DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Učitelka zívla, usrkla kafe a pustila se do opravování slohových prací.
Byla tu nová a myslela si, že téma: "Kdy beru nohy na ramena?" je poněkud nudné.
Nohy beru na ramena jen ve chvíli, kdy mě honí bazilišek! napsal jí brejlatý chlapec v první lavici. Podivila se, ale jela dál.
Nohy na ramena vezmu hned, jak vidím Sheldona.
"Zajímavé..."
V životě jsem bral nohy na ramena několikrát, naposledy pak na úprku před droidekami.
"?!"
Nohy na ramena vezmu občas, nejčastěji když utíkám před Raxacoricofallapatoriany.
"!!"
Nohy na ramena beru vždy, když dobíhám tramvaj.
Učitelka se usmála: "Alespoň ten Peter Parker je normální."

Hermiona se dezorientovaně probudila. Co se stalo? Připomněla si zběsilý úprk před příšerou, co ji chtěla sežrat... Ale teď se cítila dobře. Nic ji nebolelo, bylo jí teplo... Otevřela oči, kolem hebké, saténové přikrývky. Ale co ta tíha na jejích zádech? Aha, něčí ruka. COŽE? NĚČÍ RUKA? Pokusila se vyskočit, ale k ruce se přidala druhá a pevně ji zadržela.
„Tak už ses probudila? Jak se cítíš?“
„No jak by ses asi cítil ty, kdyby ses probudil v cizí ložnici a vůbec nic si nepamatoval. Ty, ty … SNAPE… TO SNAD NEEEE,“ vyjekla a její kočičí tělo se zazmítalo. Pryč! Utéct!!!

Ludvík XIV. pochmurně hleděl na zlaté příbory, talíře, poháry…
To vše mělo záhy putovat do královské mincovny.

„Státní pokladna je prázdná,“ krčil rameny pan Colbert. „Vaše Veličenstvo musí -“
Francouzský král zlostně svraštil obočí.
Jenže potom mu to došlo:
Že jeho nový ministr financí se mu snaží pomoct.
Že pro trochu nepohodlí nesmí vzít nohy na ramena a utéct od započatých reforem jako malý kluk.
Že zákony platí pro každého.
A že on musí jít příkladem.

Nepatrně se usmál.
„Vezměte si své zlato, pane Colberte. Věřím, že se dokážeme najíst i z porcelánového talíře. Hlavně, když do něj bude co dát…“

Byl poklidný den. Bilbo si po snídani sedl na lavičku a vyhříval se na sluníčku. Pomalu bafal z dýmky starého Tobyho. Na obzoru nebyl ani náznak malinkatého dobrodružství. Vše bylo tak, jak se na Kraj sluší a patří. Bilbo si spokojeně povzdechl.
„Dobré ráno, strýčku,“ řekl Frodo, který přiběhl po cestě.
„Hmm, dobré, dobré,“ odpověděl Bilbo a potáhl z dýmky.
„Už jsem ti říkal, že má přijet Gandalf?“ Frodovi nadšením zářily oči.
„Gandalf?!“ Bilbo se vymrštil ze sedu a ostražitě se rozhlížel okolo.
Když se z horizontu vynořila špička šedého klobouku, vzal nohy na ramena a do večera se neukázal.

"Vezmi nohy na ramena, synku!", uslyšel jsem ve sluchátkách dědečkův šepot.

Ztratil jsem trochu času, než jsem pochopil, co to znamená. Ta dědečkova vášeň pro archaické výrazy z doby tak někdy kolem roku 2000. Ale když se hlídač objevil přímo přede mnou, pochopil jsem hned, že je čas zmizet.

Vmžiku jsem byl u východu z technického muzea a podařilo se mi ztratit se v davu turistů z kdovíkteré části galaxie.

Podal jsem dědečkovi požadovanou součástku k prehistorickému přístroji zvanému toustovač.

"Prima. A teď si dáme do nosu!", prohlásí vesele dedeček a já si opět nejsem zcela jistý, jak to myslí.

,,Na koníka!" říkávala jsem svému nejlepšímu tátovi na světě.
Pak přišel ten cizí pán.
,,Ahoj Pavle!" zdravila jsem. ,,Ty ho znáš?" divil se táta, když jsme přišli domů.
,,Vezmi si věci princezno, odjíždíme."
Rozvod.

,,Není to tvůj táta, tohle je tvůj pravý táta!" řezali mě jako malou, když jsem tátovi řekla omylem táto a tomu nevlastnímu jménem.
,,Proč mě nemáš ráda mami?" ptala jsem se jako puberťačka.
,,Až bude tvýmu bráchovi tolik jako tobě, taky se o něj přestanu zajímat!" vysmála se mi.

,,Mami a to ti nevadí, že je táta pořád na chalupě?" ptala jsem se jako dospělá.
Rozvod.

Curufin se zamiloval,
všichni brzy zešílí:
„Chtěl bych svoji milou spatřit,
jenom v noční košili!“
Zbylí bratři, výtečníci
hned se toho chytili,
„Jen mluv, Rinkë!“ co je v plánu,
rychle zvědět dychtili.
„Maedhros je nejsilnější
a to pro něj znamená,
že na zemi bude státi,
připraví svá ramena.
Na ta potom Caranthir se
postaví, by nesletěl,
a tak dále, až nám vznikne
žebřík celý z živých těl.“
„Zešílel jsi, uličníku?!“
pravím plný obavy,
„Nepraštil tě při výcviku
někdo štítem do hlavy?
Říkám ne a za tím stojím,
tak se klidni, dobytku,
a než holku šmírovati,
skoč jí radši pro kytku.“

Žijeme pro válku.
Toužíme po boji.
Krev je naší potravou.
Nikdy neutíkáme.
Smrti se nebojíme.

Heslo Sontaranských válečníků

„Pane jsme pod těžkou palbou. Nepřítel neustupuje. Zatlačuje nás zpátky na pozice.“
„Nemožné! Jsou to jen lidé. Nemůžou se rovnat síle Sontaranského impéria.“
„Pane, oni mají spojence.“
„Kdo by se chtěl spojit s tou lidskou chátrou. Ochraňovat takový odpad vesmíru.“
„Pane, provolávají jeho jméno. Dokonce s ním umírají na rtech.“
„Kdo je to?“
„Říkají mu Doctor.“
„Doctor kdo?“
„Prostě Doctor.“
Generál se zamyslel a po chvíli se mu oči rozšířili nepopsatelnou hrůzou.
„Všem jednotkám. Ústup, rozkazuji ústup!“
„Proč pane?“
„Zemi brání Doctor.“

Ijáček nadále rozebíral svou teorii třináctého života, ovšem Pú ani Simbacca ho neposlouchali. Zatímco medvídek to dělal čistě z charakteru, Wookieho navíc rušily podivné šelesty v Síle. Jako by se nedaleko formoval portál...
[„Simbelíne!“] ozvalo se hromovým hlasem jeho otce a soudě podle oslovení byl opravdu velmi nazlobený. [„Koukej se vrátit, než si pro tebe dojdu.“]
Plyšáci ztuhli, Simbacca váhal. Kdyby se schoval ke Králíčkovi nebo dělal, že je taky plyšák, možná by mohl zůstat. Jenže Champbacca pokračoval.
[„A pronto, nebo z těch sladkostí, co jsem ti přivezl z Naboo, vypálím kořalku.“]
Radši vzal nohy na ramena, tohle nešlo vyhrát.

Takzvaná "Úniková židle" nad schodištěm naproti učebně 210 nezískala své jméno nadarmo: pozornosti badatelů unikala až do roku 2015, kdy ji v souvislosti s hrozbou teroristického útoku zaznamenal mudlovský student.
"Nikdo nevěděl, co se děje," vypověděl před aplikací paměťového kouzla. "Někomu přišel mail, někomu ne, učitelé nikde, a najednou vidím toho chlápka. Proletěl chodbou, přeskočil zábradlí, sednul na tu židli a zničehonic tam nebyl."
V kouzelnických kruzích tak přirozeně vyvstala otázka, zda údajný teroristický útok neměl magické podhoubí. Vyšetřovatelé ovšem mlčí a jediným známým pokusem o zopakování popisovaného kousku zůstává akce Alberta "sebevraha" Fouska, který je od jejího provedení nezvěstný.

Je tady.
Přede mnou.
V očích strach.

Mám právo rozhodovat o jeho životě?
Ne.
Mám právo na pomstu.

Měla bych poslechnout Vincenta a vzít nohy na ramena?
Ne.
Vím, že nemohu.

Otec mi říkal, ať nikdy neváhám.
Matka mi říkala, ať neztratím samu sebe.
Nikdo mi neřekl, jak těžké je dostát svým povinnostem.

Oba pro mě měli vysněný život.
Život, který by byl zlatou klecí.
Bez možnosti vlastních rozhodnutí.

Ani jeden z nich tu však není.
Tohle je pouze na mně.
Nikdo mi nemůže pomoci.

Ruka svírající zbraň se mírně chvěje.
Oči jsou nuceny se dívat.
V uších rezonuje výstřel.

Bylo mi padesát. Rodiče čekali, že se ožením, ale já na ženění nepomýšlel. Rozhodl jsem se pro armádu. Připadalo mi to jako dobrý nápad.
Když Velekrál a Elendil vymysleli Spojenectví, už mi to jako dobrý nápad nepřišlo.
Stáli jsme na cvičáku.
„Postáváte jako ženský na trhu! Rozestup! Pravou upažit!“
Upažil jsem.
„Teď položte ruce na ramena toho před sebou!“
„Nemůžu mu tam radši položit nohy?“ zabručel jsem. Naneštěstí příliš nahlas.
„To si nechte na večer, vojáku!“
Muž přede mnou se otočil a věnoval mi ten nejkouzelnější úsměv, jaký jsem kdy spatřil. Nakonec to v té armádě asi nebude tak špatné.

Doktor měl nohy na ramenou. Nebyly to jeho nohy, ale Donniny. Seděla mu za krkem snažíc se vyšplhat na okno cely.
"Nešij sebou."
"Já sebou nešiju. Ale tys měla sníst o pár sušenek míň."
Váha se konečně zvedla, ale Donna ho zvládla kopnout do ramene. Nikoli omylem.
"Jak to vypadá," promluvil někam k jejím zadním partiím.
"Neprojdu přes prsa," odpověděla a spadla vedle něj jak pytel brambor.
"Nedá se nic dělat. Prolezu, oběhnu to a pustím tě."
"Myslíš?" dotázala se skepticky.
"No jasně. Hop na ramena," zhoupnul se na patách.
O pár minut později už měla nohy na ramenou Donna.

Trhnul s sebou, když se otevřely dveře. Ordinační hodiny přece dávno skončily?
A pak vstoupila ona.
Zrzavá kráska, doktorka, která byla takovým lákadlem, když před dvěma lety utekl z domu s Lékaři bez hranic. Dlouho se neviděli. Vypadala... nespokojeně.
Jakub rozpačitě přešlápl.
„Ahoj!“
„Hm, tak tady se schováváš! Druhořadej doktor na malým městě... Tos tedy dopadl. Hlavně, že jsi utekl zpátky pod sukně své ženy a na mě ses vykašlal! Dlužíš mi přinejmenším omluvu!“
Jakub se narovnal a trochu lítostivě se usmál.
„Ano, musím se ti omluvit. Za víc, než si myslíš. Já jsem ji totiž ve skutečnosti nikdy neopustil.“

Nálada v kasinu byla ponurá. Důstojníci se dohadovali o příčinách toho všeho. Jiní se snažili zapomenout. Zapomenout na hrůzu posledních měsíců.

Říjnová bitva znamenala naprostý konec. Nastal ústup, který se rychle změnil v bezhlavý útěk. A teď je Velká armáda v troskách. Nezbylo z ní nic. Více než půlmilionovou pýchu císařství zničila válka, hlad, nemoce, a zima. Strašlivá, krutá zima.

Dveře kasina se otevřely, a dovnitř se vpotácel voják. Promrzlý, špinavý, zkrvavený.

"Poručíku, vyhoďte ho! Tohle je důstojnické kasino!"

Voják se smutně rozhlédl, a klidně prohlásil: "Pomalu pánové, nepoznáváte mě? Já jsem zadní voj Velké armády, já jsem Michel Ney".