DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Geiger se pokoušel najít v databázi původní kodek, aby redukoval obrazové i zvukové šumy. Po chvíli se na protější stěně tělocvičny rozprostřel bílý obdélník světla.
„… poté co neúspěšně usiloval o grant na výzkum rekalibračního kyberčipu… fúzování biotické hmoty a kybernetických periferií…“
Geiger doladil frekvenci.
„…nasazení prvních komerčních kyberprototypů Makov I a Makov II. V období deprese projekt převzal Národní institut pro technickou homologaci…, komerční využití Makovových modelů zastavil.“
„Zatracený plechový makovice. Tak se jim to nakonec přece povedlo!“ ulevil si Nathaniel.
Geiger však spokojeně předl, hlavu položenou na packách. Byl se sebou spokojen. Navíc se právě setkal se svým stvořitelem.

Ester, moje milovaná macecha, věří, že nejlepším odpočinkem pro duši je fyzická práce. Dřív jsem to nenáviděl a jejímu zahradnictví přezdíval Guantanamo, dnes už mi to nevadí. Budoucí mistr magie vozí hnůj, ryje hlínu a je šťastný. Stárnu (bez moudření).
Se zvrácenou radostí jsem usekával uschlé makovice na jakémsi Bohem i Ester zapomenutém záhonu, když mi spánkem projela ostrá bolest, vzduch páchl jako shnilé maso, práchnivina, spálenina, staroba.
Ester, bílá jako sníh, mě zvedla ze země: „Něco je špatně. V půdě, ve vodě.“
„Ve stražišťské vodě?“
Suché makovice se ve větru tiše dotýkaly.
Znělo nám to, jako když zvoní hrana.

Ležel na pestrobarevných poduškách a hleděl na nebe na stropě. Pokoj se tetelil opiem. Ticho narušovalo jen občasné plynutí času.
Pole plné vlčích máků. Většina rudá, tak jak má být. Některé modré jako pavučiny po dešti. Okvětní lístky se k němu skláněly, kroužily kolem něj a proklouzávaly mu mezi ztěžklými prsty.
Mezi máky se objevila dívka v šatech modrých jako pavučiny po dešti. Dívala se na něj vyčítavě. Jasně zelenýma očima. Pole pod ní podklouzlo a ona padala, padala tak dlouho. Modré šaty na kamenné dlažbě.
Červené lístky pod nakřápnutou makovicí.
Vykřikl a zakryl si oči rukama.
Zůstala pod víčky.

Margaery nad tirádou své babičky jen pobaveně zakroutila hlavou. Jistě, měla pravdu, slova některých mocných rodů Západozemí byla údernější. Na druhou stranu… Než protivné „Zima přichází“, bylo jí rozhodně milejší „Rosteme do síly“. I „Jak vysoko, tak čestně“ bylo vlastně hodně divné. Věděla ale, kdy se se starou paní nemá smysl hádat.

„A ještě ke všemu ten znak,“ ušklíbala se Olenna Tyrell. „Zlatá růže! Nic hloupějšího naši drazí předci zřejmě vymyslet nedokázali… To už mohli rovnou vybrat… třeba vlčí mák.“
„To byste potom byla Královna makovic, babičko,“ usmála se Margaery.
„Což by nebylo vůbec špatné, holčičko,“ zablýskalo Olenně v očích.

Oblečení lehkých děv.
Svůdný úsměv na tvářích.
Ve vínu výtažek z makovic.

Všichni muži jsou stejní.

Nechte je nahlédnout do výstřihu.
Zavlňte boky.
Dejte jim víno.

Žádný z nich neodolá společnosti žen.

Jeden za druhým.
Sklenička za skleničkou.
Úsměv za úsměvem.

Vlčí máky plní ty prázdné makovice vojáků.

Když sluneční paprsky pohladí střechu stavení.
Když se probere první voják z makového opojení.
Když se ozve poplašný zvon.

Příliš pozdě na cestu zpět.

Spící dítě v náručí se cítí v bezpečí.
Roztřesené ruce jezdců však čekají nebezpečí.
Šeptaná slova přináší klid.

A tma, ten přítel zrádců, je pohltí v laskavém náručí.

Vydrží dlouho, ale po všech těch létech, která nejdou spočítat, se v ní konečně utvoří trhlina. Udělá to jen tiché plonk, zvuk, který nekonečnost Vesmíru pohltí jako polknuté "promiň" - a přece se právě do toho Vesmíru, rozlehlého a netečného, vysype všechno, co v sobě za tu dobu nastřádala: bolest proměn a radost přátelství a smutek ztrát a střípky nadějí a zoufalství samoty Toho, který zůstal jediným, a oči všech, již mu v srdcích zanechali rýhu, a její lítost, nevyslovená, strašlivá lítost nad tím vším. Otřásá se, jako pláčem, a zrníčka se sypou a sypou.
A nakonec zůstane jen prázdná skořápka.

„Grangerová? Je ti něco?“

„Ne.“

„Nejsi nemocná?“

„Grrrr!“

„Tak co se stalo?“

„Nic.“

„Že vypadáš jako ďáblovo osidlo s bolením břicha.“

„Prostě jsem se dneska ráno nepohodla s Ronem, stačí?“

„Naprosto. Zrzavá weasleyovská makovice se dvěma mozkovými buňkami, přesypávajícími se z rohu do rohu, zase viditelně bodovala.“

Hermiona na Draca vrhla zuřivý pohled. Než ale stačila cokoli udělat, její za všech okolností precizně uvažující mysl zaječela: „Makovice žádné rohy nemá!“

„Tady aspoň vidíš, s jak nepovedeným kouzelnickým materiálem se celou dobu taháš,“ uchechtl se a instinktivně uhnul dřív, než po něm stačila hodit složkou povídek, líčících jejich něžně romantické milování.

POMERANČI, celý záříš. Pouhým povrchem neustále prosvěcuješ své okolí. A když odhodíš slupku, tryská z tebe sladká šťáva. Nikdy nejsi hořký, i když tě všechno bolí. Tvé rány rodí naději.

TŘEŠNI, každoročně zdobíš stromy, zahrady, mísy a houpeš se na uších. Nesmí se na tebe pít, tedy žízním, protože se tě nemohu nabažit. Jsi vzácná a přece tak blízká a známá. Průvodce ptáků, dobrá, věrná společnice.

Klameš tělem, MAKOVICE, na pohled šedivá a holá, ale nejsi vůbec poslední mezi ostatními plody. Jsi společníkem do nepohody. Tvrdohlavá, neústupná, spolehlivá. Tak krásná, když se na chvíli zapomeneš a kýváš se ve větru.

Pokud bychom měli být upřímní, potřebnost Calderova zaměstnání spočívala jednak v lidské neschopnosti vycházet spolu po dobrém a jednak v dračí potřebě vyvádět pitomosti, jakmile je člověk nechal jen chvilku bez dohledu. Magnificia, na které Calder sloužil před nechtěným povýšením, byla příkladem potvrzujícím pravidlo a ani Ascobolus se nesnažil plavat proti proudu.
"Co že to vyvedl?" zeptal se teď už bývalý ranhojič jednoho ze svých běžců. Přitom dloubl do spícího draka šídlem. Ne proto, že by musel - už to jednou zkoušel. Prostě se mu chtělo.
Ascobolus zachrápal a jinak se nenechal rušit.
"Přežral se nezralých makovic," znělo nepříliš překvapivé vysvětlení.

„Co? Že nemáte? To nemyslíte vážně, že se letos neurodilo. Nějaká objednávka kolegy Snapea mne nezajímá. Jak je možné, že jste dodal úplně všechno jen jemu?! A hejno těch uštěbetaných opeřenců, kteří vám vyzobali zbytek, to je už naprosto neslýchané!!! Jak mám promerlina živého pracovat? Čím teď probudím své třetí oko?“ Sibylla Trelawneyová spustila nejdříve bojovně a přes rozhořčení dospěla až k zoufalství. „To vám z celého záhonu vážně nezbyla ani makovička?“
Hagrid ji konejšivě poplácal po rameni. „Ale dyť není tak zle, paní profesorko. Cmrndnete si do čaje místo makovýho vodvaru krapet sherry a budete zase věštit jedna radost.“

"Okamžitě všichni sem!" velí otec. Celá rodina se semkne kolem otevřené myčky.

"Nelze rovnat mističky do myčky takto," předvádí otec názorně.

"Dovoluji si nesouhlasit," namítá sestra, "záleží nejen na úhlu, ale i na umístění."

"Jenže nahoře musí být sklenice," hlásí hned bratr.

"Mám si snad dojít do sektretáře pro papír?" hartusí otec.

"Po posledním přeměření by byl papír na mé straně," hádá se sestra.

"Pokud je tu řeč o papírech, mám sice navrch, ale nemám pocit, že by to mělo vliv na umístění misek v myčce," uzavírám diskuzi.

A takový je život v rodině, kde jsou všichni "makovice" Mensou posvěcené.

„Poprvé… podruhé… potřetí! Fragment manuskriptu získává pan Eliáš Levý.“
Starožitník Břetislav Sojka v roztrpčeném zklamání opustil aukční síň.
Navzdory pozdní hodině a houstnoucím mračnům vyrazil nazdařbůh uličkami Starého města. Ostrá chůze pomůže setřást pachuť nezdaru.
Až půlnoční bouřka ho přinutila k návratu domů.
Od svých dveří mimoděk zalétl pohledem k nedalekému honosnému domu sběratele Levého.
Co to?
Rozčilený hlouček. Světelné sféry rozpité deštěm.
Rozevláté pláště. Že by strážníci?
Jat obavou přikročil blíž.
„Rozkřápli mu hlavu jak makovici!“
„Takové neštěstí!“
„Zavražděn na vlastním prahu!“
Zachmuřená tvář ozářená blesky. Stříbrný odznak v dlani.
Vyšetřovatel z Vyšehradu připomínal přízrak.
„Máte mnoho k vysvětlování.“

Stojíme nad rozsypanou ošatkou makovic, které upustila.
Uvařte z nich odvar, na bolest řekla bába, když odcházela.
Tři dospělí chlapi, jak opaření. Znám tohleto puknutí půlky světa. Když Aljošovu Colette pokopal kůň, byl také ztracený.
Až Anna tehdy, jako vždy, věděla kam dál. Jenže teď…

„Musíte vybrat - dítě, nebo matku?“ Záboj jen opuchle zamrkal, omráčený tou krutostí. S Alexejem jsme nezaváhali: „Anušku.“
Záboj sevřel pěsti... ale neodporoval.

Co by udělala ona?
„Potřebujeme vodu. A na slamníku pláče Serjoža, potřebuje utěšit," rozbil jsem ticho.
Omráčeně poslechli.
Počkal jsem, než odešli. Ve světnici čekal bílý uzlíček.
Tu nejhorší práci jsem nechal sobě.

Psal stížnost, když mu na papír ukápla černá slza. Vpila se, roztáhla, stůl ztmavl.
„Krucinál,“ zavrčel do pavoučích vláken, která se mu soukala z úst.
Muselo to přijít, hlava k prasknutí přeplněna nocí, temné křivdy a vzpomínky rakovinově bobtnaly.
Nemluvil, neplakal. Spánek odvrhl, neboť během jednoho jediného zdřímnutí, kdy dýchal pusou, se pavučiny rozzávojovaly po celém bytě a požraly barvu.
Zamkl, zatáhl záclony, zahyne. Jako zatoulaný pes.
Třeštilo ale moc, tak o skobu rozrazil lebku.
Z díry se mu sypaly tisíce kuliček máku. Třepotal, třepotal, až vytřepal.
Otevřel okno. Na stráni rostly vlčí máky. Sytě červené. Byl v babím létě.

Můj nejdražší příteli,
doufám, že Vám zdraví slouží a múza Vás neopouští. Já, znavený učitel, drobím své nadání do prázdných makovic. Nikdy jsem nepotkal člověka tak hloupého, abych se od něj nemohl něčemu naučit, ale někteří studenti mne utrápí. Chtějí býti staviteli, a přitom tvrdí naprosté nehoráznosti o nejjednodušších strojích. Jednoho jsem nedokázal přesvědčit, že volná kladka zmenší potřebnou sílu dvakrát, ale dvakrát zvětší i délku provazu, který bude muset vytáhnout. Zítra v přístavu bude tak dlouho tahat, dokud mu to nedojde.

Zamýšlím sepsat učebnici praktické matematiky. Vyvrátím v ní všechny ty nesmysly jednou provždy. Nazvu ji Traktát o mechanice.