DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Vnitřní temnotu není vidět.
Dokáže škrtit, dusit, svazovat, topit...
Může vystavět zeď, postavit hráz nebo štít.
Tak, aby se nikdo nedostal příliš blízko.
Věříš, že tě brání.
Jenže pak se postaví mezi tebe a světlo.
Víš o něm, protože prosvítá jejími spárami.
A párkrát se mu podaří skoro ji překonat. Skoro ji rozbít. Skoro se tě dotknout...
Stáhneš se a temnota zhoustne, posílená strachem.
Noční můry víří ve zběsilém rytmu jako magické strážkyně na cimbuří.
Ta moc, kterou ti propůjčují, je fosforeskující vějičkou ve tvé ruce.
Že ta hradba není na tvou ochranu zjistíš, až když to světlo téměř vzdá...

Prý to pospíchá.
Dobrá.
Rezka vyrazila a balíček si připevňovala už v běhu. Je to týden cesty, ale počítá se každá minuta, říkali.
Týden cesty pro běžného posla.
Prodloužila krok.
Dolů ze svahu to běželo samo a setrvačnost ji vystřelila do roviny.
Nohy dopadají na zem, měkká tráva, tvrdé kameny, nejistá rašelina.
Běží, nepotřebuje odpočívat.
Běží skrz déšť, běží když svítí slunce a skrz větve stromů se míhají jeho paprsky.
Běží ve dne i v noci.
Zásilka je spěšná.
Do Gerasdanu dobíhá uprostřed noci, dýchá ztěžka, plameny pochodní vrhají mihotající se stíny. Vše se točí.
Přinesla zásilku.
Epidemie bude zastavena.

Petr Pan chmurně pozoroval zeď. Jeho stín přecházel sem a tam, pak se zarazil, utrhl stín květiny ze stínu květináče – a začal oškubávat stínové okvětní lístky.
Pan se kousl do rtu. Možná by ho měl popadnout a přivázat hezky k noze – jenže s tímhle stínovým chováním...

„A pak se ten krokodýl rozběhl, přímo přes propast, jenže…“
„Petře?“ přerušila Wendy jeho vyprávění.
„Teď ti nepovím ten zbytek, ve kterém možná byl, možná nebyl jednorožec,“ nafoukl se Pan.
„Petře. Naše stíny… Ony… Tančí?“
Pan se podrbal rozpačitě ve vlasech.
„Jo. No… Myslím, že mi na stín leze to… puberta,“ ztěžka si povzdechl.

Jindy ztemnělou učebnu lektvarů ozařovalo jasné světlo. Snape procházel třídou a pozoroval studenty, kterak se snaží poskládat ruce do správného tvaru a vrhnout na hladinu lektvaru předepsaný stín.
„Tanec stínů je hlavní přísadou do půlnočního séra, správné provedení je proto naprosto klíčové.“
Zastavil se u Harryho a chvilku sledoval jeho chabé pokusy.
„Pottere, vaše nešikovnost opět předčila všechna má očekávání. Je s podivem, že si nasadíte brýle, aniž byste si vypíchl oko.“
Harry mu ukázal zdvižený prostředníček.
„Hezky provedený kolibřík. Nebelvír přichází o dvacet bodů.“
„Dvacet bodů? Proč?“ zeptal se Harry dotčeně.
Snape se ušklíbl.
„Kolibřík do půlnočního séra nepatří.“

Prchal. Potácel se polem a běžel, utíkal, utíkal přede všemi, před Bohem, před světem a hlavně sám před sebou.
Brzy mu na čele vyvstaly krůpěje potu a slunce pálilo, žhnulo, propalovalo mu do hlavy černou díru a vše kolem pohltilo.
Rychle ho začalo dohánět šílenství, jemuž vlastně nikdy neutekl.
Větve stromů, natahující se jako pařáty šibenice, svíraly a skřípěly jako houpající se režná oprátka.
Keř temných bobulí jako stovka Esmeraldiných očí hledících vyčítavě a prázdně.
Bodláčí křupající pod nohama jako kosti mrtvých budoucích.
Trýznivá ozvěna jejího smíchu rezonující krutou oblohou.
Oprátka. Oprátka. Šíj. Vlasy. Smrt.
Den však ještě zdaleka neskončil.

Král měl celou suitu těch nejlepších a nejpovolanějších pro výklady snů.
Dnes se ale všichni plížili kolem stěn jako přízraky. Vyhýbali se mu pohledem.
Místo odpovědí na něj vrhali napůl omluvné, napůl vyděšené, a tak trochu zkoumavé pohledy.
Do šera uvnitř jeho mysli žádný z nich nahlédnout nedokázal.
Kromě jediného.
Jeho ortel, ačkoli zazněl téměř lítostivě, byl neúprosný.
A o správnosti se, při vší děsivosti, nedalo pochybovat.
Myslí mocného panovníka se začaly honit záblesky lucidity s temnými přízraky zvířeckosti.
Sedm let života bez rozumu, v přítmí lesa.
Stín byl úkrytem i hrozbou, tišil i znepokojoval.
Návrat do světla nebyl jednoduchý.

Doktor jí ukázal úžasná místa, tolikrát ji předvedl omyly historiků. Zažila dobrodružství v dobách, o kterých jen přednášela na univerzitě. Mnohokrát byla na pokraji smrti; tolikrát jí mohlo nemocné srdce vypovědět službu. Všechno teď viděla kolem sebe. Promíchané, skoro nerozpoznatelné. Uprostřed té smršti stínů zahlédla něco víc - věci, které se nestaly. Těžké rány, které teprve přijdou. Nějak věděla, že se to vše jednou uskuteční. Přesto nelitovala. Než se ten ukřičený Doktor v pestrobarevném kostýmu objevil, byla na konci kariéry. Ve více než jednom smyslu. Evelyn zavřela oči. Doktor byl občas navenek hlasitý, někdy necitelný, ale ona ho znala lépe. Přijde.

Glurd přihazuje na oheň další chrastí. Noc chladne rychle.
„Ar-Pharazône, hloupě se ptáš,
západ si dobývej, východ je náš,"
ozývá se stále hlasitěji. Nigrih obratně tluče do kamenů svojí marimby. Mohla bych ji poslouchat až do rána. Možná budu.
„Hej, Isildure, hloupě se ptáš,"
„hlo-u-u-upě se ptá-á-áš," splétá se melodie.
Dvě široké dlaně se míhají nad blanou z kozí kůže. Když si Jugháš všimne, že ho pozoruji, zazubí se.
„– chceme mít domov a chceme mít klid –"
Přihnu si z měchu, který někdo poslal kolem, a přidám se.
„– za Mordor budem se bít!"
Bubnující ruce mi přes oči kreslí ohnivočerný vzor.

Každé letadlo je za letu nádherné. Ať už je rychlé nebo pomalé. Malé nebo velké. Staré nebo moderní. Když se ale střetnou dvě nebo více letadel v souboji, začíná ta opravdu fascinující věc.
Je to jako šílený tanec na hranici smrti. Šílený, ale nádherný. Každý obrat, každý výkrut je jako krok tanečnice na naleštěném parketu. Zdá se chaotický a náhodný, ale ve skutečnosti je jeho sebemenší část dobře promyšlená. Na rozdíl od leteckých soubojů tanečnice nebojují o život.
Sebemenší pilotova chyba může znamenat smrt. Oba jsou v tu chvíli jen stíny na obloze. Většinou však jen jeden ze stínu vylétne.

Ono se řekne - skrýt se ve stínech. Ale není stín jako stín. Havelock to věděl moc dobře. Stíny byly každý jiný. Tady hlubší, tady v trošku jiném odstínu a všechny vyžadovaly jiný přístup. A měnily se. Mihotaly se světlem lamp, posouvaly se svitem měsíce, a když do nich někdo posvítil, rozprchly se, pochopitelně, úplně.
Poskok za komín, přesun za římsku, nejtemnější roh uličky, posun za hromadu odpadu, úskok před náhodně otočenou lucernou zbloudilce plížícího se, ne tak tajně, jak by si přál, od paní Dlaňové. Stíny tančily.

Havelock Vetinari tančil s nimi. Jeho kroky vířily do rytmu tiché noční hudby.

Ťukání hole na dlažbě refektáře. Ruka přejede po kožešině na prázdném místě u stolu. „Mistře Severine? Jsi to ty, že? Dovolíš?“
Neodpověděl. Ale pomohl jí překročit lavici.
Chvilka mlčení. Pak Danele nadhodí: „Mistryně Freya říkala, že bys uměl...“
„Ano. Jestli chceš.“
„Jak?“
„Zakalená čočka se musí vypíchnout. Když pak uvidíš aspoň světlo a stín, mám kapky, po kterých naroste nová. Bude to bolet a potrvá to celé týdny.“
Danele cinkala lžičkou v misce. „Ale... mistře... to byla černá kletba...“
„I tak to půjde.“

Bodnutí skoro nevnímala.
Pak uviděla světlo.
Stín.
Mihotavý tanec mistrových prstů nad svojí tváří.
Potom přišly slzy.

Dech pouště tiše zpíval a já a náčelník Guss jsme seděli na zemi uprostřed planety, na které zbylo sotva několik tisíc obyvatel, pobrukovali si africké posmrtné písně a vyřezávali při tichém praskání ohně našeho nového klanového démona.
Naše dva stíny tiše tančily na půdě, která ještě před několika hodinami dosahovala teploty přes 50°C, nyní jen těsně nad teplotou, při které jsem chytil vlka.
"Gussi?" zeptal jsem se náčelníka, jakmile jsme odřezky shrnuli do ohně a počali svými noži vykopávat díru do země, kam jsme měli našeho nového démona usadit.
"Maxmiliáne?" otázal se náčelník a odrazy ohně mu tančily v očích.

Proplouvaj' okolo ohně a je v tom jistá poetičnost.
Vyložej' na kámen karty a radši nepřemýšlet, co je v sázce.
Měly tančit s nimi.
Na chvíli se připojit k nekončící radosti života.
Podlehnout hlasům vyvolávajícím důvěru.
Jenom tak šťastně být.
Tančit a žít.

Nechaly se zdrtit tím, že ony už nejsou.
Nechaly si sebrat naději.
Proplouvaj' okolo ohně a je to to nejpoetičtější, co dovedou.
Vykládaj' na kámen karty bez naděje, že to skončí.

Nelověj' cizí duše, ukazujou svůj zbořenej svět.
A nabízej' surovou útěchu.
Sdílené utrpení.

Bez života přežívaj',
ale když se jeden příchozí nedá,
stále doufá,
najednou ožijou.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či tiež hľadíš na to, ako krásne to svieti a bliká.
- Veruže hľadím, Jarík môj. Nádherne, do oranžova. Ty Jarík, tiež sa ti vidí, že vpravo sa to dokonca zelene zafarbuje.
- Pravdu máš, Pištík. A vidíš, ako tie tiene pomedzi stromy tancujú? Skoro ako živé.
- Veruže dobre vravíš, súvislô, až mi je to divnô. A k tomu ešte ten nádherný zvuk a vôňa. Tento rok nám veru salaš konečne zasa poriadne vyhorí. Ale ten krepý predseda by to furt len hasil.

Ben Kenobi se chystal jít spát. Dnešek strávil prací na zahrádce.
Převlékl se do pyžama, skleničku banthtího mléka postavil na noční stolek. Po hlavě skočil do peřin. Zrovna se chystal vstoupit do síně spánku, když uslyšel jakýsi zvuk.
„To budou zase ti nadržení Tuskenové.“ Zabručel. Z podlahy sebral jednu pantofli a přešel k oknu, aby ji mohl po otrapech hodit.
Ne!
Ze svých vizí věděl, jak nyní Anakin vypadá.
To je on!
Vader se přišel pomstít.
Se světelným mečem se Jedi vyřítil před dům.
Byl to ale jenom stín strašáka, kterého dnes postavil k záhonku k odehnání těch dotěrných Jawů.