DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

Vítr se plazil nad vodní hladinou, kterou mohla každou chvíli prorazit špička meče. Obloha se zbarvila do popelava přicházející bouří. Vyhlížel hořící kříž. Boží znamení.
Bůh mu požehná a on získá všechno. Dobude Svaté město a klíče od jeho bran položí k nohám… koho? Krále, co opustil vlastní zemi? Císaře, co si pořídil vlastního papeže? Papeže, co se bojí vkročit do Říma? Ke svým?
Zalykal se výčitkami svědomí, které v něm jen posilovaly vztek. Protože on už jeden kouzelný meč dostal. Od muže, jehož vzpomínky utopil ve Vltavě.
Nemohl zpět. Kdyby se ohlédl, viděl by jen černočernou tmu.
Znamení nepřicházelo.

Most se celý otřásá
já zakopávám
ztrácím půdu pod nohama
padám dolů do neznáma
propadám se nicotou
obklopím se bílou tmou
ale tu náhle
mě na pevnou zem kdosi táhne
přítel
vytáhne mě nahoru
opět vidím oblohu
příteli můj milý
docházejí nám síly
však dostanem se domů
společně
věřím tomu

Překonáváme sami sebe
každým posunem dál
kdybych neměl tebe
příliš bych se bál
strach přepadne mě před každým skokem
ve výšinách nad každým skleněným okem
která shazuji dolů
když stráže snaží se mě popadnout
ty zaženeš je díky bohu
utíkáme
skáčeme
je to všechno nebo nic
nic míň
nic víc

Přední díl zásuvky mi zůstane v ruce. Splachovadlo se někam ztratilo. Dveře do děcáku se nesmí zavírat, protože na vnitřní straně chybí klika.
Otče, proč jsi mě opustil!
Nerouhej se, doporučí mi sestra.
Můžu za to, že otec od začátku dubna nevidí, neslyší? Všechno se tu rozpadá!
Ty ho nechápeš, nemůže se starat o rodinu, vždyť pak by mohl vynechat některé téma!
A to by nám jako spadlo nebe na hlavu, nebo co?!
Spíš strop, tenhle byt by to rozhodně nepřežil, táta přece není vlažný.
A co mám teda dělat?
Zkus napsat drabble, třeba si ho přečte.

TATI, JSI TAM?

Mířím k bráně Jangpyeongu přivítat vyslance Yuanu.
Pochybné spojence, kteří se souhlasem zkorumpované vlády plundrují naši zemi. Pokud spojenectví potvrdíme, do roka jsme ve válce.
Ostatní učenci z královského poradního sboru vítat odmítli.
Když jsem přijal já, vyděsili se. Sam Bong, odpůrce Yuanů, odpůrce války, a vítač?
Zdá se jim to příliš nebezpečné. Podezřelé. Nepředvídatelné. Ani jsem se s nimi neporadil.
Dokonce mě uvěznili.
Odpor si představují tak, že pošlou králi protestní nótu – časem. Pokud se na ní shodnou.

Přicházím přivítat velvyslance a otočit všechno vzhůru nohama.
Vláda má vojáky, moc, majetek.
Postavím se jim s karamelovým sukem v ruce.

Musel riskovat. Všechno nebo nic. Svoboda nebo popraviště pro vraždu čpící velezradou…
Dlužil totiž už příliš mnoho a pan Merwionis z Welhelinu, bratr knížete Gaela, nabízel štědře otevřenou dlaň. Navíc, jak záhy zjistil, koupil většinu těch zpropadených směnek.

Když Gidon splnil jeho přání - až příliš podobné rozkazu - myslel, že má vyhráno. Doufal, že získá volnost, bude moci odejít. Daleko z Citadinu! Opustí Oriad, začne znovu. Nebylo mu souzeno. Směnky před ním Merwionis sice spálil všechny do jedné, držel jej však v šachu tisíckrát nebezpečnějším tajemstvím.

Gidon musel splnit další jeho přání.
Přání, které mělo jeho pánovi uhladit cestu k trůnu.

Domnívali se, že jsou mu naprosto oddáni. Všeho se vzdali, všude ho následovali…
Jejich jistota dostala první trhliny, když se rozhodl jet do Jeruzaléma. Tam přece nebylo bezpečno!
Potom se ukázalo, že nejsou všichni věrní. Jeden zradil.
A ostatní? Rychle ztratili odvahu stát věrně při Mistrovi. Raději se stáhnout, dokonce zapírat…
Bylo jim odpuštěno. Snad se to právě takhle mělo stát.
Teď se ale všechno změnilo. Po Mistrově návratu už nebude kázat on, ale oni sami. Celému světu mají zvěstovat ty radostné noviny.
A přijmout svůj osud, ať je jakýkoli.
Jen tak bude mít jejich víra a oddanost skutečnou cenu.

„Slyšel jste to, otče? Otec Rodrigues zapřel víru!“
„Uklidni se, může to být přece mýlka, zprávy z Japonska jsou často nepřesné.“
„Také jsem tomu nechtěl věřit, ale vypovídá o tom shodně více svědků!“
„Proto jsi tak nepokojný?“
„Ano! Vždyť zapřel víru. Šlápl na fumie. On!“
„Bolí tě to, protože jsi ho znal?“
„Věřil jsem mu jako otci… A on odpadl!“
„Neměl bys ho soudit, nevíš, co prožíval.“
„Jak ho můžete omlouvat? Kněz musí pro víru obětovat vše! I život. Nesmí selhat.“
„Ano? A co řekl náš Pán, když ho první papež zapřel třikrát?“
Mladý kněz umlkl a sklonil zahanbeně hlavu.

Ten škrábající zvuk drásal nervy. Neklidně poposedla a přesunula pozornost z prázdného stropu na otázku života a smrti před sebou.
Vyberte správnou odpověď: x = 8, x = 11.
Zamyšleně otočila tužkou v prstech, přičemž se z její rotace (super oblouček!) snažila vyvěštit výsledek. Bez šance. Proboha, úplně stejně se mohli ptát, v kolik hodin australského času se Hanibal rozhodl přejít přes Alpy.
Omrkla učitelku, poté nenápadně stočila tělo na bok. „Psst. Frankline.“
„Patnáctku nikdy nevyřeším,“ povzdechl.
Patty rozčileně nafoukla tváře. „Tak dej osm, já jedenáct.“
„Ale to pak jeden z nás bude mít špatně,“ namítl.
„Učení je nekonečné dobrodružství!“

Dvanáctiletá Megan se vzteká. Z vlasů jí srší divoká magie.
„Nevím, proč nesmím se Susan k její babičce na celé prázdniny.“
Teddy z pozice čerstvě dospělé moudrosti shovívavě vysvětluje.
„Pokud vím, rodiče tě do Francie pustí na dva týdny. Taky si tě chtějí užít. Ještě loni jsi tvrdila, jak jsou prázdniny s nimi fajn. Že vždycky jedete na nějaké super místo.“
„To bylo loni,“ odsekne. „Pokud mi nedovolí strávit se Susan aspoň měsíc, nepojedu s nimi nikam.“
„Raději budeš doma?“
„Jo,“ nesmlouvavě přikývne.
„Ty to máš všechno nebo nic,“ pocuchá jí vlasy. „Ale život je kompromis. Časem ti to dojde.“

Dan pořád o čemsi žvanil, ale Adam ho neposlouchal. Byl celý den duchem mimo. Promítal si před očima všechny své věci. Sbírka autíček. Milovaná koloběžka. Dort se Spidermanem, který měl slíbený k narozeninám. Kapesné, klidně za celý rok. Všeho by se vzdal.
Rozloučili se před domem. Otočil klíčem. Máma už byla doma.
Našel ji u kuchyňského stolu zírat do prázdna. Na stole ležely papíry. Zahlédl v jejich záhlaví adresu nemocnice. Výsledky.
Podívala se na něj a nemusela nic říkat.
“Mami,” zašeptal a polykal slzy, když ji objímal. Nebylo nic, čeho by se mohl vzdát, nic, co by mámu udrželo zdravou.

„Prečo si vlastne odišla z Ogionovho domu?“ spýtal sa Ged jedného dňa. „Prečo si sa nechcela učiť mágii?“
„Ogion bol dobrý učiteľ,“ povedala Tenar ospravedlňujúco. „Spočiatku som si myslela, že keď si osvojím jazyk Tvorenia, budem múdra a mocná... ako ten, kto ma vyslobodil z hrobiek Atuanu.“
„Keby si vytrvala, mohla si to dokázať.“
„Mohla som ťa nasledovať do sveta mágie... ale nikdy som ho nemohla zdieľať s tebou!“
Ged prekvapene nadvihol obočie. „Takže preto...“
„Preto som sa vzdala všetkého a stala som sa obyčajnou ženou.“
Ged zamyslene pozrel na ostrov zaliaty podvečerným slnkom.
„Možno si si napokon nevybrala zle.“

Al, doprovázena ťukáním bílé hole o parkety, vejde do místnosti. Znechuceně nakrčí nos.
“Tady to smrdí. Wilsone?”
Wade Wilson se vynoří z KVIKNE, v ruce SPRUTTIG, které drží jako pohrabáč.
“To budou tvoje kuličky proti molům, Al,” odsekne. “Je jich tu plnej KOMPLEMENT. Sáhni si!”
“Když jsem tu naposled na něco sáhla, bylo to měkké, teplé a lepkavé. Podruhé už to neudělám.”
“Al!”
“Aspoň že pořád aspoň platíš nájem, Wilsone.”
“Lepšího spolubydlícího než já nenajdeš, Al, a ty to víš!”
Slepá Al si odfrkne, ale neřekne na to nic. Wade se vítězně zašklebí.
“Mám tě rád, Al.”
“Nenávidím tě, Wade.”

„Už zase odchází za tmy.“ Pátravě následoval obrys Alexandra mizícího mezi hranicemi noci a rána. „Něco se mu může stát.“
„Sám jsi vzhůru,“ odvětila jeho žena nejlaskavěji, jak bylo v danou hodinu možno.
„Jen protože už zase odchází za tmy.“ Aneta si povzdechla. „Copak by nestačilo časné ráno? Po společné snídani jako rodina?“
„Určitě se nic neděje,“ řekla v polospánku, vzala ho za ruku a položila mu hlavu na rameno.

Určitě se nic neděje, znělo místností a jako ozvěna se odráželo od stěn.
„Nic se neděje,“ zkoušel tu myšlenku v ústech. Chutnala trpce. Co když...
Všechno je příliš velké slovo.

Už zase stojíš na okraji propasti, hrdino. Cítíš za sebou horký dech monstra, které tě pronásleduje. Jediný skok tě může připravit o vše. Doskočíš tak daleko? Podaří se ti uniknout se svým lupem? Nebo tě tvé nohy zradí a ty spadneš do hlubin, kde se tvé tělo roztříští o kameny a skály.
Ruce se ti třesou, ale není jiná možnost. V duchu se připravuješ na nejhorší.

Ten, kdo rozhoduje o tvé budoucnosti, zkoumá kostky osudu. Dech se ti zasekl v krku.

"Zas tak velká průrva to není a hodil si 13, takže si to přeskočil. Ale uber si jedno zdraví!"

Gentlemanova košile nasákla čerstvou horkou krví a jeho tělo dopadlo s tupým nárazem na kamennou dlažbu pekárny, zatímco si holič otíral břitvu. Nepatrně se usmál na stříbrnou kamarádku ve své ruce.
Teď a tady se konečně cítil všemocný. Ten pocit, když celý lidský život ležel pod jeho ostřím, pomalu smýval vzpomínky na dobu, kdy se se svázanýma rukama potil v Botany bay. Co záleželo na tom, kdo ten člověk byl? Teď to byl jen kus masa.
Benjamin Barker ve svém životě o všechno přišel. Sweeney Todd se toho už neděsil. Bude je mít všechny nebo nic.
Všichni si zasloužíme zemřít.