DMD č. 19 pro 19.4.2010. Téma: Dveře do prázdna

Do jeho říše žádná cesta nevede. A proto není ani žádná cesta zpátky. Nebo naopak.
Do její říše vede cesta jen jednou. Opačným směrem ji nikdo neprošel.
Do jeho říše vede cesta nevyzpytatelná. Cestu zpátky naleznou téměř všichni, i když málokdo jí projde nezměněn.
Do jeho říše vede cesta snadná. K cestě zpáteční stačí vůle.
Do její/jeho říše vede cesta vábivá. K návratu se málokdo odhodlá. Někteří zpátky zabloudí.
Do její říše vede cesta včas netušená. Cesta zpátky bolí.
Do její říše vede cesta omamující. Cesta zpátky přichází sama. Po cestě znovu málokteří touží a mnozí po ní kráčejí.

Stáli naproti sobě a napětí mezi nimi se dalo krájet. Jedna výjimečně odvážná verze A.J.Rimmera a Eso. Byla jen jedna možnost jak zjistit, který z nich je větší frajer. Vlastně existoval ještě jeden způsob, ale to by nesměla direktiva vesmírného sboru 23659 zakazovat chovat v umyvadle piraně obecné.

„Ještě si to můžeš rozmyslet.“

„Nevím jak ty, Hoblíku, ale Eso Rimmer nikdy nemění svůj názor.“

„Já…“ začal Arnold, ale jeho hlas zanikl v burácení pomalu se otevírajících vrat.

„Co říkáš? Neslyším tě!“

„Říkám, že jsou i lepší způsoby než „Kdo první umře v mezihvězdném prostoru, je větší srab“!“

„Pozdě! Nachystejte uzenáče…“

Fandom: Jindřiška Smetanová, Domovní důvěrnosti

Přistoupila k těm dveřím jako každé ráno a chvíli se na ně dívala, než pomalu sáhla po klice. Kdysi to bývaly docela obyčejné dveře v bytě a vedly z kuchyně do její ložnice. Ale nyní tomu bylo jinak. Opatrně je otevřela. Nebylo za nimi vůbec nic – nebo toho bylo naopak mnoho. Ložnice patřila k části domu, která byla špatně postavená a zřítila se. Zbyla po ní jen stěna vymalovaná růžovým válečkem – a dveře. Obyvatelka bytu dál žila v kuchyňce s dveřmi, které nikam nevedly. Když z nich vyhlédla, otevřelo se před ní nádherné panoráma Prahy a Hradčan ozářené ranním sluncem.

Bylo to jako vstoupit někam, kde není ani světlo, ani tma, ani hmota, ani vzduch, ani nahoře a ani dole. Toto místo připomínalo zároveň minulost, přítomnost i budoucnost. A přitom tu neexistoval čas. Bylo tu mrtvo a přece tak živo. Nebylo tu ani teplo, ani chlad. Ani spánek, ani bdění. Nebylo tu nic. A přece tu bylo všechno. Ticho i křik, láska i nenávist, naděje i zklamání, víra i zoufalství, odvaha i strach. Bylo tu plno a přece tak prázdno. Jako ve vesmíru, jako v tom nejhlubším nitru lidského srdce. Život a smrt...
Na odboru záhad měli velkou spoustu dveří...

Je v každé králičí kolonii, objeví se brzy po jejím založení. Málokdo si jí všimne. Vypadá jako zpola zavalený vchod do neužívané nory nebo nikdy nedokončená mělká chodba, kde se neotočí ani králíče. Jen ty nejvnímavější se u ní občas roztržitě zastaví a zbystří slechy. Jen ty nejvnímavější slyší ve snech hrabání obrovských černých běhů.
Hrabání se ozývá hlasitěji, když udeří kruté mrazy a hlad. Když ramlice zemře při porodu a v celé kolonii není nikdo, kdo by dal jejím dětem napít. Když přijde bílá slepota.
Tehdy Černý králík prohrabává cestu a vede El-hréránovy děti do Inlé skrze noru prázdnoty.

Fandom: BANG!
__________________________________________________________________
Jako by pach smrti a střelného prachu soutěžily, kdo udělá vzduch v salónu dříve nedýchatelný.
„Pojď ven, prašivej pse,“ ucedil Slab the Killer. „Je pravý poledne.“
Willy the Kid sevřel šerifovu hvězdu, až se mu její hroty zabořily do dlaně. Překročil mrtvá těla Kita Carlsona a Suzy Lafayette; oba padli za oběť jeho zázračné pušce, která střílí bez nabíjení. Zbýval už jen ten zatracenej odpadlík Killer.

Vzal si z balíčku dvě karty.

Rozrazil dveře salónu a strnul. Místo zaprášené ulice viděl jen bílou prázdnotu. A oblaka.
„Jak to?“ zašeptal, „začínat jsem měl já.“

„Ty idiote, zapomněl sis líznout za dynamit!“

fandom: no, při psaní jsem myslela na Budeč, víceméně
pozn. A takhle to dopadá, když se člověku přihodí příliš dlouhá myšlenka.

Náš úřad není dědičný. A přesto již sedmou generaci právě v krvi naší rodiny mohutní ta správná magie.
Instinkt nás přivádí na ta správná místa. Řekne nám, kdy stačí zaklapnout, kdy je třeba zámek a kdy petlice. Víme o nich všechno, co se vědět dá. A tak je stopujeme. Lovíme. Staráme se o ně, když nejdou zavřít nadobro.
Protože magie udržuje rovnováhu. A s každými dveřmi, které vedou odnikud, se otevřou dveře, které vedou nikam. Ty my hlídáme.
Učíme své děti tomuto umění už staletí. A ty, zlořečený synu, říkáš, že se prázdnoty za dveřmi bojíš? Že odmítáš být dveřníkem?

Fandom: Muminci
Poznámka: Kdo nezná povídku O bambulovi, který měl rád ticho, to asi úplně nepochopí. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších muminích příběhů a nějak jsem si na něj dneska vzpomněla...

Byla to obyčejná zarezlá branka, vedoucí do dávno opuštěného parku. Stromy tam shlížely na zahradu a mlčenlivě se nechaly objímat popínavými rostlinami. Potůček se klikatil nedaleko zříceniny starého domu a šuměním dokresloval všeobecné ticho. Pro většinu místních byla tahle zahrada zapomenutá, jako by snad ani neexistovala. Ale bambulovi, který si přál oázu klidu, to splnilo jeho sen. Konečně bude žít po svém.
A před tou brankou, která ho přivedla do tichého ráje, sedávaly děti. Dívaly se, jak bambul krok za krokem svůj sen ničí.
Místo vytouženého domečku pro panenky znovu postavil zábavní park, který byl pro něj svého času utrpením.

Ty dveře tam včera nebyly...
Zamyšleně je pozoroval.
Byl na tomhle podivném místě dlouho, příliš dlouho.
Vystřídal všechny nálady, od zoufalé naděje, přes strašlivou sebelítost až po příšernou depresi. Teď už necítil nic. Jen lhostejnost.
Tedy... až do dneška.
Dveře vyvolaly jeho zvědavost
Zažehly v něm jiskřičku víry.
Navíc... co může ztratit?
Přinejhorším za nimi bude další prázdnota.
Opatrně se přiblížil.
Změnil se...
Dříve by neváhal.
Konečně do nich šťouchnul.
Pootevřely se.
Nesměle nakouknul do vzniklé škvíry.
"Budeš tam dlouho stát jak zkamenělý, Tichošlápku?!?" ozval se dobře známý hlas.
Hlas jeho dávno mrtvého nejlepšího přítele.
Sirius s úsměvem překročil práh...

Fandom: Doctor Who
Varování: děsivé dějiny

Doktor vykoukl ze dveří. „Země. Třicátá, čtyřicátá léta dvacátého století. A je hezky. No tak, jdeme!“
„Vám se to řekne, vy se převlíkat nemusíte,“ odpověděla jeho společnice.

Zapadlá ulička je dovedla na náměstí zalité sluncem. Poněkud ho hyzdili vojáci, kteří právě procházeli kolem.
„Sakra!“
„Líp bych to neřekl,“ přikývl Doktor. „Támhle!“
Vyrazili k budově s komplikovaně vyhlížejícím orlojem. Doktor si ho prohlížel. Vypadal jako někdo, kdo stojí nad propadlem.
„Ten výraz znám,“ řekla dívka. „Obvykle následuje Je mi to líto.“
„Musíme zjistit, co nás blokuje. A rychle!“
9:30, 27. května 1942. Vážně bylo hezky. I na projížďku v otevřeném voze.

„Zabil jsi Padmé,“ řekl Palpatin.
„Nééé!“ zoufalý výkřik oblétl galaxii.
Ztratil vše, co miloval a ctil.
Pomohl zničit starý svět.
Prošel strašlivou proměnou.
Snažil se vzpamatovat, prohlédl si sám sebe.
Ale byl to vůbec on?
Ta sípající zrůda závislá na funkčním obleku s dýchací maskou?
Zrak není zrakem.
Chůze není chůzí.
Dech není dechem.
Bolest je všudypřítomná.
Již nikdy se nebude cítit jako člověk.
Je navždy uvězněn ve vlastním znetvořeném těle.
Ale žít prostě musí.
Anakin Skywalker je mrtvý.
Zrodil se Darth Vader.
Dveře laboratoře, kde vznikl, se otevřely.
Zaváhal, přesto se neohlédl.
Nejistě vykročil do prázdnoty své nové existence.

fandom: série Kamarádky (Enid Blytonová)
varování: je to s podivem, ale u těchto knížek absolutně nejsem schopná slashovat (a není to tím, že jsou to v podstatě dětské knihy). hetuje se mi tu naopak skvěle. to bude asi tím, že zbožňuju hlavního hrdinu a hlavní hrdinka se jmenuje stejně, jako já :)
poznámka: zmiňované události se tam děly a zmiňované pochyby ne, ale - kdyby Enid napsala desátou knihu, už by to tam být prostě muselo. je to přece život. a navíc, já jsem si to vždycky tak strašně chtěla napsat...:)

Pověsila poslední barevný lampion.
Julian, postávající u okna, se na ni usmál a zvedl oba palce. Pak si odhrnul z čela pramen vlasů.

Dívka zavřela oči.

Nenáviděla Arabellu.
Trápilo ji, když dával Julian jistou dobu té namyšlené princezně přednost.
Vždy, když si Elizabeth nevšímal, aby ji vytrestal, bolelo to.
Nikdy nevycházel se svým bratrancem.
Ona se s Patrickem spřátelila, ačkoli jen nakrátko. Po celou tu dobu se k ní její kamarád choval chladně.

Zaslechla za sebou lehké kroky.
Když ji Julian vzal kolem ramen a zvesela se zeptal, proč je tak zamyšlená, připadalo jí, jako kdyby otevírala dveře do prázdna.

Fandom: originální (Hvězdář)
Poznámka: Je to variace na povídku, kterou jsem sepsala už hrozně dávno a opravdu jsem netušila, že existuje něco jako Dr. Who! :)

Orion se k Damienovi pevně přitiskl. Cítil, jak se mu třesou ruce, ale nechtěl Damienovi ukázat svou slabost. Zahleděl se mu do očí. Tmavé safíry, ve kterých se odrážely galaxie. Zamiloval se do nich už tenkrát, když je spatřil poprvé.
Našel jistotu.
Stáli na vrcholku věže a najednou se zdálo, že se svět kolem začíná hroutit.
„Miluju tě, je to vůbec dovolené?“ osmělil se Orion.
„Nikdo to nám nezakazuje,“ usmál se Damien a jemně ho políbil.
„Co bude dál?“
„Staneme se dětmi hvězd. Jsi připraven existovat mimo čas?“
Orion přikývl.
Pevně se chytili za ruce a společně vstoupili do prázdna.

Téma pro 19. 4. 2010: Dveře do prázdna
Toto téma bude uzavřeno 19. 4. 2010 v 23:59.

Jehej, konečně mám vlastní administrátorský účet! Pěkné drabblení!

Na této stránce můžete sledovat statistiku bodů.
A tady pro změnu fandomový seznam od Ave.
Kdyby byla někde nějaká chyba, hlaste se, ať někomu neukřivdíme:o).
V případě nejasností konzultujte Pravidla.