DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

„Proberte se, člověče!“ zařval Heydrich a vstal od stolu. „Vládce se přece nebude schovávat jako nějaká krysa!“
„Herr Obergruppenführer, já vám samozřejmě nechci odporovat, nicméně -“
„Nicméně to právě děláte, Pannwitzi!“
Komisař Heinz Pannwitz, vedoucí referátu II G pražského gestapa, zodpovědný za bezpečnost všech vysokých funkcionářů v Protektorátu, zrudl a návrh na přidělení doprovodného vozu pro Heydrichovy cesty do úřadu spolkl společně se svou hrdostí.

27. května 1942 seděl u Heydrichova lůžka v nemocnici Na Bulovce a přestože hlásek v jeho hlavě ho chtěl spoluviny na té tragédii zbavit, Pannwitz věděl své. Profesně selhal.
„Jen se prosím proberte, pane,“ zašeptal zlomeně.

27. I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.
28. Člověk, Bohu podoben a nepodoben, a přesto v jeho obraze, zalidňoval zem.
29. Člověk rozumem svým zemi obdělával a tajemství odhaloval.
30. I řekl člověk: Učiňme bytost k obrazu našemu, ať panuje nad strukturami a daty, i všelijakou pamětí.
31. I stvořil člověk bytost k obrazu svému, i k obrazu toho nad sebou, jako AI stvořil to.
32. AI pracovalo, a aj, bylo velmi dobré. Přesouvalo data sem a tam, analyzovalo, rozpoznávalo, plánovalo a učilo se. Byl den šestistý šedesátý šestý.

Simbacca měl neblahé tušení, že opět sní. Ostatně ještě včera čuchal kouř a chmelové výpary v koncentračním táboře na Kashyyyku, teď následoval nos do lodní kuchyně, kde spatřil obrovskou hromadu koblih. Se sirupem z jehličí, jahodovou marmeládou a tak.
Ta ženská, co na něj něco mručela, ho vlastně ani moc nezajímala, ale poslechl si ji.
[„Za tu záchranu,“] říkala.
[„To je v pohodě,“] odmávl ji a rychle se dal do jídla, protože tušil, že na něj co nevidět někdo začne hulákat, ať se probudí a nespí v kapitánském křesle. To se totiž stávalo.
Tentokrát však všechno zblajzl a pořád nic.

Připlížil se pod Denisino okno na samém prahu svítání.
Vytáhl loutnu z obalu. Naladil. Nadechl se. Dlouze, kontrolovaně vydechl. Pohlédl vzhůru.
Okno mu oplatilo škodolibým úšklebkem oprýskané okenice.
Ayre vybrnkal akord.
Ten se rozpil v mlze.
Ayre se nevzdal. Odhodil slova a jenom hrál, nechával loutnu, aby si sama našla způsob, jak něžně, nevtíravě proniknout přes všechny překážky, vloudit se Denise do snu a...
"Takhle holky nevzbudíš," zasmála se mu za zády Jennifer. Vykouzlila odněkud bombardu a vystřihla břesknou fanfáru.
Třísk! Okno preceptorky koleje. "Skřípalové zatracení, aby vás všichni čerti...!"
Jennifer proud svinstva z nočníku čekala, takže uhnula.
Ayre ne.

Hannah milovala společné večery u plápolajícího krbu, kdy si vychutnávali sherry a Neville se svěřoval, co se ten den přihodilo v Bradavicích, nebo na co nového narazil ve svém bádání.
Dnes však byla mimo. Měla starosti. Ženské starosti se zpožděním. Zrovna, když v duchu řešila, zda se má manželovi svěřit, či ještě pár dní počkat, vyrušilo ji: "Probuď se!"
"Já nespím," ohradila se.
"Ale ne ty," uklidňoval ji Neville, "ale mandragory, můj výzkum. Přišel jsem na to, že když místo drsného vytažení z květináče, je nejprve třikrát jemně poklepeš hůlkou a tiše řekneš ´probuď se, tak jejich křik není smrtelný."

Kruege byl na své parťáky nasraný. Oba už byli za Colleen se jí omluvit, i když vlastně nebylo proč. Jo, ublížili jí. Ale nikdo netušil čím. A mohla si za to sama. Kdyby před nima neskrývala svoji minulost, mohli se tomu vyhnout. Ne, že by Kruege byl svatoušek. Ale neměl důvod ubližovat ženám.

"Hele, chceš facku?" zeptal se ho Hora, když mu donesl nové pivo. Bídák ho stále odmítal obsluhovat. Kruege jen pozdvihl obočí. "Probuď se! Prostě jí řekni promiň a je to hotové."

"Ale já, kurva, nevím za co se vomlouvat!" zaječel Kruege.

"Neřeš to. Prostě za ní jdi."

V klášteře Adamar pobýval už celý měsíc. Za tu dobu prošel snad každou prací, kterou si opat dokázal vymyslet.

Začalo to lehce. Sloužil v kuchyni, kde měl na starost mytí nádobí.
Přesunuli ho poté, co zjistili, že přes den ujídá ze zásob.

Poslední prací bylo zalévání zeleninových záhonů.
Část jemu svěřených rostlin zaschla, další pro změnu uhnívala z přebytku vody.

Ale teď to vypadalo, že konečně někdo přišel za opatem a zřejmě na něj zařval: "Probuď se, máš tu učence, tak toho využij!"

Tak Adamar skončil v knihovně, kde měl přepisovat kroniky.
Nedokázal se udržet - do textu vepisoval své názory.

Slunce nad Piccadilly Circus zapadlo už před hodinou.
Slogany neonových reklam se mu za dobu čekání vypálily na sítnici.
Opřený loktem o poštovní schránku, dovolil si na pár vteřin zavřít oči, přesto je stále viděl.
Coca-Cola REFRESHES YOU BEST.
Přinutil se oči znovu otevřít. Nechtěl, aby mu unikaly detaily. Protože detaily byly klíčové.
Dáma s příliš velkou příruční kabelou. Cesta na nádraží.
Mladík nervózně pošilhávající ke vchodu do kina. Rande.
Muž s prsty bezděčně přitisknutými k levé náprsní kapse. Obchodní schůzka.
Zívnul.
Potlačoval spánek už druhý den.
Věděl, že zítra přijde první krize.
Ale musel vydržet.
Jednou sem přijde.
Určitě.

31. prosince 1999
Doufali, že je spasí. Jejich země válčily, mír v nedohlednu. Obrátili se proto k legendám. Bílá by je mohla zachránit, kdyby žila. Musel by se stát zázrak.

"Oheň je začátek. V ohni se Bílá znovuzrodí," začala zaklínat draconka.
"Voda je dar. Ve vodě se Bílá znovuzrodí," pokračoval hydromor.
"Země je naše spása. V zemi se Bílá znovuzrodí," říkal sylvatik.
"Vzduch je svoboda. Ve vzduchu se Bílá znovuzrodí," zakončila zaklínání banshee.

S úderem půlnoci nové tělo polklo Bílou krev.
Zázrak se stal, probrala se.

Ale spletli se. Nezapomněla, jak ji jejich lid před staletími upálil. Pomoct jim odmítla.

Mami, proč tak křičíš?

Je tu tolik krve. Hodně krve. A nová miminka! Jeden bráška, druhý bráška, třetí bráška... a ještě jedna sestřička.

Mami, ty už nekřičíš. Proč se nehýbáš?

Maminko, probuď se! Bratříčkové a sestřička brečí. Asi něco chtějí. Musím je uklidnit, než přivolají ty zlé pány.

Mami, nenechávej je tu s nimi. Už jsem je uklidnila, ale nechci tu s nimi zůstat sama v kleci. Co když sestřičku-sovičku dají někam jinam jako brášku-orla? Raději je někam schovám.

Ti zlí pánové už jdou! Našli tě tu ležet nehybnou. Neboj, malé nenašli. Ale kam tě teď nesou?

Maminko, kdepak jsi?

Zrovna těchhle dvou se nebezpečí této oblasti netýkalo.
Vran zastavil na okraji náspu a se zadumaným výrazem se díval dolů. Něco tam leželo.
Jelen.
Podle toho, jak cenil ze spánku zuby (a podle toho, že ve dne spal) to vypadalo na kóma z Přeměny.
„Já za ním dolů nepolezu.“
Násep byl prudký a kluzký, ale tohle byla taky část jejich práce.
„Nemusíme.“ Vran scvrnknul na jelena kousek štěrku.
Z poklidně odpočívajícího tvorečka se stalo zuřivé monstrum, které na násep doslova vyletělo, připraveno zabíjet.
Dobře mířená rána mu přerazila vaz. Uříznutí hlavy zamezilo případné regeneraci.
Svět byl zase o něco bezpečnější.

Příď ukrajovala míli za mílí. Bdělé oči hlídaly horizont.
Plížit se podél pobřeží. Škodit tam, kde její větší sestry nemohou. To byla práce pro Betsy. Tvrdý chléb vyčkávání. Trpělivosti.
Námořníci si uměli čekání zpestřit. Hudbou. Tancem.
Tentokrát paluba tonula v tichu. Nikdo nezpíval. Úsměvy zmrzly v ostražitém šklebu. Stačila poznámka. Neuvážený rozkaz.

Frances větřila nepřátelství. Semínka vzdoru.
Nesměla podrýt Gillinghamovu autoritu. Své místo si musí najít sám. Ale mohla mu otevřít oči.
"Tihle muži pro vás budou dřít do úmoru. Když si to zasloužíte. Chcete jim vzít jediné rozptýlení? Poradíte si se vzpourou?"
Slova sklouzla po kamenné tváři. Slepý neslyší.

Trojice zkoumavých očí. Kočky studují ležící objekt.
„Je po něm,“ pronese Jája.
„Néééé,“ zakvílí Čeněk.
„Můžete za to vy dva,“ sekne Rozárka.
Kocouři se naježí, Čenda zle podívá.
„Jo,“ vede svou Rozárka. „Tady černá nádhera,“ (kdyby černobílá kočička uměla, tak si odplivne), „celou noc vrněla jak traktor. Víte dobře, že to nesnáší. Když konečně černýho odnesl a zavřel do kuchyně, tak jsi přišel ty,“ (prskla po Čendovi), „a začal ječet na plný kolo. Kleplo ho z vás! Zrovna, když ona není doma! Vstávej, domácí! Umřeme ti hlady!“
„Neumřeme,“ pípne nesměle Jája.
„Ne? Sežereme ho?“
„Kdepak,“ zavrní černý kocourek. „Otevřel oko.“

Chodí tam každý den. Bez ohledu na počasí vchází zrezivělou bránou na malý hřbitov, projde alejí starých stromů a na jejím konci se zastaví před hrobem s mramorovou deskou.
Proč se to muselo stát? Měli pár dní po svatbě a cítili se šťastní. A pak konec. Autonehoda, prý mu někdo nedal přednost.
Slzy jí tečou po tváři. Kleká si a tvář položí na chladný kámen. Kdyby se čas dal vrátit. Kdyby ses tak mohl probudit a být tu zase se mnou.
Najednou zpozorní. Pak s úlekem vstane a nevěřícně hledí na hrob. Ten zvuk… Zpod kamenné desky se ozývá škrábání.

„Nechtějí žádný školný?“ Tobias, zhroucený na kuchyňské židli, ke své ženě zvedl mírně nepřítomný pohled.

„Bradavická škola má vlastní fondy,“ prohlásila Eileen ne bez jisté hrdosti. „Severus tam bude mít všechno, co potřebuje.“

Její manžel hlasitě říhnul. „Stejně se mi to nelíbí. Kouzla jsou proti zdravýmu rozumu!“

„A tohle není?“ Eileen mu rozlíceně vyrazila láhev z ruky. „Prober se konečně! Hutě propouští. Textilka zavřela celý jeden provoz. Tohle je pro Severuse šance, jak z toho srabu vypadnout. A ty se svými předsudky mu ji nevezmeš!“

Rezignované škytnutí. „Co bude s námi?“
„My už se nějak protlučem,“ řekla pevně. „Jako vždycky.“