DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

Jsou věci, které unikají našim vlastním očím a až slova někoho druhého nám dovolí vidět. Někdy je potřeba přítele, někdy je potřeba vidoucího oka.
Byla to hraběnka, která ho přiměla k zamyšlení nad možností sňatku. Pak, jako řízením osudu, vtrhla do jeho života Aneta. Temperamentní, chytrá, reprezentativní. Snad trochu moc mladá. Dřív by ho něco takového ani nenapadlo, ale čím víc se blížil k domu Anetina otce, pozván na oběd za přímluvu za mladého rodinného přítele, tím více si byl slovy hraběnky jistý. Pak mu dveře otevřel on.
Nepřál si nic jiného, než aby toto setkání zůstalo cizím zrakům skryto.

Buch. (křáply dveře) Buch. (taška letí do kouta). Dup, dup. (boty dole)
„Jééé, co to vidím! Já vidím SEKAČKU!!!!“
Nepříliš nadšeně od pěkně naloženého talíře: „Čau.“
Na lince hrnec od brambor a prázdnej pekáč. Změna nálady i intonace: „Ono už není!?“
Žádná reakce.
„Hale, brácha, že se se mnou rozdělíš!“
„Ne.“
„Hale, dyť máš takovej kus!“
„Ne.“
„Dyť to vidim!“
„Ne.“
„Brácha!!! Dyť to tak krásně voní!“ Už polyká naprázdno.
Smířlivěji od pečlivého zpracovávání obsahu talíře: „Vidíš ji. Cejtíš ji. A sluchový halucinace už máš taky?“
„Grrrr!!!“
„Tak to zkus po hmatu do trouby.“
„Cože?“
„Že máš svoje v troubě!“

"Statistiky za uplynulých 8,341 hodin."

Z hlavy se vysunula anténa směrem k právě otevřenému panelu.

"Kontakt."

"Data přenesena."

Ozvalo se několik kliknutí a zavrčení.

"Potvrzuji, paní."

K-9 odroloval do řídící místnosti sledovat Doktora.

***

Zpracování dat...

Situace: hrozící zničení vesmíru. Protivník: všemocná entita neznámého původu. Zpětný odhad pravděpodobnosti smrti Doktora: 98,958%. Situace úspěšně vyřešena s 84,568% efektivností během 3,586 hodin. Převládající psychické rozpoložení: nuda.

Potenciální postupy pro udržení zdraví Doktora:

Porucha některého z obvodů: pravděpodobnost úspěchu 10,587%.

Rozptýlení společníky: pravděpodobnost úspěchu 0,021%.

Napadení mocnějším nepřítelem: pravděpodobnost úspěchu 99,380%.

Tardis nalezla místo a čas jistého setkání s flotilou Daleků a nastavila kurz.

Na začátku své cesty jsem cítil jen bolest. Pak se přidala vina. Věděl jsem, že zasluhuju trest. Když mě netrestali jiní, trestal jsem se sám. Každé jídlo jsem si vyčítal.
Na benzínce bylo prázdno. Zářivka na stropě nervózně blikala. Obsluha pospávala za pultem. Měl jsem hlad a v kapse ani vindru, ale bylo tu alespoň teplo.
Kokosová tyčinka v modrém obalu na mě svůdně mrkala. Stačilo natáhnout ruku a strčit ji do kapsy. Všimnul by si někdo? Rozhlédl jsem se. Chvíle zaváhání. Oko bezpečnostní kamery neúprosně hledělo mým směrem.
Nechal jsem to ležet. Možná jsem vrah, ale rozhodně nejsem zloděj.

Byla polojasná noc nad atolem Truk. Japonské hlídkové lodě byly v neustálé pohotovosti. Po včerejším útoku amerických střemhlavých a torpédových bombardérů přišli Japonci o třetinu flotily a Hellcaty se postaraly o polovinu jejich Zer.
Z letadlové lodi Enterprise odstartovala na nezvyklou misi letka Hellcatů, vybavených radary. Kromě nich měly také zakryté výfuky a kulomety tak, aby piloty neoslňovala jejich záře a nebyla pro japonské hlídače něco jako cedule „JSEM TADY, SESTŘELTE MĚ“. Zrak se přizpůsobil temnému červenému světu v kokpitu. Radar byl pro ně jako vševidoucí oko v naprosté tmě. Tito dokonalí noční lovci přinášeli strach a zkázu japonský jednotkám.

Omamná vůně koření snáší se vzduchem,
prašné ulice řinčí obchodním ruchem,
vzácné koberce, nejdražší hedvábí,
které pouze unesené dcery vyrábí,
nádherné látky poseté diamanty,
a maso pečené na všechny varianty,
sladké koláčky z divokých citrusů,
a to vše ve stínu vzrostlých fíkusů,
vdané ženy v průsvitném oděvu,
nejdou daleko k svůdnému úsměvu,
obskakují statné bojovníky,
prstíky ukazují na uvězněné slavíky,
touží po kožešinách medvědů,
pod bedlivým dohledem dědů,
hrají si mladé princezny s ženichy,
nevinnou hru s kuličkou a kalichy,
polibky mění si ti starší potají,
a uchvatitelé klisny si sedlají.
S láskou pečuje o své barbary,
vidoucí oko Sahary.

Byl to dokonalý model krajiny. Kopce vytvarované jako živé, řeky se vlnily, rozlévaly se do mokřadů, obtékaly skály, vlévaly se do jezer a při tom všem jemně zurčely. Miniaturní stromy na temenech kopců se lehounce pohupovaly v neexistujícím větru.
Ale lidská sídliště zůstávala nehybná. Jen tu a tam se nad některým z nich rozzářilo malinké světélko. Jako by stoupala hvězda na nebe.
Výbuchy dětské magie.
Rektor Leyland je dychtivě sledoval. Hodnotil sílu jednotlivých záblesků. Zažíhaly mu v očích ohníčky hrabivosti.
Severin nehnutě svíral měděný rám mapy.
Až se pustí, mapa se odmlčí a jemu v hlavě začne vybuchovat ohňostroj bolesti.

Rovná, tichá planina je zalita měsíčním světlem. Je noc, může být okolo druhé. Je takové ticho, že je slyšet zvonění mrazivého vzduchu. Nehýbu se a naslouchám tomu zvonění. I můj dech tady zní nějak nepatřičně. Nakonec se vydám na cestu, pod nohama mi křupou zmrazky. Každé křupnutí se nese jistě daleko. Planina se v měsíčním světle fantasticky třpytí, získává zcela nezemský, cizí vzhled, který neděsí, nýbrž fascinuje. Znovu jsem se zastavil a pohlédl vzhůru. Luna odrážela světlo, které ukradla Slunci, připadal jsem si jako pod ohromným okem, vidícím mi do nejzazších hlubin duše. Mare serenitatis je jako zřítelnice. Noční patrola.

Svět je tmavá kostka, dost velká, aby se do ní vešla matrace, na které se Dalila může natáhnout (poslední dobou jí přečuhují nohy), ne dost vysoká, aby se v ní mohla postavit. V podlaze je díra - záchod, v koutě flaška s vodou. Dalila má i poklad – knížku. Víc toho v jejím světě není.

Tedy kromě kukátka. Kukátkem projde flaška nebo Dalilina ruka. Většinou se ale Dalila kukátkem dívá.

Vidí: slunce na podlaze, záclonu ve větru, občas nohy (do kolen), chuchvalce prachu, osminohá zvířátka, šestinohá zvířátka.

Jen díky oku, přitisknutému ke kukátku, Dalila ví, že celý svět není jen tmavá kostka.

Procházel slunečným městem a užíval si krásného dne. Cestoval po turné s kapelou po Evropě, a i když hudbu nade vše zbožňoval, stejně se vždy nejvíce těšil na to, až se projde po okolí, prohlédne si památky a ochutná místní speciality.
Jakmile nastal čas jít a adrenalin v krvi se začal nebezpečně zvyšovat, vydal se k hale, kde se mělo konat večerní představení. Nejprve se bál reakce fanoušků, kteří postávali kolem haly, a v jejich očích bylo jasně zřetelné, že se nemohou dočkat živé hudby.
Prošel kolem jako každý jiný. A nikdo nic nezaregistroval. Ach, to vidoucí oko jejich fanoušků.

Muž sevřel mezi prsty látku a jedním trhnutím odhalil hladkou plochu zrcadla.
„Doufám, že je to tentokrát to správné. Ověřil sis pohlaví?“
„Ano, má královno. Vidí a posuzuje každého… ehm, muže.“
„Uvidíme, odstup!“
Mohutná žena v bohatém šatu pohlédla na svůj odraz.
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?“
Místností zaduněl hlas: „Ioannes Stupido, známý jako Hloupý Honza.“
V lesklé ploše se zavlnil obraz obtloustlého junáka sedícího na peci. Hlas pokračoval: „Ale hned po něm jste nejkrásnější Vy Vaše Veličenstvo.“
Spokojeně se usmála. „Dám ti otrávené buchty. Najdeš ho, nalákáš do lesa a necháš ho jimi udávit. Jasné?!“

Ježíš to v pubertě neměl vůbec lehké...nojo, to je tak, když je váš otec vševidoucí, vševědoucí a ještě k tomu Bůh. Když byl poprvé omámen nikotinem a cigaretovým kouřem se málem zadusil, tak večer dostal od Josefa zaracha na počítač, protože to na něj biologický otec napráskal. Taky na něj často žaloval, když tajně měnil vodu ve víno. A vemte si jaké to je, když vás vlastní otec sleduje ve sprše nebo... no... s rukou v kalhotách (nedivte se, Ježíš nebyl žádné neviňátko) Prostě trapné. Měl z toho docela depky a když si našel holku, bylo to ještě horší.

„Včera jsem měl zajímavý případ,“ začal hovořit doktor Ambrož. „Jak jistě víš, vždy v úterý ordinuji v optice na Severní. Navečer se tam najednou zjevily tři stařeny. Věk jsem odhadl tak něco mezi devadesátkou a smrtí. Že všechny hrozně špatně vidí. Při vyšetřování té první jsem zjistil, že má jen pravé oko, na které skoro nevidí. Nakonec to vyřešily brýle. Ale silné, patnáctidioptrické!“

„A v čem je to zajímavé, Karle?“ zeptal se jeho kolega Kruliš.

„Za prvé se všechny tři začaly o to jediné oko a brýle hádat až prát. Druhý šok byl, když nahlásily sestře jména. Prý Sestry Gorgon.“

Jsem ten, co vše Vidí už od Prvopočátku. Zažil jsem toho tolik a tolik ještě zažiji. Nejsem mlád ani stár. Přesto nejsem člověk. Pluji si vesmírem stejnou cestou. Proč neuteču? Nemohu.
Mohu ovšem říct, že za celý svůj život jsem neviděl něco tak absurdního jako je Lidstvo. Ještě víc tu rasu, co si říká Démoni. Bylo to zábavné drama, jak spolu divoce a bez pravidel bojovali. Teď žijí pospolu. JDE JIM TO! Sice ne hladce. Jde vidět určitý pokrok. Vím však, že nevydrží navždy.
Jednou se všechno rozpadne. I já. Mezitím budu dál sledovat události na Noční straně.
I Tebe.

I pro ty, kdo vidí daleko, jsou budoucnosti jen změtí obrazů, barev a vůní. Až soustředěným studiem získávají nadaní schopnost rozeznat jednu od druhé. Najít ty správné okamžiky. A nejtěžší ze všeho - budoucnost správně vyložit.
Strabova matka měla pověst vidoucí hadačky věcí budoucích, avšak, vědoma si nástrah, své umění užívala střídmě.
Když se však její syn rozhodl pojmout za ženu otrokyni z nepřátelského kmene, nahlédla do jejich budoucnosti. Cítila jen spalující žár.
Nejtěžší ze všeho - výklad.
Nenadála se, že nejde o obraz trvalé horoucí lásky.
Pochopila, až když k hradišti rukama její snachy přišel oheň a vypálil jej do základů.