DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Nad tou pustou krajinou se svíral žaludek. Vyprahlá, krví prolitá, padlými, kameny posypaná rodná zem. Stál pevně, v ruce meč, přestože boje dávno skončily. Nebylo komu se postavit, před kým tuto krajinu smutku a otevřených ran bránit. Nedaleké vytí vlků bylo jediné, co dokazovalo, že ještě nějaký život tu zůstal.
Příroda se dá sama do kupy. Zase stromy pokvetou, zvířata vyvedou mladé, ...
I ta nejtitěrnější myšlenka na znovuobnovení tohoto místa, ...že se sem život jednoho dne opět vrátí, ho naplňovala natolik, že se stával znovu člověkem.
Vzal svůj meč, do hlíny načrtl plán polí, kam zasít, kde pluhy započnou život, ...

Otázky ohledně jejich původu odbývala přísným pohledem a mlčením. Copak jim mohla říct, že je vyrvala z krvácejícího lůna jejich umírající matky, jejíž tělo následně pro bezpečí všech spálila? Zapřísáhla se, že nikdy nevyzradí, co se stalo toho dne, kdy v hlubinách lesa zaslechla ten hrůzostrašný křik.
Dvojčata ukryla na své samotě. Děti, které byly z poloviny předurčené zacházet s mečem, se musely chopit pluhu, aby přežily. Vychovala je dobře. Byly pracovité, čestné. Ať byl jejich otcem kdokoli, byla přesvědčená, že si z něj neodnesly nic, stejně jako jejich děti a děti jejich dětí a všechna pokolení daleko do budoucnosti.

Kolem stolu vládlo hloubavé ticho. Prolomil ho správce pokladny.
„Toto je naše příležitost. Filip je mrtev. Co se Zellandiny týče… jako by byla. Nemůžeme nechat naši zemi chátrat. Poslední léta nebyla šťastná a já už nechci přihlížet nestabilitě. Potřebujeme vůdce, kteří jsou schopní vládnout díky svým schopnostem, ne díky své krvi. Vůdce, kteří zahodí meč a přestanou vést nesmyslné války; místo toho se chopí pluhu a s obyčejnými lidmi povedou tuto zemi dobře a spravedlivě. Nechť si lidé sami zvolí své zástupce. My jim v tom můžeme pomoci.“
Vážně pohlédl na zárodek budoucího parlamentu.
„Smrt monarchii. Od dneška až navždy!“

„Vím, jak se odtud dostat,“ řekl Martin.
„Jak?“ zeptal se Aaron.
„Vesnici řídí Stařena. To ona je zlá, to ona se vyžívá v ubližování nevinným lidem. Nikdo tu nemusí zůstat, dokud se nestane jedním z nás. Pak je jediným východiskem příchod někoho dalšího. Ostatní jsou s ní. Bojí se.“
Ticho se mezi nimi rozprostřelo jako mokrá plachta.
„Takže...“
„Ano.“
„Když ji nikdo nenahradí...“ začal váhavě Aaron.
„Už žádná další Stařena nebude.“
„A co ostatní? Nenechají nás odejít.“
Martin přemýšlel. „Když tu Stařena nebude, zruší se Čarodějničina kletba. Taky půjdou. A z Boosdorpje bude zase normální vesnice. Ale potřebuji tvou pomoc.“

Anton Afanasjevič měl chuť plakat. Srdce a hrdost důstojníka mu to však nedovolily. S kamenným výrazem sledoval, jak jsou pošlapávány jeho úspěchy. Jedna porážka převážila vše, co do té doby dokázal vykonat. Byl zbavován všech řádů i vyznamenání, jedno po druhém mu byly strhávány s hrudi, s každým škubnutím mu tělem projela pomyslná bolest. Za pár okamžiků už nebyl generálem. Byl nikdo.
Nakonec podal rudoarmějcovi svou velitelskou šavli. Byla to rodinná památka, která porubala pár napoleonských vojáků.
"Stane se z ní něco užitečnějšího; radlice budou třeba. Čeká nás tisíc let míru," vysmíval se bývalému generálovi povýšeně bolševik. Pak konečně vystřelil.

Když se sedláci sešli v saloonu, aby zapili úmrtí Svraštělýho Steva, panáky kořalky jezdily po barovým pultu jako splašený drožky. Ve tři ráno už tahle pijatyka nebavila ani hospodskýho, kterej obvykle za solidní tržbu obětoval i manželský radosti.
„Pánové, končíme!“ zavelel a pleskl Pidlovokýho Pipa mokrým hadrem. „Zaplatit a domů!“
Pip kývl a vysypal na pult hromadu starýho železa.
„Meče z doby kolonizace! Vykopal jsem je na poli!“
„Spletl sis mě se zastavárnou? Tady se platí v dolarech!“
„A co mám teda dělat?“
„Vím já? Odnes to do kovárny, ať ti z toho Rudy něco vyrobí. A teď ty dolary.“

Přijde čas, kdy ti, co vyhledávali půtky, odloží zbroj, ti, co nechtěli slyšet, sundají helmy, ti, co vedli války, zahodí meče a ti, co kolem sebe krvelačně kroužili, se dají do tance.
Tehdy roztaví zbroj i meče a překují je v pluhy, vytrhají ze srdcí plevel, znovu osejí pole a nechají vzrůst, položí nový základní kámen, podají si ruce, pokorným slibem obnoví jednotu duší a darují se sobě navzájem. Mocní vyjdou z bašt, moudří pokorně sklopí pohled, hlupáci uvidí, co nechápali, a všichni se skloní před dítětem, které mění a je proměňováno, léčí a je uzdravováno, zachraňuje a je zachraňováno.

“Woode! Jdete zase pozdě z tréninku! To už je druhé porušení školního řádu v tomto týdnu! Zítra máte školní trest. Všichni. U mě!” McGonagallová odpochodovala z chodby a zanechala za sebou bandu Nebelvírů s šokovaným výrazem.
“To je v háji!”

***

“Takže, za trest budete uklízet. Zametete kompletně tuto chodbu,” ukázala na nejdelší chodbu v celých Bradavicích.
“A čím přesně to máme udělat, paní profesorko?” optal se Oliver, tušící nějakou lotrovinu.
“Máte přece košťata, tak si pro ně doběhněte, za pět minut ať jste zpátky, tak hybaj do práce!” Nebelvíři vyrazili pro košťata. McGonagallová si mnula ruce. Tohle se jí povedlo.

Prcek má nejradši Můstek, dneska ale pomáhá Polírovi na Náměstí Míru šrotovat železo. Na Můstku žije Slepý Tom. Má krásný hlas. Polír moc nemluví, často chrchlá a rudě plive na koleje. Prcek se Políra trochu bojí. Slepého Toma se nebojí nikdo. Prcek miluje jeho příběhy o světě nahoře, i když neví, co je tráva, nebe nebo motýl. V Tomových příbězích všechno zničily příšery.
„Budu mít zbraň, až budu velký, a zabiju příšery,“ řekne Prcek nahlas.
„Troubo," plivne Polír na hromadu šrotu, „z čeho si myslíš, že tu děláme všechny ty lžíce, misky a hrábě? Příšery nejsou, Prcku. Jsou jenom lidi.“

Noc 5. června 1944. Přípravy vrcholí. Na její palubu nastupují příslušníci 82. výsadkové divize, známé jako All American. Když jsou všichni na palubě, pomalu roluje se svými kolegyněmi na vzlet. Stoupá temnou oblohou. Před ní visí hustá oblačnost. Jsou 2:30 ráno 6. června a výsadkáři na palubě dostávají znamení k seskoku. Otáčí se a vrací se přes pláž Utah.

Píše se rok 1946. Právě vyjíždí z hangáru Avia. Lavice pro výsadkáře nahradilo 21 sedaček pro cestující. Těm se uzpůsobilo i vnitřní vybavení kabiny. Dostala také nové jméno. Z C-47 se stala DC-3 pod imatrikulací OK-XDM, létající nyní pro Českoslovesnké aerolinie.

Cesmína, Lilka a Fílie se roztočily a ve stroboskopických záblescích se proměnily do své kouzelné podoby.

"Síla květin!" "Síla zeleniny!" "Síla úchylnosti!" Byly neporazitelné a měly styl!

Cesmína kouzlí „Květinová smršť!“. Zlotřilý mechanoid se blíží...

Lilka přidává „Mrkvové pyré“, ale mechanoid přesto zrychluje…

…Fílie nestačila zakouzlit. Z mechanoidovy prostřední nohy vystřelí několik projektilů.

„Ach nééé!“

Projektily rozsekaly Cesmínu i Lilku na masový prejt a Fílii srazily ochromenou k zemi.

Škoda těch dvou, ale zbyla mu alespoň ta oranžová. „Tak co, nepřekoveme meče v pluhy?“ prohlásil Shardzzor basbarytonem a jeho dělo se pomalu mění v něco, co Fílii začalo mírně znepokojovat.

„Dragu,“ oslovila váhavě bratra, „co víš o Starmelech?“
Vzhlédl od knihy s nákresy jakéhosi pevnostního systému. Studoval nepochybně jeden z mála dochovaných výtisků Mageronetovy války, impozantního díla o vojenských strategiích. „Starmelové jsou v první řadě válečníci. V horách se válčí skoro pořád. Přes průsmyky se tlačí záhorské klany a starmelští páni jsou už mnoho generací štítem, který je zadržuje. Jestli chceš jako starmelská paní obstát, nauč se dobře obvazovat rány. Nepočítej, že by tam někdy mohl být doopravdy mír.“
„A Thelf-Sören?“ odvážila se otázky.
Pousmál se. „Thelf-Sören? Poděkuje ti, pokud se to naučíš pořádně.“
Kývla. Začervenala se. Ano, to udělá.

Popravdě řečeno, dlouho si jeho ztrátu vyčítal. Lidé s ním dělali strašně hloupé věci. Začínaly války, vraždili nevinné a sem tam ho i zabodávali do země (což nemá rád ani obyčejný nůž, natož ohnivý meč). Po několika tisíci letech na něj narazil v jedné jeskyni. Už jen poblikával, protože andělské zbraně planou žárem věrných srdcí a toho je ve vzduchu pouze stopové množství.
Crowley navrhoval, že zná v Rybitví šikovné bratrance, co z něj určitě udělají něco užitečného.
Ale Azirafal ho z čirého stihomamu raději snesl do temných hlubin oceánu.
Později toho litoval. Svítící ruchadlo by byla náramě praktická věc.

Zábava, podpořená blíže neurčeným množstvím vína a třemi rundami panáků, byla v plném proudu, když budoucí švagři objali Arthura.

„Weasley, si správnej chlap,“ spustil Fabián.
„Jo, správnej,“ přerušil ho Gideon, „ale ani to by ti nepomohlo, kdyby sis k naší sestřičce moc dovoloval.“
„Chichi, skončil bys jako Wood. S rozbitou držkou.“
„Áále protože ses choval slušně, nevykopali sme válečnou sekyru.“
„Správně. Zpluhovali sme meče.“
„Cože?“ nechápal ženich.
„No, přeměnili meče v pluhy,“ vysvětloval Gideon.

Arthur, oči upřené na stůl, přikývl. Zvednout hlavu se neodvážil. Co kdyby některý z bratrů uměl číst myšlenky a zjistil tak, co se dělo ve Fordu.

Aang se pokusil s veliteli Dai Li domluvit. Fakt to zkoušel.
Samozřejmě popřeli, že kdy slyšeli o nějakém Rocovi (ačkoli jeho rodiče posílali nahoru jeden zoufalý dopis za druhým), a zabouchli mu před nosem.
Zjevně už zapomněli na Toph Beifongovou.
Zpacifikovala je několika málo okázalými pohyby a když se na ni vyřítila záložní jednotka, sebrala jim meče a přetavila je v pluhy, poznamenajíc, že by se jim možná měli věnovat spíš.
Hope měla tu čest být u toho a jen valila oči.

Najít Roca byla ta nejtěžší část celé operace. Nebyl s ostatními rekruty. Jako by se do země propadl...