Salix seděla na kraji děkanského rybníka. Téhož, u kterého ji Vypravěč před pár dny probudil.
Jen tehdy zde ještě nestál děkanát.
Tehdy bylo vše v pořádku.
Tehdy mu dokázala důvěřovat.
Všimla si, jak k ní pomalu přichází.
Beze slov se usadil po jejím boku a zadíval se na hladinu rybníka.
"Máte starosti," pronesla.
"Mám. O město. O chlapce. A hlavně o vás," povzdechl smutně. "Bojím se, že chcete zemřít," dodal tiše.
"Nemohu zemřít," odpověděla prostě.
"Nemohu žít!" dodala a proměnila se před ním ve smuteční vrbu.
Srdce Vypravěče přetékalo starostmi a bolestí.
Ale pohled na vrbu byl tak neskonale krásný.