„Indy, lehni, nehýbej se, polož hlavičku, zůstaň, pomalu…“
Tohle slyším, když chodím k dědečkům a babičkám, abych jim udělala radost. Poslechnu, protože to těm stařečkům dělá dobře. Mají nemocné nohy i ruce. Když mě hladí, někdy se netrefí, a strčí mi prsty do očí nebo do nosu.
Všechno klidně vydržím. Protože jsem hodná holka, a taky proto, že pak dostanu pamlsek.
Ale hlavně vím, že po práci půjdeme na louku. A tam uslyším můj nejblíbenější povel: „Máš volno!“
Vystřelím jako z praku. Polykám vítr, on mi češe kožíšek a obrací uši dozadu, já s ním závodím, a běžím a běžím…