DMD č. 29. pro 29. 4. 2017. Téma: Eso

Stein s Jarošem se připlížili k tábořišti. Dva stany a přístřešek, pod kterým se choulili zajatci, ale Joachim mezi nimi nebyl. Čtveřice banditů u ohně hrajících karty.
Stein kývl a kaprál se začal přesouvat okolo. Sotva dosáhl správné pozice, hráči dohráli.
"Mám vás!" zvolal jeden.
Jeho kumpán hekl a skácel se, nůž v zádech. Těšínka štěkla, druhý se svalil rovnou do ohně. Třetí pokropil okolí červenou sprškou vlastní krve a padl na kolena. Za ním stál Jaroš a mířil mečem na přeživšího. Hromádka karet a mincí se topila v krvi. Červené eso na vrchu štěstí nepřineslo.
"Kde je zbytek zajatců?"

Ta hra byla utrpení! Nejhorší, co za svůj dlouhý život zažil. I člověče nezlob se s Masterem, který se zlobil téměř pořád, se mohlo zahrabat proti svlékacímu pokeru s Harknessem.
„Končím,“ oznámil Doktor. Zmobilizoval zbytky své důstojnosti a pokusil se zakrýt fezem nezakrytelné.
„Ale no tak,“ protestoval Jack. No sobě měl pořád dlouhý kabát, ale (Doktor si v duchu přikázal na to nemyslet) podle hromady svršků na zemi musel mít pod kabátem pěkně vzdušno.
„Ještě dvě kola a ukážu ti něco lepšího než eso.“
„Eso peso?“
Jack se zatvářil zklamaně. „Možná by neškodila změna prostředí. Někam, kde mě ještě neznají...“

Pepe nikdy neodpovídal na otázku: Kolik je hodin? pravdu. Popravdě většinou
hledal nejméně vhodné slovo, které by se dalo použít. Třeba třešeň. Vlastně
stromy využíval poměrně často, ale to jen na okraj.
A teď si představí, že potřebujou vědět, kolik je hodin. Příkladmo proto, že
spěchájí na setkání s rodiči Vaší snoubenky. Peněz nemají zrovínka na rozhazování
(drožka přeci něco stojí, obzvláště tady v Budapešti), tak se zeptají seriózně
vyhlížejícího pána. A odpověď? Třešeň.

…

„Pojď Eriku! Tvá matka a šest sourozenců na nás čekat dlouho nebudou“ Rozčílil
se Rabbi Weisz a odplivl si. Malému Erikovi zněla v hlavě odpověď: Eso.

Prší, kapky deště bubnují na střechu.
"Bereš dvě."
"Měním na listy."
Hrajeme prší, karty z ruky rychle dopadají na stůl.
"Stojíš!" ozvalo se. A znova a znova, esa lítala jako pominutá.
"Stojíš!"
"Stojíš!"
Když dal protihráč po páté eso, začalo mi to připadat velmi podezřelé.
"Určitě švindluje!" pomyslel jsem si.
"Eso!" vykřikl jsem náhle.
"Stojíš!" odpověděl vlastním esem.
"Stojíš!" řekl jsem.
Protihráč byl velmi rozrušen, chytil se do pasti, žádná falešná esa už neměl, věděl, že jeho podvod je odhalen, a cítil se asi hodně trapně.
"Já musím na záchod," omluvil jsem se. A nechal jsem ho stát hodně dlouho.

"Neuhýbej, pro horoucího boha, hrej!"
Tlanextlican těžko dýchá, tělo obolené.
"Přihrávej pořádně! Na kolena!"
Nemůžu, nemůžu!
"Běž, Tlane, kupředu!"
Mladík se z posledních sil probojuje ke kruhu. Dav v aréně řve, hra se chýlí ke konci.
"Loket! Pozor, vypal!"
Tlanextlican se navzdory bolesti odrazí, přeměří dráhu míče a nastaví mu rameno. Ollin proletí kamenným kruhem bez doteku. Střelec to nevidí, leží na zemi, ruka v jednom ohni. Spoluhráči přibíhají, staví ho na nohy. Jásají, tancují, křičí. Bolest rázem přechází.
Vítězství!
Večer na kamenná lože ulehnou soupeři.
Obětní nože bude třímat Tlanextlicanovo družstvo - poražené obětují bohům.
Jaká to čest, prohrát tlachtli!

„Co tady vlastně děláme?“ povzdechl si trpaslík. Chvíli zíral na šachovnici, načež přemístil krále.
„To říkáš vždycky, když prohráváš,“ usmál se faun. Po krátkém zaváhání táhl koněm.
„Chm,“ zabručel trpaslík, „ale teď se ptám vážně. Co a pro koho tu vlastně hlídáme?“
„Není to jedno? Služba jako služba.“
„Není. Na normální hlídce jeden vídá lidi,“ zamračil se.
„Táhni,“ vyzval ho faun.
„Měsíc hlídat opuštěný hrad, pche!“
Trpaslík mrzutě pohnul jezdcem.
„Eso,“ prohlásil vesele faun, když přemístil zlatého střelce.
„Kolikrát ti mám opakovat, že se říká šach!“ zaúpěl jeho společník.
Faun se smál. A kolem nich se nehlučně rozpadal Cair Paravel.

Tobiáš si hraje s Gertrudou, oblíbenou plyšmyší. Barbucha ji Tobiášovi šlohne a zkušeným kopem pošle pod kuchyňskou linku.
"Eso!"
"Říká se gól," podotkne kolemjdoucí Čeněk.
"Ale domácí tuhle koukala na telku a sykala ááááá essssooooo! Potom vždycky zklamaně - zase do sítě..."
"To byl výlov rybníka?"
"Nevím. Dojatě posmrkávala, že když kdysi hrávala, byla síť vejš, míč tvrdší, soupeři lepší..."
"Už vím," rozzáří se Čeněk. "Jak jí pak domácí řekl, že když ona hrávala volejbal, tak se síť natahovala mezi přesličky a uhejbalo se mamutům?
"Jo."
"To byla doba," zasnil se Čeněk. "Tolik místa v posteli, když pak spával v obýváku!"

Zrada! Zmar! Zajatie!

Našu družinu chytili a hodili do šatľavy. Každého zakovali do železa. Večer sa viedla debata.

„Čo teraz?”
„Meče nám vzali,” vraví bojovník.
„Okovy nasadili,” vraví lučištnica.
„Všetku silu vyčerpali,” vraví mág.
„Je to beznádejné,” vraví hraničiar.
„Kamaráti, nebojte sa!” vraví druid.

Čo ten môže vedieť? Doteraz ani nebol užitočný! Aj ten jeho debilný herbár mu vzali. A ovládal jediné kúzlo. Len jedno!

„Dnes sme mali celozrnný chlieb!” hovorí však víťazoslávne.
Posmešky.
Druid ich nedbá. Zablúdené semiačko vytiahne spod zuba a vloží do zámky okovov, zasype prachom a omočí slinou.
„Rasti!”
Jediné kúzlo.
Rastlina prerástla a zámok pukol.

Princ byl prostě eso. Kdyby jen drak tušil, co všechno to znamená. Zprvu byl elegantní sexy objekt a eroticky stimulující optimista. Drak se vznášel na opiovém obláčku lásky. Záhy se začaly prázdnit sklepy. Dobrá tedy, egocentrický sportovní opilec. Nebo snad extrémně sobecký okupant? Ale kdeže. Když přicházely ze staré známosti princezny, měnil se v exaktně sexistického oportunistu. Pokud zrovna nebyl excitovaný sociopatický onanista. Drak přestal zvát návštěvy a začal se smiřovat s realitou. Jeho vyvolený je enormně sebestředný obejda. To už monarchové bývají. Exoticky stupidní originál. Exhibicionistický suverénní opičák. Excelentně snobský orgán. Ale láska bývá slepá, hluchá a úplně pitomá.

Tohle se Ron nesmí nikdy dozvědět, prolétlo Hermioně hlavou těsně předtím, než se inkriminovanou povídku pokusila ukrýt v zásuvce pracovního stolu.

„Nepodváděj, Grangerová,“ zapředl jí do ucha Dracův hlas. „Všechno čteme společně. Tvoje vlastní slova, pamatuješ? Takže ukaž.
Ohoho! Erotické prádlo? Zakázaná rozkoš, smyslnost a bezuzdná vášeň… To jako my dva?“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Rudý satén, sametová pouta… lakovaná kůže… Grangerová, netušil jsem, že vedeš dvojí život. – Au! Počkej, neber mi to!
Jeden tady konečně objeví pořádné povídkové eso a ty nedokážeš nic lepšího, než jeho serióznímu vědeckému bádání házet klacky pod nohy.
Hele, nech mě aspoň dočíst ten odstavec…“

"Nepoznala Aleksandra. Málem nepoznala ani tebe. Myslí si, ze celou dobu chodila na místní základku. Dokonce si na to pamatuje."
Bývala jejich eso v rukávě. Teď nemá magii ani vzpomínky na ni. Z Aleksandra je poloviční blázen. Takhle to skončit nemělo.
"To nezpůsobila pečeť," řekne velmistr. "Potlačila traumaticke vzpomínky a nahradila je falešnými."
"Přece to takhle nemůžeme nechat."
"Musíme. Předtím se dvakrát pokusila zabít. Potřetí se jí to povede."
"Nemůžeme zůstat tady," řekne Iryna. "Nikdo se nesmí dozvědět, co se stalo. Vůbec nikdo."

"Jména?" zeptá se bez zájmu úředník.
"Ponechte původní."
"Příjmení?"
"Ševčuk."
Je to první příjmení, které ji napadlo.

Suché kosti. Smrt. Konečná.
Slovo
Klapání a hluk, když se kosti začínají ukládat na místa.
Svědectví
Jako podivné šlahouny raší na kostech svaly, spojují je dohromady.
Proroctví
Hororově vypadající těla se potahují kůží.
Dech ve vánku
Padlí vstávají, naplnění Božím Duchem.

Obraz zkázy, měnící se v obraz naděje. Ilustrace síly Slova, jehož slyšení nemůže zůstat bez odezvy. Vidění, které říká, že ještě není pozdě... nikdy není pozdě. Působivý důkaz toho, že ten, kdo stvořil život, jej může navrátit. Varování, že bez Ducha zůstaneme mrtví.

Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?
Pane, řekni jen slovo... cožpak je pro Hospodina něco nemožného?

„Jsem pro, abychom se uchýlili tomuto poněkud nezvyklému řešení a přizvali externí pomoc. Ten muž je eso ve svém oboru. Netradiční zbraně jsou jeho doménou,“ uzavřel svou argumentaci první.
„Neměli bychom ho prostě jenom zastřelit?“ vstoupil do hovoru druhý.
„Příliš nápadné…“ oponoval třetí.
„Každá vražda je nápadná,“ namítl čtvrtý.
První si odkašlal a opět se chytil slova. „Pánové, pánové. Nejde přece tak úplně o vraždu, všechno jsme si přece vysvětlili. Budeme hlasovat. Kdo je pro?“
Z jedenácti rukou se jich zvedlo deset. Druhý se zamračil, ale proti většině nezmohl nic.
První se spokojeně usmál. „Smrt monarchii. Ode dneška až navždy.“

„Se úplně posrala! Že prej jako kdy že se vezmem…“ Romanův obličej se zkroutí do šklebu.

„Takže další kousek do sbírky?“ ucedil bez stopy zájmu Libor nespouštěje oči z obrazovky.

„Vona je úplně blbá. Sama mně do toho průjezdu zatáhla a teď tohle“ rozhazuje rukama.

Jeden, dva, tři! …další soupeřův tank hoří a Libor se přesouvá do krytu „Nepoučitelnej. A šprcku znáš?“

Roman pomalu střízliví „Jestli si to bude chtít nechat, tak sem v řiti. Naši mně donutěj jít makat!“

Libor se pobaveně ušklíbne „No, jedno ti nemůže nikdo upřít. Na týhle škole jsi s pátým sestřelem rozhodně fertilizační eso.“

Učit tu zvláštní dívku umění vodního tance ho naplňovalo více než cokoli za hodně dlouhou dobu. Býval prvním mečem Braavosu, nejlepším z nejlepších. Mnohokrát riskoval svůj život pro různé vůdce. Zradili však jeho důvěru. Odešel.

Teď byl učitelem a rádcem. Sledovat pokroky své svěřenkyně bylo skvělé. Zemřít pro ni se jevilo jako uspokojující způsob završení své pouti. Možná ale…

„Je jen jeden bůh, jmenuje se smrt. A je jen jedna věc, kterou říkáme smrti. Dnes ne!“

Pozvedl zbraň a postavil se svým protivníkům. Mohli být větší, silnější, s ostrými meči, v přesile. To však nebylo podstatné. Věděl, za co bojuje.