Neznámý noldorský vojín

Obrázek uživatele Iantouch

Neznámý noldorský vojín

Velké události Středozemě očima neznámého vojína, který slouží v armádě Velekrále Noldor Gil-galada v době Posledního spojenectví elfů a lidí. Vojenský život má rád, protože na cvičáku potkal svou životní lásku. A to je asi tak všechno.

Obrázek uživatele Iantouch

K Větrovu

Drabble: 

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.

Obrázek uživatele Iantouch

Láska a válka

Drabble: 

Ke skřetům jsem cítil odpor, ale nemohu říct, že bych je nenáviděl. V jistém ohledu mi jich bylo líto. Byly to ztýrané bytosti, které své dny prožívaly v bolesti a strachu, a k jejich činům je vedlo šílenství.
Nenávist jsem cítil k divokým lidem. Ti se k Sauronovi připojili dobrovolně. Nejvíce se mi znelíbili tím, že okrádali mrtvé. Bezostyšně se zmocňovali zbrojí, zbraní, šatstva...

Plakal jsem, když jsem se slovy lítosti obouval boty mrtvého druha. Na mých chyběla podrážka. Nebyl teď prostor vyhledat ševce. Valar ví, že láska a válka vás donutí udělat mnohé věci. Přesto jsem sám sebou pohrdal.

Obrázek uživatele Iantouch

Výstroj

Drabble: 

To, jak nám brali míry, si příliš nepamatuji. Živě však vidím, jak nám pak předávali výstroj.
Stáli jsme předpisově nastoupeni a v ústrety nám přicházela řada žen. Každá z nich přinášela balíček šatstva. Ten pak s obřadnou poklonou předala svému vojákovi.
Později jsem zaujatě sledoval lem rukávu. Švy byly naprosto identické, nikdy předtím jsem neviděl tak precizní práci.
"Společnost královských švadlen neuznává nedokonalost," řekl. "Taky je veliká pocta se k nim dostat. Vede je Nilmairë, která se učila ve Valinoru u Míriel Serindë, a její sestry."
"Jak to všechno víš?" podivil jsem se.
"Jednoduše," zasmál se. "Nilmairë je moje matka."

Obrázek uživatele Iantouch

Ani na den

Úvodní poznámka: 

Dnes je to lehká parodie a Pán prstenů je ten filmový od páně Jacksona, ale nějak jsem si nemohl pomoct. :D

Drabble: 

Projížděli okolo nás a byli nádherní. Gil-galadova zbroj se zlatě leskla a bohatě vyšívaný tmavomodrý plášť se lehce vzdouval. Velekrál nebyl uplně vysoký, ale držením těla a výrazem tváře tak působil. Lord Elrond klusal po jeho boku a královská zástava, kterou nesl, se skvěla stříbrem a démanty.
Opřel jsem se o štít a zasněně na ně pohlédl.
"O čem přemýšlíš?" zeptal se.
"Jaké by to bylo..."
"Jako co?"
"Být tím hrdinou. Tím, o kom budou psát písně."
"Po tom teda netoužím. Ani na den."
Věnoval jsem mu nechápavý pohled.
"A ty bys jako chtěl v tomhle marastu pobíhat bez helmy?!"

Obrázek uživatele Iantouch

Herold

Drabble: 

Být připraven za úsvitu znamenalo vstávat ještě za tmy. Rozčesat a zaplést vlasy, ošetřit řemení zbroje, vyčistit boty, přeleštit plech.
Účesy, výzbroj, výstroj. Všechno stejné. Všechno dokonale nahraditelné.
Ale pod tím vším tváře, z nichž každá měla svůj příběh.

S prvními paprsky jsme spatřili jezdce. Byl to Dúnadan.
"Hledám velitele Lúvaela," křikl.
"To jsou lučištníci, pane. O tři řady dál."
Voják odcválal mezi stany.
"Zatracení elfové," zaslechli jsme ještě. "Všichni vypadají stejně."

"To byl Isildurův herold?" zeptal se.
"Spíš Anárionův," uvažoval jsem. "S těmi vousy mi všichni připadají stejní."
Rozesmáli jsme se ve stejnou chvíli. A doufali, že nás neslyšel.

Obrázek uživatele Iantouch

Věže

Drabble: 

Slunce klesalo a odráželo se v zálivu. Posunul jsem si helmu a zahleděl se k západu, kde úzkou cestou z Emyn Beraid sestupovala karavana mezků, kteří sem naváželi bílé kamenné kvádry.
"Nevím, jak tobě, ale mně je zima," řekl.
Poslední zvíře klopýtlo a sedřelo si nohu až na kost.
"Myslíš, že to zvládne?"
"Možná. A kdyby ne, bude holt zase guláš."
"Vsadím se, že napíšou, jak tyto mocné věže vystavěl Velekrál Gil-galad pro přítele Elendila, ale co tu jedly hlídky, to nikde nezmíní."
"Nestěžuj si. Pořád lepší než tuhle ta kaše se slanečkem."
Zadoufal jsem, že to ten mezek nedá.

Obrázek uživatele Iantouch

V řadě

Drabble: 

Být vojákem je vlastně snadné. Jednoduše děláte to, co vám někdo řekne. Když máte jít, řeknou vám, ať jdete, když máte stát, řeknou vám, ať stojíte. Myslí a rozhoduje za vás někdo jiný. Za nic nenesete zodpovědnost. Jen za to, abyste splnili rozkaz. Ve všech bitvách, ve kterých jsem byl, jsem se cítil lehce. Až doteď.

"Tangado haid!"
Držte pozice. Stojím, štít mám pevně zapřený o rameno.
"Tangado haid!"

Koutkem oka zahlédnu pohyb. Šíp nikdy nevidíte, vždycky až to, co zasáhl. Muž vedle mě padá. Udělám úkrok, je třeba doplnit řadu. Chtěl bych se přesvědčit, zda ještě dýchá.
"Tangado haid!"

Obrázek uživatele Iantouch

Zlaté květy

Úvodní poznámka: 

Letos jsem toho moc nenapsal, ale tohle se mi, myslím, docela povedlo.

Drabble: 

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.

I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.

„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.

I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…

Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.

Závěrečná poznámka: 

* Květy kvetou zlatě
na studeném kameni...

Obrázek uživatele Iantouch

Poselství

Drabble: 

„Potřebuju dva dobrovolníky,“ řekl velitel při nástupu.
Vyhledal jsem modré oči vedle sebe a pak jsme oba udělali krok vpřed.
Velitel pokračoval: „Jako doprovod posla. Do Imladris.“

„Co myslíš, že mu Gil-galad píše?“ zeptal jsem se, když jsme zastavili napojit koně.
Zahleděl se přes řeku.
„Hvězdy ve tvých očích jsou zářivější než všechna rosa Telperionu!“ pronesl pateticky.
Vyprskl jsem smíchy.
Pokračoval: „Ve snech vídám vodopád tvých vlasů a toužím vtisknout do nich tvář!“
To už jsme se řehtali oba.
„Idioti,“ sykl posel.
„Tak co je v tom listu?“ naléhal jsem.
Posel zavrčel: „Něco ohledně výzdoby v Roklince. Fresky či co…“

Obrázek uživatele Iantouch

Zlaté květy

Drabble: 

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.

I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.

„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.

I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…

Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.

Závěrečná poznámka: 

* Květy kvetou zlatě
na studeném kameni...

Obrázek uživatele Iantouch

Aliance

Úvodní poznámka: 

Už tu dlouho nebyl neznámý noldorský vojín, že? (Možná bych mu mohl založit vlastní fandom.)

Drabble: 

„Kdyby v celém tomhle lese byla jedna jediná pavučina, stejně se nalepí mně do obličeje!“ zavrčel a neohrabaně odháněl babí léto.
„Počkej, ještě…“ zastavil jsem ho a otřel zbytek vlákna z okraje jeho přilby. „Ještě tady.“
Hledě na něj jsem udělal krok a vstoupil do toho, co na cestě zanechal Gil-galadův kůň.
„Já se na to můžu…“
Velekrál se ohlédl, takže jsem zmlkl. Rychle jsem otřel holínku a doběhl do formace.
„Já vůbec nechápu, proč se sem táhneme,“ zaslechl jsem zlostný hlas královského herolda, jemuž se Gil-galadova zástava zachytila mezi větve.
Velekrál vzdychl: „Obávám se, že Oropher upřednostňuje osobní setkání.“

Závěrečná poznámka: 

Gil-galad počítám jako jedno slovo.

Obrázek uživatele Iantouch

Muž ve zbroji

Úvodní poznámka: 

Téma jako dělané pro neznámého noldorského vojína.

Drabble: 

Věděl jsem, že život vojáka nebude snadný. Ani ve snu jsem si ale nedokázal představit, co to obnáší. Brzo jsem zjistil, že vojín není hrdina. Vojín je dělník. Boj jsme cvičili jedenkrát týdně. Zbytek bylo tahání pytlů, kácení stromů, stavění palisád, tahání pytlů…
Usínal jsem bolavý a budil se unavený. Myšlenky se ubíraly k bitevnímu poli. Mrtvé už nic nebolí.

***

„Držte řadu!“
Nárazy do štítů. Černé skřetí kopí nachází skulinu. Krev. Muž vedle mě padá. Záblesk čepele. Stříbro štítů se zavírá jako hladina.
Sehnu se k němu. Kolik váží muž ve zbroji?
„Vydrž.“
Je překvapivě lehký. Lehoučký jako dítě.
„Vydrž.“

Obrázek uživatele Iantouch

Písnička

Úvodní poznámka: 

Tak zas pro změnu neznámý noldorský vojín.

Drabble: 

Na chvíli vyšlo slunce. Bylo to skoro jako zázrak. Východní vítr přinášel jen čpavou mlhu a dým. Vyšel jsem před stan. Na mysl se mi vtírala známá písnička.

Copak mi přineseš za věno,
panenko útloboká?

Pozoroval jsem ho, jak bere ze šňůry košili a zapíná řemínky zbroje. Pobaveně jsem se zasmál. Otočil se, oplativ mi úsměv. S panenkou by si ho spletl snad jen trpaslík. Zezadu. Potmě.

Copak mi přineseš za věno…

Pro tuhle chvíli jsem zapomněl, že to má i další sloky.

Copak mi přineseš za věno,
šavličko ocelová?
V blátě či prachu spát s tebou budu,
nevěsto má?

Obrázek uživatele Iantouch

On tohle pochopí

Úvodní poznámka: 

Rozhodl jsem se navázat na příběh neznámého noldorského vojína.
Pro připomenutí jsem vyštrachal původní drabblata s ním Na cvičáku a Blázni.

Drabble: 

Velekrál seděl na dřevěné sesli v mírném předklonu. Únava mu rýsovala vrásky kolem očí.
„To je on?“ zeptal se a pohlédnuv na mě mírně naklonil hlavu.
„To je on,“ přisvědčil velitel a postrčil mě tak, že jsem padl na kolena. Pouta na zápěstích nepříjemně dřela. „Napadl hlídku, ukradl koně a svévolně opustil jednotku. A ještě měl tu drzost se za tři dny vrátit.“
Snad se mi to zdálo, ale Gil-galadovi cukl koutek. „Proč jste to udělal?“ zeptal se.
„Já…“ zakoktal jsem, „…musel.“
Velekrál povytáhl obočí.
„Byl zraněný, musel jsem ho vidět,“ přiznal jsem zničeně.
Věděl jsem, že on tohle pochopí.

Obrázek uživatele Iantouch

Blázni

Úvodní poznámka: 

Pokračování neznámého noldorského vojína. Nějak mi ten charakter začíná být sympatický, takže se s ním nejspíš potkáme i příští rok.

Drabble: 

Náš velitel byl férový chlap, který chápal, že jeden spokojený voják udělá víc práce než celá skřetí horda.
Zrovna jsme obědvali, když přišel s tímhle: „Napište na kus papíru, co se vám tu nelíbí a při odchodu to hoďte do kotlíku.“
Přemýšlel jsem. Jídlo bylo dobré, výcvik tvrdý, ale žádná buzerace… Nechal jsem papírek prázdný.
Na ranním nástupu vypadal velitel nesvůj.
„Dobře, chlapi. Vím, že to bylo anonymní, ale kde je ten, co nic nenapsal?“
Udělal jsem krok vpřed. Stejně jako voják po mém boku.
Velitel si nás mlčky prohlížel.
„Blázni,“ vydechl.
V modrých očích vedle mě se zasvítily hvězdy.

Obrázek uživatele Iantouch

Na cvičáku

Úvodní poznámka: 

Maeglin je mrtvý, Maglorovi nebudu kazit reputaci... dáme si neznámého noldorského vojína.
Raději 15+

Drabble: 

Bylo mi padesát. Rodiče čekali, že se ožením, ale já na ženění nepomýšlel. Rozhodl jsem se pro armádu. Připadalo mi to jako dobrý nápad.
Když Velekrál a Elendil vymysleli Spojenectví, už mi to jako dobrý nápad nepřišlo.
Stáli jsme na cvičáku.
„Postáváte jako ženský na trhu! Rozestup! Pravou upažit!“
Upažil jsem.
„Teď položte ruce na ramena toho před sebou!“
„Nemůžu mu tam radši položit nohy?“ zabručel jsem. Naneštěstí příliš nahlas.
„To si nechte na večer, vojáku!“
Muž přede mnou se otočil a věnoval mi ten nejkouzelnější úsměv, jaký jsem kdy spatřil. Nakonec to v té armádě asi nebude tak špatné.

-A A +A