DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

Vedeme legionáře zasněženým polem. Ale každý krok je těžší, vina pálí v hrudi, cesta mizí...
Chtěla jsem se zabít…
Copak to můžu někomu říct?
Chtěla jsem se zabít a Bůh mě potrestal.
Vždy jsem bratrům říkala vše... ale co když vražda našich rodičů skutečně byl Boží trest za moje hříchy? A jak potom mohu žít?
Pohlédnu na utrmácené bratry. Nedokážu to před nimi vyslovit.
Bože, potřebuju se vyzpovídat!

Zastavuji, skrývám slzy. V davu procházejících uniforem vidím pronikavé černé oči. Rychle utírám tvář, ale Záboj přistupuje. Tiše podává čutoru, studená voda pomáhá.

Potřebuju zpovědníka. Potřebuju rozhřešení.
A tady ho i najdu.

Dvě auta se nadháněla po horské cestě. Gumy kvílí. Pak jedno vzlétne a přistane na blízkém parkovišti. Druhé přistává hned vedle.
Děti sedí v lavicích a poslouchají. Nikdo z nich nevyrušuje a nikdo nezapomněl domácí úkol.
Maminka si lakuje nehty, manžel žehlí, dcera zametá a syn vaří.
Věž už má deset kilometrů a pořád roste. Pokud stavitelé budou opatrní, dosáhnou hranice vesmíru.
Na poli si hrají spolu vlk a ovečka. Ona ho jemně škádlí a on jí z nepochopitelného důvodu odmítá sežrat.

Učitelka na to všechno vidí z výšky a doufá, že kolegyně, která ji má vystřídat, nebude mít zpoždění.

„Adame, to nemůžeš ten ohryzek jen tak odhodit, kam chceš, musíš ho dát na kompost. A dojez to pořádně!“
„Adame, když má Bůh to vševidoucí oko, nemyslíš, že bych si měla raději vzít něco na sebe?“
„Adame, myslíš, že mi bude slušet spíše fíkovník, nebo granátovník? Nebo raději dub? Pojď se podívat, kam utíkáš … A uprav si ten list, máš ho nakřivo.“
„A Adame …“
Bůh ze svého nebe koukal, jak Eva neustále otvírá pusu, viděl Adamův ztrápený výraz a smál se pod vousy. Jasně, musí být vševidoucí, ale nikdo mu nemůže zabránit, aby si někdy alespoň na chvíli neutlumil zvuk.

Tess si hověla v kokpitu, když se tam za ní přišoural Sev.
"Tohle jsem našel za recyklační jednotkou," řekl a ukázal jí drobný předmět.
"Co to je? Vypadá to jako čidlo na detekci kouře."
Sev zavrtěl hlavou. "Štěnice."
"Cože? Někdo šmíruje moje velbloudy?"
Se Sevem prohledali celou loď a našli čtyři další štěnice. Jedna byla dokonce ve sprše.
Tess svolala mimořádnou schůzi do společenské místnosti a oznámila všem ten objev.
"I ve sprše?" vyjekla zděšeně Lea.
"Nehoráznost," souhlasila Gwen.
"Ukaž," řekla Yanna a zvedla štěnici. "Tenhle model se přece dodává do Chrámu pro jedijské účely."
"Windu!" zasyčela Tess. "Ten prasák!"

Otočila kolečkem očarovaného dalekohledu a zesílila zvuk. Byl teplý slunečný předprázdninový den. Studenti polehávali v trávě a na kousku písčité pláže u jezera. Přejela kukátkem ty nejmladší, hlasitě řádící v mělké vodě, snažila se zachytit útržky rozhovorů a nakonec její zájem upoutala skupinka starších dívek. Probíraly školní klípky, své prázdninové plány… tohle bylo zajímavé. Sibylla se pohodlněji uhnízdila na kamenné podlaze malé terásky u svého bytu ve věži a skrytá za zábradlím dál "sbírala informace".

Málokdo tuší, jak tvrdou přípravu a nejednu oběť vyžaduje práce věštkyně… přemítala pak večer, když si léčivou mastí natírala své otlačené a prochladlé kostnaté pozadí.

Steve na něj často zírá.

Znervózňuje ho to. Tony je zvyklý, že se na něj lidé dívají. Celý život byl středem zájmu. Zná dotěrné pohledy, zvědavé pohledy, toužebné pohledy…

Ale ne vědoucí pohledy.

Steve se na něj dívá, jako kdyby věděl, a to Tonyho dohání k šílenství.

Nakonec ho konfrontuje. “O co ti jde? Proč se na mě tak díváš?”

Steve se pousměje. “Protože vím něco, co ostatní nevědí.”

“Jo?” Protáhne výsměšně Tony. “A co by to jako mělo být?”

Když ho Steve přitiskne ke zdi a líbá tak dlouho, dokud se mu nepodlomí kolena, Tony se již nemusí ptát.

"Ivane, prý jsi nejlepší střelec v kraji."
"Da, toho Poláka jsem strefil na tři sta metrů. Sem," poklepal si na rudou hvězdu na svém čele.
O půl kilometru dál zazněl výstřel. Tři Rusové se poroučeli k zemi, hvězda, která zdobila Ivanovo čelo se roztříštila.
"Kurva!" zanadával Alexej, "měl bejt mrtvej, střelili ho do hlavy."
Simo Häyhä byl tou dobou skutečně v lazaretu, naneštěstí pro Sověty nebyl jediným odstřelovačem ve Finsku.

Finové si o tom po válce vymysleli vtip.
"Máme milion vojáků, vy sto tisíc, co s tím budete dělat?" vysmívá se sovětský maršál finskému.
"Desetkrát si vystřelíme a půjdeme domů."

Bouře udeřila prudce. Bez slitování. Provazce vody bičovaly oceán. Vlny běsnily v divokém tanci s oblohou. Betsy se zmítala v zoufalém boji. Malý Milton se choulil v podpalubí. Hubenýma rukama objímal vědro. Pevně tiskl víčka. Nechtěl vidět. Nechtěl ani slyšet. Trup šalupy řičel bolestí. Věřil, že udeřila jejich poslední hodinka.

U kormidla stáli tři. S vypětím sil se snažili udržet směr. Zarputile hleděli zpod pršiplášťů. Jakoby mohli silou vůle prohlédnout hradbu deště. Vichřice jim rvala slova od úst. Ohlušovala je. Pak nebe ozářil blesk. S ním zaburácel hrom. Loď zapraštěla. Jen koutkem oka zahlédli, jak se stěžeň řítí do vln.

„Papouši! Nevíš, kam jsem si založil brýle?“
„Nejsou zase ve sklenici s čaromrkvovou marmeládou?“
„Ne. Tam už jsem se díval.“
Papouš si povzdechl.
„Víc oči víc vidí. Dulcibelo, ty jich máš osm, pojď taky pomoci s hledáním.“
„Proč si H. H., teď když má Velké knihy zpátky, kouzlem nevyléčí zrak, aby brýle nepotřeboval?“ divila se Dulcibela.
„Žádný čaroděj nemůže použít kouzlo sám na sebe,“ poučoval pavoučici Papouš. „Ale s těmi Knihami jsi dostala inteligentní ideu. – H. H., nenašlo by se v nich kouzlo, aby k tobě brýle na zavolání přiletěly, když je budeš potřebovat?“
„Nebo přiběhly. Vždyť nožičky už mají.“

Vidoucí Oko. Strašlivý bůh, který ztrativ své dvě hmotné podoby, do plamenů se oděl. Na vrcholu Barad-dûr, mezi dvěma sloupy, pátrá, nemrkající, nespící. Pod jeho strašlivým dozorem houfy skřetů budují, tvoří a vyrábějí zbraně, zbroje a strašlivé dobývací stroje. Pod jeho strašlivým dozorem vyjelo devět Nazgûlů pátrat po tom, který ukradl Prsten. A sám Sauron splétá a rozhazuje sítě svého vlivu. Pomocí palantírů, vytvořených elfy v čase Stromů, uplácí, slibuje a přemlouvá beze slov...

"Dělejte s tím něco, Ctibume!" zakřičel Výsměšek a praštil do omniskopu holí, "už je tam zase to ohnivé oko!"

Je lépe poohlédnout se po spojencích jinde...

To se zas paničce povedlo. Pořád prej – nesmíš ven – a pak zavře blbě dveře na terasu. Otevřely se úplně samy a co já na to? No přece – šup ven! A tam vám leze něco malýho černýho, co mi povídá – nejsi ty Vidoucí oko? Maminka říkala, že na Vidoucí oka si mám dávat pozor. Tak mu povídám – vidím dobře, ale říkaj mi Frodo. A pro tebe, malej chlupatej, pro tebe budu Ostrej zub.
Ale řeknu vám, nechutnal nic moc. Granule jsou lepčí. Tak sem ho přines paničce, aby viděla, že mě má přeci jen ven pouštět, že jsem lovec k pohledání.

"Bože, zač mne trestáš!" lomil rukama Allvar Gullstrand. "Vím, že to může vypadat, že jsem zpupný, protože odmítám Nobelovu cenu za fyziku, ale přijal jsem ji za medicínu. Proč mne tedy trápíš tím, že mám posuzovat něco, čemu nerozumím?"

Alvar Gullstrand se začetl do nominace Alberta Einsteina na Nobelovu cenu za fyziku. Prý kvůli fotoelektrickému jevu a obecné teorii relativity. Materiál se hemžil podivnými rovnicemi plnými dvojic indexů.

Jak tohle pojmout? Je praktik, podívá se nejprve na přesnost výsledků experimentů, majících teorii potvrdit. Velká chyba měření? Zaplaťpánbůh, má hotovo.

Odešel se uklidnit do dílny, v níž stál prototyp štěrbinové lampy.

Město Iruwa lze buď vnímat, anebo vidět. Obyvatelé Iruwy město vnímají; přejíždějí dlaněmi po štukovaných omítkách, uhřáté tváře chladí o mramorové sloupy. Špičkami prstů brázdí v reliéfech zdí, noří se do prasklin a spár. Laškují s městem, laskají se, milují. Jejich doteky nepředbíhá zrak, neboť obyvatelé Iruwy jsou do jednoho slepí.
Poutníci, přicházející do Iruwy, město vidí. Jsou však slepí k radosti jeho obyvatel. Jejich úsměvy a šťastné slzy zaměňují za křeč a pláč. Jediné, co vidí, jsou chátrající uličky a skupinky plazící se po obvodu zdí. Bez porozumění z Iruwy prchají.
Iruwa, město slepých, je oázou a pouští zároveň.

Dva roky krvavého obléhání a nesnesitelného čekání. Konečně město Minas Ithil padlo a jeho sláva byla minulostí. Černý kapitán si jej chtěl ponechat a učinit z něj své sídlo. Budiž, ať si má své město na hranicích s Gondorem.

Samotné město ho nikdy vlastně nezajímalo. Mělo sice určitou strategickou polohu, ale zásadnější byl poklad, který se nacházel za hradbami. Ten teď patřil Sauronovi. Už si ho nenechá znovu vzít a odveze ho do bezpečí Barad-dûr.

Palantír, vidoucí kámen, kterým bylo možné se rozhlédnout po celém světě, byl v jeho moci. Teď stačilo jediné… zjistit, kde mají elfky v Lothlórienu koupelnu.

Na maminku a sourozence se moc nepamatuju. Byla jsem ještě malá, když si mě odvedla jedna hodná paní. Učila mě spoustu věcí a mně se to ohromně líbilo.
„Jsi moc šikovná,“ říkala mi a učila mě pořád něco nového a stále obtížnějšího.
Pak přijel jeden pán. Byl moc milý a mluvil divnou řečí, ale rozuměla jsem mu. Potřeboval, abych mu pomáhala. Dvounožci jsou vůbec dost často bezradní, ale tenhle byl bez pomoci úplně nemožný.
Odjela jsem s ním daleko za moře.
S mojí hodnou paní založili školu pro pejsky. Ta škola se jmenuje L'Oeil qui Voit.
A já jsem Buddy.