Dvě postavy v lese, tváře skloněné,
ruměnce na tvářích, prsty spletené.
Mladý pár, srdce láskou zmámená,
tou láskou, která vše znamená.
Náhle jejich malý svět, narušil hlas,
,,Maruno, domu! Všechno vidim!"
,,Musím jít!" zaúpěla dívčina,
nebo nepřijdu včas,
pak mě stihne pěstí matčina,
a budu mít zaracha zas.
Vysmýkla mu ručku svou
a rozběhla se tmou.
,,Báro! Kdy budeš mou?" křikl hoch.
,,Nejsem Bára! Jsi hloupý jako hroch!"
Tak řekla lásce ámen
a hodila po něm kámen.
Z toho ponaučení plyne,
ať tě matčina pěstí mine,
dej si pozor, kdo tvou ruku má,
ať tě ten vůl, aspoň jménem zná.