DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

Na oslavu přijetí nového velvyslance se v Minas Tirith pořádal banket. Aby lidé poznali Haradskou kulturu, výzdoba byla udělaná v Haradském stylu a obsluhovali lidé navlečení v Haradských tradičních oděvech.
"Viděl jsi už toho Mûmaka udělaného z cukru? Kuchyně se předvedla," zeptal se Eldarion ve snaze rozptýlit Matumaniho. Ten vypadal nervózně a nadskočil pokaždé, když ho někdo oslovil.
"Všechno je tu špatně," brumlal Matumaini. "To oblečení takhle být nemá a všechno má být kořeněné!"
"Myslím, že opravdové Hadarské jídlo by způsobilo žaludeční problémy polovině Minas Tirith," podotkl Eldarion.
"Aspoň že ndizi jsou populární," povzdechl si Matumaini. "Budeme jich potřebovat víc."

Apokalypsa přišla znenadání. Jak už to tak s nimi bývá.

Petr se skrýval v bunkru. Patřil jeho pošahanému strýčkovi, který ho postavil ještě před válkou. Tou třetí.

Podle toho, jak chutnaly konzervy naskládané na policích, tam byly ještě mnohem déle.

Časem ale Petrovi zásoby došly a nezbylo mu než vyrazit ven. Tehdy poprvé spatřil své nepřátele.

Obrovské mluvící pomeranče.

Petr se zprvu zděsil, ale nakonec se jako správný vynalézavý hrdina rozhodl bojovat jediným způsobem, který ho napadl.

Začal používat banány.

Proč?

Protože každé malé dítě ví, že banány obsahují hodně draslíku.

A v nouzi se dají použít i jako bumerang.

Po příjezdu na okraj slumu transportér zachrchlal, že má dost a vzdal to. Otík mumlal cosi o zfušované italské práci a pustil se do oprav.

Zbytek týmu zatím zajistil okolí. Čekalo je to nejlepší. Probít se milionem uliček mezi domy z kontejnerů, vlnitého plechu a odpadu až ke zdi, kde začínala karanténní zóna. Dva kilometry, které bez spolehlivě fungující ochrany nemají šanci překonat.

Najednou křik, skřípění a rachot.

Transportér míří z kopce do slumu a svými čtyřiceti tunami vytváří v nuzné architektuře luxusní českou dálnici.

„Gumo! Čím si to podložil?“

„Trsem banánů, vypadaly nezrale, takový ty, co nejdou ani oloupat…“

Dnes to určitě vyjde, přesvědčoval se Červomol. Otevřel dveře do knihovny.
„Dobrý den.“
„Oook,“ ozvalo se zpoza regálů.
„Chtěl bych si prohlédnout jistou knihu.“
„Oook?“
„Průkaz bohužel nemám, ale mám něco jiného,“ řekl a vytáhl sáček buráků.
„Pro vás.“
Knihovník ho vzal, buráky si nasypal do úst.
„Jsou tu ještě tyhle skvělé banány. Teď bych mohl?“
„Oook!“ řekl knihovník a ukázal na měšec ze kterého vytahoval dobroty.
„Ano, samozřejmě, jak bych mohl zapomenout. Specialita od pana Kolíka.“
Jeho trumf.
„Banány v tukové polevě!“
Knihovník překvapeně zamrkal.
„Oook!“ zakřičel a prohodil ho ven oknem i s tukovou polevou.
„Oook,“ dodal spokojeně.

Zazněl ohlušující výbuch, země zasténala a zpoza dveří vykoukla Ronova ohořelá hlava.
"Nefunguje to," sdělila celkem zbytečně.
"Tak tam prskni banán," houkl George od rozdělané práce.
Ron něco nevrle zabručel, zaťukal si na čelo a zalezl zpátky.

George se pro sebe usmál. Vzpomněl si, jak Fredovi kdysi do hmoty na výrobu omdlévacích oplatek, která odmítala fungovat, spadl kousek banánu od mamky na svačinu. Pokrčili rameny a vyzkoušeli to. George omdlel naprosto dokonale.
Banán se stal jejich klíčovou přísadou a tahle průpovídka tajným heslem.
Dneska už ten vtip nikdo nepochopí.
Ale pořád tím může naštvat Rona. A to se taky počítá.

Vypravěč seděl u postele. Sledoval, jak se vrbová dívka probouzí.

„Má drahá přítelkyně, povězte, co se stalo?“ zašeptal smutným hlasem.

„Hledali jsme biskupskou ložnici. Město nám otevřelo skryté dveře. Byla tam. Ležela na stole. Vzal jí. Chtěl utéct. Ale dveře už tam nebyly. Vrazil mi kroniku do náručí. Zavřel mě do skříně. Nalákal je na sebe,“ koktala Salix.

Chlapec si přisedl k Salix a nabídl ji žluté zahnuté cosi.
Odmítla.
Chlapec jen pokrčil rameny, stáhl slupku a snědl ovoce, které ještě před pár dny neznal.

„Bála jsem se. Nemohla jsem. Co když zemřel?“ rozbrečela se.

„Určitě žije,“ uklidňoval ji Vypravěč.

Nevěsta projevila přání mít pomerančové květy alespoň v kytici, když už nemůže mít tradiční věneček. Jenže Pomona a její skleníky, na které Hagrid spoléhal, zklamala. Dostal však adresu spolehlivého dodavatele.

Nastal onen den a ženich, ostříhán, učesán, v novém obleku a nervózní, čekal jen na objednanou zásilku.
Konečně přilétla sova s velkou krabicí.
Když ji otevřel, zarazil se.
Ale všechno bylo vlastně v pořádku. Vždyť do objednávky přece podle Olympiných instrukcí napsal, že… dyž byste neměli ty pomeranče, tak prej by to mohlo bejt ňáký jiný jižní ovoce…
Pokrčil rameny, popadl trs banánů ozdobený velkou mašlí a vykročil k hradu.

"Odpočatá?"

"Jde to."

"Kousek po cestě mám příbytek ve skále, nebude vadit, když si promluvíme tam?"

"Může být."

Jde za medůzou svižným krokem, vyčerpání jakoby necítila.

Pěkný nohy, ale ten ocas ...

"Jsme na místě."

Prostornej bejvák. Rozhodně zformovaný. Pár magickejch krámů. Nic co by vypadalo jako past.

"Potřebuju se dostat na druhou stranu hor."

"Bojuješ dobře a čestně, mohla bych tě nechat projít."

"Ne sama, se svým regimentem."

"To je vtip?"

"Ne, tábořej dva dny cesty na jih."

"Tak, to bude problém..."

Na stole přistála lahev Wizzard´s Banana.

Inritta zkoukla lahev, pak tázavý pohled na medůzu.

"Jinej chlast tu nemám."

"Řekl bych," řekne Filcin, "že mě potravinová témata poněkud rozčilují."
"Já mám banány rád," neodpustí si dráždit Sikar, "to je jistotka!"
"Já ne," zamumlá Apolo, "stejně jako hrášek, kukuřici, rybíz..."
"Stejně jako všechno ovoce a zeleninu!" praví káravě Thea.
"Banány jsou také góly!" hlásí Linkva. "Masopust třemi banány jistil výhru!"
"Copak jsme ňáký fotbalisti?" zavyje otec.
"Ty se krásně směješ!" rozplývá se Taura.
Viktorka se krásně směje.
"Nevěš hlavu," obejme Filcina Thea. "Teologicky vzato je banán obrazem pravé chvíle. Předbíháš-li, tvá nezralost odrazuje. Opozdíš-li se, jsi nechutný. Bible nemá ráda ani šplhouny, ani lenochy."
"Mám tě rád, lvíčku," dí lev.

Když pětice žen v městských šatech šplhala lesem, zhodnotila Annelise Sergejův plán jako nereálný. Bahno klouzalo, malé Josephine se zachytávaly vlasy, a Sergej se ztrácel.
„Přestávka!“ rozkázala. Vytáhla vlásenku a prostrčila děvčátku vlasy z culíku do drdolu. „Potřebujeme přespání,“ zamračila se.
Polkl… „Myslel jsem… v lese.“
Zoufalství práskalo jak bič: „Nemůžeme. Spát v lese. Nemáme vybavení! Nemáme jídlo! Nemáme plán!“
Sklonil hlavu. „Maminka snad nebude doma.“

Když dorazili, Annelise nahnala rodinu dovnitř. Sergej běžel pro deky.
Ženu v lese nepostřehla, dokud nezvedla pušku. Hnědé mokasíny a vlající kadeře v mlze jí dodávaly vzezření divoženky.
Náhle přiskočil zděšený Sergej. „Maminko! Počkej!“

Pan Tilney usedl k písemnostem. Eleanor bylo chladno, načala šití. Catherine je ujistila, že v zahradách se určitě sama neztratí.
Určitě ne.
Když zahlédla střechu skleníku, přepadla ji zvědavost. Patří vůbec ještě k Northangeru?
Vkročila do hlínou voňavého tepla. Rajčata, cukety... jahody v pařníčcích. Květiny. Chodníček se stočil za roh. Co to...?
"Slečno!" poněkud příkré oslovení.
"Mohu vám pomoci?"
"Já... ne... pardon.. dobrý den," kulila oči na uhlazenou dámu v zástěře.
"Slečna Morlandová, předpokládám? Gwendylon Clearance, těší mě."
Pukrle.
"Něco byste ráda? Nechcete třeba poslat bratříčku Jamesovi pár banánů? Hodně cukru, pomáhají na stres... brzy se mu budou hodit."
"Cože?"

Švihli sebou na hrbolatý chodník ve strmě stoupající ulici. Zašlé činžáky, dlažební kostky a psí hromádky. Kdesi nahoře řinčela tramvaj.
Náhlé neelegantní zjevení zakryly vyložené bedničky místní zeleniny. Naštěstí.
Evžen to odnesl rozbitým kolenem. Mohlo být hůř. Vrátil na místo trs shozených banánů a s mírným pobavením sledoval, jak Lada zběsile zaplácává drobné plamínky na sukni.
„Vy jste to zvoral.“
„Líp to nešlo.“ Dostával strach. „Mrskněte sebou.“
Lada ho upřeně pozorovala: „O čem přemýšlíte?“
Evžen kulhavě vyrazil nahoru. Najít dům se stopami magie. Rychle.
„Umíte clonu proti přemístění?“ prohodil.
„Umím,“ pochlubila se Lada. „Díky speciálnímu kursu pro kriminalisty… Bože… Sakra!“

„Poslyš, Gusto,“ obrátila se Aňa na bratra. „Já jako chápu, že co je velký, to je dobrý, protože je toho hodně. Ale nebylo by jistější místo těchhle zelenej třiceticentimetrovejch voblud koupit banány menší, ale zralý?“
„To mi poradil Claudio,“ odkázal se Gustav na svého mexického kamaráda. „Že je mám určitě vyzkoušet.“
„Proč jsou veliký zelený banány lepší? Že by v nezralém ovoci bylo víc vitaminů?“ dodala uštěpačně.
„Mýlíš se, ó drahá sestro. Nejsou to banány, nýbrž plantainy – a jsou konzumovány jako zelenina. Jsou víc škrobovité, moučné, vysoce výživné. A považ: vaří se. Konečně jsem je sehnal!“ zamnul si potěšeně ruce.

Seznam čítá přesně dvacet titulů, výběrové možnosti jsou veliké, čítají přesně sto padesát dva knih, které jsou řazeny určitým klíčem. Mnozí jsou nespokojeni, protože nejsou spokojení nikdy, někteří jsou rádi, protože mají v seznamu svou oblíbenou knížku, většině je to putna, protože jim seznam stejně sestaví maminka, sestra nebo přítelkyně. Při dobré vůli přečtou polovinu, někdy ani to ne. Mně zbývá modlit se a přát si, aby měli štěstí, nebo aby měli dostatek rozumu a o každé své položce se naučili věci nazpaměť.
Naštěstí se každým rokem najde kniha, kterou znají všichni, loni to byl Kmotr. Letos vedou Opilé banány.

Kapitán Harkness věděl, že ve vesmíru je hodně nepříjemné uváznout na několika místech - na Scaro, protože s Dalekama prostě nebyla sranda, na Arcateenu 5, protože ty sosáčky motýlích lidí byly neskutečně otravné a vlezlé i na něj, a v 2364. dimenzi. Tamní želatinoví lidé si velmi nelibě nesli, když jste do nich omylem spadli.
Zatraceně pozdě si uvědomil, že to zeleného želé, kterého měl plnou vanu, byl tamní princ. A než se nadál, tak ho s ním oženili. Neměl moc chutí do svatební noci s želatinovým slizem, ale v pouzdře měl ještě od posledního setkání s Doktorem místo blasteru banán...