DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

Bombaaaaa! Deset......devět....
Zakřičí Hrošice na celý les. Veverka opodál leknutím spadne ze stromu.
Nastává šílenství. Všichni se rozebíhají různými směry, snaží se schovat za stromy a skály.
"Je bomba, nebo potopa?" Zmatená Snílka se rozhlíží kolem.
Tři.......dva..........jedna!
Hrošice se rozhlíží.
Nejdřív řekne jméno Pampelišky. Zase ztloustnul, zpoza stromu mu kouká břicho. Pak odhalí skupinu holek za skálou díky jejich hihňání.
Za padlým kmenem se ozve vyjeknutí. "Žabáku, nesahej mi na zadek!"
"Aaa, Rejsek", zazubí se škodolibě Hrošice.
Postupně odhalí všechny, ale ani její vidoucí oko nezahlédne Trubce, jak mizí v dálce s povědomě vypadajícím mužem.
Ten Kamzík.

Sleduju ji, všimne si mě a zrychlí krok.
Bojí se.
Škodolibě se usměju
Nepospíchám, vím kam běží.
Narazí do mě, zvedne hlavu a poslední co vidí, jsou mé prázdné oční důlky. Ladným pohybem ruky jí vyškubnu oči. Křičí bolestí, rajská to hudba.
Počkám minutu, než jí zlomím vaz.
Nedočkavě si nasadím její smaragdové oči, jsou ještě teplé.
Vidím svět jejíma očima, je překrásný. Nevinný a plný beránků čekajících na porážku. Přemýšlím jak dlouho mi tyhle oči vydrží.
S písničkou na rtech odcházím do noci, za mnou znějí policejní sirény.

Vidím a nevidím,
pro mě je denním světlem temnota.
Kdo jsem?

Odevšad na mě civí. Vyčítavě. Všudypřítomné Oko. Při sledování dobrodružného seriálu na mě Malá tábornická encyklopedie křičí, že jsem se stejně nikdy nenaučila rozdělávat oheň bez sirek. Při zasněném koukání na mapu v pokoji mě vyčítavě pozorují Vlajky a znaky celého světa. Moc dobře ví, že jsem se je nikdy nenaučila. Rozum do kapsy mi nemilosrdně připomíná znalost pouhých 8 písmenek Morseovy abecedy a pokaždé, když jdu do lesa mě Naše houby upozorňují, že nejsem takový expert, jak bych chtěla.
Každá knihovna v domě je připomínkou toho, že mám spousty více, či méně užitečných knih. Ale jen jednu jedinou hlavu.

Tam, kam i kovadlina padá devět dní,
tak hluboko, jak vysoko je nebe,
tam tři muži, obři dlí
na dně propasti Tartaros.

Tři muži, přes oko pásku maje,
ať jiskra nepropálí jej,
tři kováři z řeckého kraje,
na dně propasti Tartaros.

Blesk, Hrom a Jas jsou jména jejich,
co božských zbraní zhotovili,
z nich každá sama stojí za hřích,
na dně propasti Tartaros.

Artemis teď natáhne ruku
po věci dlouze vysněné
po toulci s šípy, stříbrném luku
kyklopí práci báječné.

A jak se pánům odvděčíš,
na dně propasti Tartaros,
první věcí co ulovíš,
ať je to slon a nebo los.

Zřím tě a tvou budoucnost, prohlásila vědma zahleděna do skleněné koule a mně v hlavě proběhla představa z filmu Avatar. Seznamování a ovládání zvířat probíhá přes konec vlasů stejně jako sexuální styk. V tuhle chvíli se mi prostě mimovolně vybaví věta: "Takže to děláš stejně s dívkou jako s koněm?"
Pohlédnu jí vážně do očí, ale v duchu přemáhám mnoho pubertálních hlášek a výtlemů.
"V budoucnu se Vám stane spousta hrozných věcí. Naštěstí všechny překonáte s odvahou a ke všem nebezpečím se postavíte čelem."
Jak jinak že? Její třetí vidoucí oko, z Her o trůny, se právě probralo k životu.

Vyhnula se padajícím kamenům a jedovatým šípům, přeručkovala nad mořem masožravých brouků a vyluštila tucet šifer. Pak se před ní konečně otevřela prostorná místnost osvětlená loučemi. Nad kruhovým oltářem levitovalo Vidoucí oko. Znechuceně se ušklíbla.
„Honosný název pro něco co je jen velká oslizlá oční bulva s nervem,“ zamumlala.
Já jsem Vidoucí oko, ozvalo se jí v hlavě. Znám vše co bylo, co jest i co-“
Rázným krokem přešla k oltáři a popadla bulvu za nerv.
„Nepokoušej mou trpělivost,“ ucedila nebezpečně. „Je skoro půlnoc, už to dýl nevydržím! Takže ty mi teď hezky vyklopíš, jaké je téma na zítřejší drabble.“

Cítil jsem potupu. Já, válečný mág, jsem skončil jako atrakce na místních trzích.
Do stanu vstoupila korpulentní dáma a posadila se naproti mně. Něco žvatlala, ale já neposlouchal. Chvilku jsem předstíral, že upřeně zírám do křišťálové koule a přitom jí letmo prohrábl myšlenky.
"Mám pro vás smutnou novinu, do zimy váš manžel podlehne chorobné nemoci. Ale nezoufejte, projeví o vás zájem záhadný cizinec."
Odcházela ze špatně předstíraným smutkem.
Dalším zákazníkem byl mládenec. Z jeho hlavy jsem rychle vycouval a otřást se pod náporem perverzností. Fuj. Raději jsem si vymyslel báchorku o tom, jak nalezne poklad.
Tohle bude ještě dlouhý den.

Všetečné oči Kapitolu jsou upřeny na Katniss.

Při rozhovorech.
V Aréně, když utíká expertům, když zpívá Routě ukolébavku, když zachraňuje Peetu. Když ho líbá. Když v dlaních drží bobule.
Na promítání.
Při posledním rozhovoru.
Když vystupují z vlaku.
Když se plíží ven za plot do lesů.
Když ji Hurikán políbí.
Na turné, kde líbá Peetu znova a znova.
Když její jméno vylosují z prázdné nádoby.
Když lže, že je těhotná.
Když v Aréně vystřelí šíp k obloze.
Když zpívá: “Are you, are you, coming to the tree…?”
Když zaplane vztekem při pohledu na bílé růže.

Po válce už neuvidí nic.

Musel vědět o všem co se v pevnosti dělo, případně mohlo udát. Jinak by si neudržel renomé.

Objevující se neumělé obrázky zírajícího oka ho potěšili. Říkali lidem, aby si dali pozor. Ani jejich tajemství před ním neschovají. Malby se objevovaly i na domech vážených občanů. Nebylo před nimi úniku. A nikdo netušil, co znamenají.
To se mu líbilo.

Když objevil nápis "velký Béčko tě vidí" rozhodl se zakročit. Pro srandu jim tu nebude.

Nápis zmizel do hodiny.
Jeden cotas si musel nechat narovnat zlámané prsty.
Narazil sud. Otevřel hostinec.
Vše se vrátilo do normálu.
Dál vše pozoroval s vědoucím úsměvem.

No a co že je konec světa. Nenechala se tím nijak ovlivňovat ve své rutině. Byl tu pes, který potřeboval proběhnout, domácnost, o kterou bylo nutné se postarat.
No a co že je válka. Svět se nezastaví, pořád je zapotřebí pracovat, žít.
Fronta se blížila, ale ona se nebála. Zvěsti o neobyčejných obráncích dorazily až do její vesnice.
Teď dorazili i obránci.
Dnešní noc prý byla obzvláště tmavá, tvrdili.
Potřebovali průvodce.
Ona znala v okolí každý kámen.
„Není vidět ani na krok,“ stěžoval si jeden.
„To nevadí,“ řekla. Její vodicí pes vstal a protáhl se.
Byl čas jít se proběhnout.

Anthony se zarazil. Temná postava si ho všimla a vyšla k němu. Cris rozsvítil a Tony si mohl prohlédnout ženu v roztrhaném oblečení. Cris jí musel vysvětlit, kdo jsou a co tady dělají, což ženu poněkud uklidnilo.
"Náhodou nevíš, kde tady sehnat vesmírnou loď, co?" zeptal se trošku vyděšeně Anthony.
"Já ne, ale vím, kdo by to mohl vědět."
Cris s Anthonym ji následovali na půdu, kde odkryla obrovské oko a stoupla si vedle něj.
"Ptejte se, on vidí všechno," řekla žena.
"Ale neslyším nic," řeklo oko.
"Ale vždyť jsi teď odpověděl!" rozčílil se Tony.
"Umím odezírat ze rtů, blbečku!"

V říši Pána času byste našli pouze dva typy poddaných.
Jedni byli pracovití jako mravenečci a velmi perfekcionističtí. S každým započatým úkolem se vypořádali tak rychle a efektivně, že je při jeho plnění nikdo nikdy nepřistihl.
Zato s druhými byla trochu potíž. Sice se pořád něčemu věnovali, ale do konce nedotáhli nic. Výsledkem jejich neustálého konání byla pouze činnost samotná.
Ač byli jeho poddaní, nesnažil se je Pán času nikterak napravovat. Naopak. Jeho posláním bylo dohlédnout na to, aby všichni zůstali tím, kým jsou.
Směl pouze pozorovat, jeho oči však viděly vše.
Ne nadarmo se mu říkalo král Vid I.

Ta žena měla tolik negativních referencí, že horšího kandidáta na místo učitele jasnovidectví dosud nepotkal. Když mu z kávové sedliny na dně šálku předpověděla, že se během následujícího roku setká s čarodějkou, která navždy uchvátí jeho srdce do svých spárů, zdvořile se pousmál a chtěl pohovor ukončit.
Mrazivá věštba, která vzápětí rozčísla trapné ticho, ho donutila zpozornět. Ta slova se vydrala z jejích úst v podobě nelidského chroptění a Brumbál nepochyboval, že právě vyslechl opravdové proroctví.
Nebyl ale jediný, kdo je zaslechl.
Když za dveřmi objevil mladíka s mastnými vlasy, přál si, aby vnitřní oko Sibyly Trelawneyové skutečně nikdy nevidělo.

U krbu sedí starý muž. Pravé oko mu zohavila choroba, od mládí na něj nevidí. Nevadí mu to. Rodina ho miluje a v práci mu to nebrání. Teď také píše. Brk tiše skřípe po papíře.
V klíně mu usnulo batole, druhý vnouček se tulí k jeho zádům jako opička. Objímá ho drobnýma rukama kolem krku a rozpustile se chichotá, když dědeček přeruší psaní a pošimrá ho brkem na nose.
Stařec zamyšleně hledí do plamenů. Zdá se mu, že se do krbu dívá přes zamrzlé sklo. Jen tam, kde ohnivé jazýčky olízly námrazu, je malé okénko.
Srdce mu sevře ledová ruka.

Gmor, antropologický důstojník výpravy financované akademií věd Proxima Centauri, začal diktovat počítači nejnovější poznatky o lidské rase.
„Poté, co se humanoidi rozmnoží jsou jejich volací znaky změněny na „matka“ a „otec.“ Jak nedochází k záměnám v rámci druhu je zatím neznámé. Podle všeho otcové po rozmnožení ztrácí v životě mláděte význam, pokud se nepočítají život ohrožující situace do kterých takzvané „děti“ dostávají. U „matek“ dochází ke změnám nejspíše na biologické úrovni, rozšiřující jejich zorné pole na třistašedesát stupňů. Jev samice samy nazývají „oko vzadu.“ A to i přesto, že žádná příbuznost lidí a domorodých obyvatel Pluta nebyla geneticky nijak prokázána."