DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Vlahoš se natřásal na polstrovaném sedátku. Marně si přál, aby jel obyčejným dostavníkem po obyčejných cestách. Vůz se řítil přes kamenité stezky, pastviny a zelná pole a na každém výmolu pružně nadskočil.
Pan Hobson si ale cestu očividně užíval. Neustále kontroloval krabičku se skřítkem, který mu říkal, jak rychle jedou. Na každé zastávce umyl vůz od bláta, namazal leštidlem, naolejoval všechna kola a převody.
„Staráte se o něj jako o královnu,“ řekl Vlahoš, když pan Hobson s lupou kontroloval dokonalost laku.
„Jistě. Je to královna cest!“
„Ale vždyť o cesty jsme ani nezavadili!“ zaúpěl Vlahoš a pevněji sevřel poštovní vak.

Děsivý hlas utichl. Salix se začala třást potlačovanými vzlyky.

Jindřich, ač byl naštvaný, do čeho ho zatáhla, se na ni nedokázal v tu chvíli zlobit. Přistoupil k ní a objal ji.

„To bude v pořádku. Najdeme klíče. Dojdeme pro Vypravěče. Všechno bude jako dřív,“ utěšoval Salix. O tom, že ho na konci bude hledat zřejmě sám, se nezmiňoval. Odmítal si to připustit.

„Vrbová královno, ty která strážíš cesty do skrytého města, pověz. Kudy se vydat pro první klíč?“ pronesl vesele Jan. Salix se přestala třást. Odstoupila od Jindřicha a plaše se usmála

„Tři vrchy, tři potoky, tři brány,“ naznačila nesměle.

Todle sem cejtíval dlouhý roky pokaždý, dyž sem se blížil k hradu. V září v loďce na jezeře s tim mrňavým potěrem, co jede do Bradavic poprvý, i po cestě z druhej strany, vod Prasinek. Jak se za zatáčkou vobjevily známý věže, věděl sem, že sem patřim. Že sem tady doma. A tu cestu že mám nejrači ze všech cest, po kerejch sem se za celej život něco nachodil.
A teď je to šecko pryč.
Protože to samý cejtim, dyž du každej pátek navečer vopačným směrem. Za hranice bradavickejch pozemků, vodkaď už se můžu přemístit k Olympě a děckám. Domů.

Marek se zavrtěl ve spacáku.
Zdržel se u Mária.
Už nešel sám.

Mariova neteř nevěděla o odboji.
Představovala riziko.
Takže ji poslali pryč.

Kdyby jen tušili...

***

"Jsem na straně opozice."
Nevěřil.
"Mám programátorskou školu a náhodou jsem narazila na starou knihu."

Měla ji sebou.
Na přebalu počítač s krabicovitým monitorem.
Historie.

"Měli ji zakázat, ale nikdo to neviděl."
"Nejdřív ani já."
"Už tehdy měl internet stokrát větší rozsah než dnes."

Pořád nevěřil.
Jenže pak mu to došlo.
V odboji je pěšákem.

Sandra královnou.

***

Znovu se zavrtěl.
Dívčí vlasy a obličej na hrudi.
V jednom spacáku.

Už dlouho neusínal tak spokojeně.

"Když se řekne královna..." začne Thea.
"Co má Panna Maria," osopí se většina, co většinou nemá pravdu, "s cestami?!"
"S tou jednou, co je zároveň Pravdou a Životem, něco hodně jo!" nedá se Ukřičovaná.
"Já každopádně," hlásí nejhlubším hlasem, co umí, Filcin, "s láskou vzpomínám na banány, co to jistí..."
"Ponořit se," nevyvádí ze slepé uličky, ale neztrácí naději Linkva, "do beznaděje nám nepomůže!"
"Královna je moc. Moc je boj!" nemalomyslní Apolo.
"Vládkyní cest je smrt," soudí Sikar, "bez ní je nuda!"
"Na túru se najezte," podává večeři Taura, "to vás posilní!"
Nikdo netuší, že Viktorka objevila cestu na chodbu.

První vznikla dávno za císaře pána, ale další brzy následovaly. V těch dávných letech ovšem měly příchuť zakázaného ovoce, díky jistému panu Bachovi, pro kterého byli více než tři lidé nebezpečný dav.

Později, když už si lidé nemuseli dávat bacha, přibývalo jich víc a víc. A lidí, co je měli rádi, také. A tak se postupně organizovalo, zjednodušovalo, sjednocovalo, až se utvořil možná ten nejdokonalejší čtyřbarevný systém.

Ještě později sice přišly války, horké i studené, ale jejich počet stále rostl. A roste i teď.

Česká republika je s více než osmdesáti tisíci kilometry královnou všech cest.

Tedy těch značených, turistických.

Potemělým bojištěm se rozléhalo sténání.
"Léčivé prostředky dávejte přednostně kriticky zraněným.
Ti, co mohou, zaujmou hlídkové pozice."
Inritta byla k smrti vyčerpaná i po pěti dávkách pentavrinu.
Přikulhal Dagomblais bez pravé ruky, ale s úsměvem: "Oči mám v pořádku obě, jdu hlídat."
Rrakhati ležela v bezvědomí.
Přiběhl Husev: "Zbytek regimentu se sem dostane oklikou za tři hodiny."

Yandaii obešel bojiště: "Velitelko, zatím to vypadá, že máme 118 mrtvých a pohřešovaných. Čtyři lze snadno oživit. Ze zbylých můžeme vzkřísit tak šest, nejvýše osm."
Rozhlédla se kolem.
Klan utrpěl též těžké ztráty.
"Koho vzkřísíme vybereme náhodně. Až zajistíme, že nepřijdeme o další."

Třiadvacet let kráčel po cestě plné výmolů. Šel se skolněnou hlavou. Potom se cesta změnila. Ze dne na den. Teď byla široká a prašná. Přesto se mu nelíbila. Po jejích okrajích se objevovaly praskliny od sucha, až popraskala celá. Potom se všiml malé úzké pěšiny. Odbočil a vydal se po ní do neznáma. Dlouhé týdny se prodíral bodláčím a ostružiním, až ji uviděl. Ležela před ním, čistá a svobodná. Rovná bílá silnice se táhla od obzoru k obzoru. Ruce přátel mu pomohly na ni vstoupit. Začal věřit. Netušil, že za pár desítek mil se lomí vlevo a barví rudou krví.

„Královská cesta,“ ušklíbl se Čenda. „To je jasné jak kočičí ťafka. Vypadneš na deset dní mimo domov a pak, když přijdeš, jsi doma král!“
„Blbost,“ oponoval Barbucha z pelíšku na okně. „Královna cest vede od mého prvního domu k mému druhému domu. V obou mám pelíšky, jídlo a ruce na hlazení.“
„Pcha,“ povýšeně pravila Rozárka. „Já ji celou projela. Sto kilometrů jsem ječela v autě, než je napadlo se vystřídat a domácí si mě konečně vzal na klín.“
Jája se jen usmál. Jemu budou něco vykládat o královně cest. On ji zná nejlíp. Zvedl se a zamířil k plným miskám…