Horizon Zero Dawn

Klany z jihu je nazývali Banuk - Lid Severu. Ale ti, kteří žili za Průsmykem a bojovali s mrazem a ledem, si říkali jinak. Byli Lidem písní. V písních se ukrývaly hrdinské příběhy i melancholické smutky. Ve slovech i beze slov předávali si příběh o rusovlasé lovkyni, jež ovládla oheň, mráz i elektřinu, o dívce, která krotila šelmy, o cizince, která se odvážila vyzvat náčelníka a vyhrála.
Ještě dál na severu, až u Hromového bubnu, zpívali o ženě, jež rozmlouvala s horou.
A jeden muž si nesl v srdci melodii o křehké krásce, která pouhým lukem a šípy zabila ohnivého démona.

Kde Bouřkový pták hnízdil,
je už prázdná pustina,
nikomu už neublíží,
je to mrtvá mašina.

To, že jsme ho porazili,
na to vsaď svý kalhoty,
Carjové zas zvítězili,
rozšiř řady taky ty.

Carjův život vyjde levně,
smrt však ještě levněji,
pod Slunce šli jsme pevně,
na Démona v naději,

že náš útok není zbrklý,
že se nám boj podaří
pod vedením Aloy zrzky
v kamenitém pohoří.

Hrdá Nora vládla kouzly,
na Démona vrhla se,
pomohla tím Slunci v nouzi
a tak Carja neptá se.

Šípy letí, cink zní vzduchem,
Aloy mocně vítězí.
Démon není, už je duchem,
Carjové to oslaví.

Král Avad seděl na svém slunečním trůně a shlížel z paláce dolů na své město i na celý Meridian. Už pár dní jeho mysl tížilo neblahé tušení. Když před ním poklekla zrzavá Nora, ukázalo se, že předtuchy nelhaly. Ta dívka měla plán. Brilantně odvážný, šílený a sebevražedný. Nicméně při troše štěstí proveditelný.
V duchu počítal válečníky Meridianu. Mohl počítat s Vanashou a jejími lidmi? Dejme tomu, že může. Co ostatní Carjové? Dívka tvrdila, že přijdou i bojovníci z jiných klanů.
Opravdu měl dopustit, aby se centrem války stalo město, které tak obtížně budoval? Ale může si vůbec dovolit říct ne?

Modře pomalovaná kůže, bílé pruhy na hlavě, rudý oděv - to bylo varování kmene Tenakth. Znamenalo jasné: Nechoď blíž.
Přesto byly blízko. Lovkyně Aloy a bojovnice Ullia. Zavřená v kleci.
„Když budeš mít štěstí, Noro, pokoušu tě a přijdeš jenom o prsty jako ten Carja včera,“ vrčela na Aloy.
„Proč bys mi cokoliv ukousávala?“
„Abych mohla pít tvou krev…“ zakřenila se Ullia.
„To je…“
„… nesmysl. Samozřejmě. Ale Carjové si myslí, že se živíme krví lidí.“
***
Aloy netušila, proč tehdy pustila bojovnici ze zajetí. Ale když se Ullia přidala k hrstce statečných, která mířila zničit HADES, věděla, že to bylo dobré rozhodnutí.

„K dispozici jsou dvě kategorie terraformujících robotů: FAS-ACA3 Scarab v základním režimu umí opravit sám sebe i ostatní stroje; FAS-FSP5 Khopesh se dokáže automaticky nabíjet z biomasy a má schopnost replikace." Chvilka ticha. „Mám ještě jeden krásný kousek.“ Ted Faro se pyšně pochlubil nejnovějším návrhem. „FAS-BOR7 Horus – 300 metrů kovu, které v mžiku srovnají se zemí kteroukoliv horu.“
Muž v uniformě užasle prohlížel plány. „Armáda má velký zájem o vaši práci. Samozřejmě... v zájmu záchrany prostředí. Kolik,“ odmlčel se a otočil se na Teda, „kolik by stálo vyrobení modelu Horus?“
„Neskutečně mnoho. Ale peníze daňových poplatníků se nikdy nevyužily lépe.“

Krčili se ve vysoké trávě podél cesty u Slunečního kotouče. Vysílač byl nedaleko, takže stačilo čekat, až Zatmění začne vysílat. Čekání jim oběma připadalo nekonečné, ale pak to konečně začalo. Náčelník organizoval své bojovníky. Zbraně, místo, čas. Aloy se sevřelo hrdlo, když ve fokusu zazněl pokyn k útoku na Matčino Srdce.
„Musíme je varovat!“ téměř vykřikla.
„Ne, Aloy, musíme na sever. Pokud všichni zaútočí na klan Nora, nebudou bojovat jinde, HADES může být poražen,“ oponoval Sylens.
„Ty chceš obětovat moje lidi? Mají zbytečně padnout v boji, který není jejich? To chceš?!“
Strašlivé ticho místo odpovědi bylo děsivější než okolní tma.

Skoč na něj dřív, než on skočí na tebe, holčičko, zkrotne. Jako by slyšela Rostova slova. A je Nabíječ stejný jako Chodec? uvědomila si Aloy v okamžiku, kdy se odrazila ke skoku. Při dopadu na hřbet mechanického tvora okamžitě zjistila, že tak snadné jako doma to nebude. Nabíječ se bránil, vyhazoval zadními končetinami, skákal a vlekl ji travnatou krajinou. Dokonce s ní doběhl až na prudký sráz, bezhlavě se rozběhl dolů ve snaze ji shodit. Ale Aloy byla paličatější než kovový beran. Pak konečně jeho obranný mechanismus zkratoval a Aloy tak mohla dosáhnout k přepisovací jednotce. Nabíječ zkrotl jako beránek.

Světlá pleť i oděv naznačovaly, že dívka, která stála před ní, patřila do klanu Oseram. Ale co dělá tady, na chladném severu?
„Ehm…“ ne příliš povedený začátek konverzace.
„Banukové tu o tobě zpívají písně, Aloy,“ odpověděla neznámá dívka.
Pozvednuté obočí místo odpovědi.
„Je pravda, že máš… no… ehm…“
„Mám co?“ promluvila konečně Aloy.
„Aratakovu zbraň - Bleskomet.“
Zkušeně si prohlížela kopí, jež dostala Aloy darem od náčelníka. „Hm, je skoro z poloviny tak dobrá, jako kdybych ji vyráběla já.“
V tu chvíli si Aloy konečně vzpomněla: „Tvůj otec je kovářem v Úžině!“
„Jistě, a podle všeho tohle kopí bude jeho práce.“

Rost se marně snažil udržet vážnou tvář, ale při pohledu na Aloy obalenou trním, jak k němu natahuje svou drobnou ručku s pichlavým kvítkem, to nedokázal.
„Holčičko, cos to vyváděla?“ smál se a začal z ní vytahovat bodlinky.
„Viděla jsem, jak sbíráš květiny a čaruješ z nich léky,“ pípla Aloy a pak ještě jednou, když jí Rost tahal bodláčí z vlasů.
„Jistě,“ pohladil ji, „ale léky se čarují i z méně nebezpečných květů.“
A náhle nastal čas učení. „Vidíš tu střapatou, jak si probila cestu sněhem?“ Aloy kývla. „Vždycky jí měj u sebe co nejvíc a dobře se ti povede…“

Tělo jí bolelo a svaly se klepaly. Ale vyhrála. Vyhrála Výzvu, porazila všechny mladé lovce a válečníky. Aloy, Vyhnanec. Rozhodčí jí zvedala paži na znamení vítězství. Než stačila cokoliv říct, zabil ji šíp. Pak všechny zasypal ostrý déšť. Mládí klanu Nora umíralo. Aloy měla štěstí a schovala se za sloupem. Pak je konečně viděla. Útočníky, jejichž vůdce na ně mířil ohnivými střelami ze smrtonosné zbraně. Jeden z banditů ji chytil za krk a vytáhl do vzduchu. Než stihl stisknout, probodl ho Rostův šíp.
„Žij, Aloy.“ Políbil ji na čelo a shodil dolů ze skály.
Poslední, co slyšela, byl ohlušující výbuch.

[zvuky noční divočiny, vzdálené dunění, občas se z dálky ozve lidský výkřik]
mužský hlas: „Stůj, děvče.“
Aloy (polekaně): „Kdo jsi? Kde jsi?“
mužský hlas: „Chci ti pomoci.“
Aloy (nedůvěřivě): „A kde jsi?“
mužský hlas: „Napojil jsem se na tvůj fokus.“
Aloy (zamručí)
mužský hlas: „Všude kolem tebe jsou detektory. Ta pevnost je hlídaná naprogramovanými bestiemi. Nemůžeš naslepo bloudit tmou.“
Aloy: „Fokus mi pomůže…“
mužský hlas: „Jeho detekční činnost bude fungovat jako spouštěč.“
Aloy: „A jak mám tedy projít?“
mužský hlas: „Musíš dělat přesně to, co ti budu říkat.“
Aloy: „Nevěřím nikomu, jehož jméno je mi utajeno.“
mužský hlas: „Jsem Sylens.“

„Země je zničená, pochopme to, už není šance ji zachránit,“ vysvětlovala doktorka Elizabeth shromáždění, „zaměřme svoje síly na to, jak Zemi obnovit.
Zde je návrh na Zero Dawn. Hlavní inteligence, GAIA, bude mít na starost devět dílčích podprogramů, každý s úkolem v patřičnou chvíli nastartovat teraformující procesy.“
„Chcete říct, že v jednom bodě vaše umělá inteligence znovu nastartuje život, jako by se nic nestalo?“ zajímal se Ted Faro.
„Přesně tak.“
Nevěděla, že Faro celý její projekt sabotoval. Zničil nejdůležitější součást, APPOLO, a dal tak šanci vyhrát strojům.
Ale netušil, že GAIA má pojistku. Genetický otisk, který znovu nastartuje Zero Dawn.

Na nebi se objevil další sloup temného popela. Hora Hromový buben se zlobila.
„Říkám, že je to sebevražda,“ zamumlal Aratak směrem k Aloy a Ouree, ale šamanka ho ani nenechala domluvit.
„Musíme pomoci. Aloy a já to zvládneme. Nemusíš chodit.“
Aratak se zamračil a podíval se na dvě ženy, které odhodlaně hleděly k Hromovému bubnu. Jeho čest mu nedovolila nechat je jít samotné, ale naposledy to zkusil:
„Dva lovci a jedna šamanka proti Démonovi a kovovým příšerám, které mu slouží? Jsi si jistá, že Duch za to stojí?“
„Stojí mi za život,“ prohlásila Ourea a vyrazila směrem k bouřící hoře.

Aloy se snažila zhluboka dýchat, aby uklidnila svoje prudce bušící srdce. Za dvanáct let výcviku se naučila téměř dokonale kontrolovat a ovládat tělo, nicméně pohled na Šavlozubého ji rozrušil. Rost ji cvičil na tuhle chvíli, ale nic ji nemohlo doopravdy připravit. Šavlozubý byl třikrát větší než Hlídači a taky třikrát rychlejší.
Aloy se vyplížila zpoza úkrytu. Věděla přesně, kde má šelma slabá místa, zápalné šípy už měla přichystané, nicméně jedna věc je vědět o slabých místech a druhá je se trefit, když se na vás řítí kovový predátor dvacetimetrovými skoky. Natáhla tětivu. Nádech, výdech. Zabij ho, Aloy, a budeš dospělá.

„Aloy! To nesmíš! To je posvátná…“ křičela Lansra, ale Teersa ji utnula.
Naposledy promluvila Všematka před devatenácti lety, od té doby mlčí. Zaklínání ani kouzelné formule neotevřely srdce Bohyně.
Aloy fascinovaně hleděla na metalickou konstrukci pomalovanou posvátnými symboly.
„Dovol Statečné, aby se poklonila Všematce,“ rozhodla Teersa.
Proti vůli Lansry přistoupila Aloy blíž, až tam, kam směly jenom nejvyšší Tři. Obklopilo ji fialové světlo.
„Genetický scan zahájen,“ prohlásila kovově Bohyně.
„Genetický kód rozpoznán. Přístup povolen. Vítejte, Elizabeth.“
Šamanky klesly údivem k zemi.
Aloy překvapeně hleděla na rozevřenou bránu do útrob hory. Opravdu mě vyvolila Bohyně? napadlo ji. A pak vykročila vpřed.