Mladí biologové

Snílka si právě špitala s kobrou o shipu Kamzík/Trubec, když kolem nich jeden prošel. Kamzík na ně vrhl vražedný pohled. "Dobrý den." pozdravily slušně, ale to mu úsměv na tváři nevykouzlilo.
"Půjdete se mnou."
Přece na ně nemohl přijít. Obě si svoje povídky hlídaly a nikdy by nedopustily, aby se dostaly do nesprávných rukou.

V ředitelně už čekal Trubec. Snílka s Kobrou si spolu vyměnily pohledy. Že by spolu ti dva opravdu něco měli?

"Tak jak jste na tom s Kapkou jedu v medu?" otázal se.

Snílka s Kobrou úplně zapomněly na to, že mají společně připravovat projekt o včelách.

"Snad si nikdo nevšiml, že jsme na celou noc zmizeli z tábora," prohodila Houba, když se připravovali jít na snídani.
"A že Pětilisťákům zmizela vedoucí," dodala Koljuška.
"Jsou to vlastně docela chudáci. Řekneme jim to?" zeptal se Tesařík.
"O tom se asi poradíme s Hrošicí," usoudila Kobra.
"Nechci být na obtíž," ozval se náhle Žabák, "ale takhle nikam jít nemůžu." Všichni si uvědomili, že Žabák je stále ještě potlučený ze včerejška. "Nejspíš by jim došlo, odkud to mám."
"Žádný strachy," zazubil se Rejsek, "máte tu nějaká make-up?"
Čtvery hlavy nesouhlasně zavrtěly.
"Já mám jen tempery," vzdychla Snílka.
"To je nápad!"

Sotva unavení nočním dobrodružstvím ulehli do postelí, ozvalo se zaklepání na dveře chatky.
Přišel za nimi Lejsek. Ze včerejší večeře pro ně stopil zákusky, co zbyly, a chtěl jim předvést pár ptáčků, které našel při ranní kontrole sítí.
V půlce rozhovoru s Houbou o novém amuletu pro ni se náhle zarazil. „Počkat, vy už zase kouzlíte? Co- co mi uniklo?“
„Prakticky všechno,“ odvětila Koljuška. „Tos neslyšel v noci ten křik z lesa?“
„To jste byli vy? Já myslel, že kojoti.“
„Lejsku, tady kojoti nežijí,“ poškádlil bráchu Rejsek.
„Kdo to má vědět? Já ne, už nesoutěžím.“
Venku se začal volat budíček.

„Když teď máme kouzla zpátky…“ načala Snílka.
„A když ostatní spí…“ pokračoval Žabák.
Všichni souhlasili s nevysloveným.

Z lesa vyběhli na nedalekou louku. Smáli se, radovali, měnili se do svých pravých podob.
Několik temných šmouh v měsíčním svitu.
Hráli na honěnou. Kočkovali se. Skákali a běhali a létali, protože už zase mohli.
Tance nespoutané volnosti a radosti.
Když začalo svítat, změnili se zpátky, tiše se připlížili zpátky do tábora. Rosa je studila do bosých nohou, boty nesli v rukou. První paprsky vykreslovaly jejich stíny veliké na stěnách budov.

Než slunce vyšlo nad obzor, broukali si a houpali se v bocích.

Snílka v záchvatu smíchu pomalu nedokáže udržet ruce ve světle. "Děláš si srandu? Jakej pařmen? To je jasná hmyzenka!"
"Neřeklas, jak je to velký!" protestuje Houba. Pak jde předvádět jídlo, které všichni uhádnou už z principu.
Koljuška ještě ani nezačne ukazovat a už se odevšud ozývá "Klec!" (Nakonec to bylo akvárko.)
Kobra na osvětlené stěně klubovny vykouzlí překrásného chřestýše, a dokonce jej doplní zvukovými efekty.
Lžička do kuželu světla prostě pozvedne lžičku. "Vražda!" uhádne správně Broučka.
Tesařík ze stínů vytvoří kovaříka.
Rejsek s Žabákem velice neslušný obrazec.

Žárovka zabliká k životu, hře je konec.

Mohli by zkusit vyzkratovat Drchničku častěji.

"Unška koliševka." pronesla slavnostně slovinská průvodkyně Violetta a nikdo nebyl schopný si název propasti zapamatovat.

Při dvouhodinové prezentaci o krasech, kterou Franci přednášel v sekané špatné angličtině, většina usnula.

"Hlavna cesta." - jediné, co slyšeli od Ludvika - italského průvodce, který nerozuměl žádným světovým jazykem.

"And we are here." další špatná angličtina.

"To polje je veliko 60 kvadratnych kilometrov. Tu ge spodaj se nachajajó požiralniki. Ty vodo..." naznačil tělocvikář Leopold zvuk srkání..."srkajó."
(Co jsou to ty požiralniki nikdy nikdo nezjistil. Možná ponory. Možná propasti. Možná něco úplně jiného.)

Exkurzi si celá banda biologů užila i se všemi těmi propastmi a propadáky.

Snílka a Kobra jednou přespávaly spolu a napadla je největší hloupost jejich životů - číst české fanfikce na jedné nejmenované stránce.
Gramatická chyba v názvu povídky napověděla hodně o kvalitě, stejně jako varování "osumnáct plus", společně s tvrzením autorky, že je jí třináct.
Kobra po přečtení shrnutí protočila očima a naložila si brambůrky.
Na tu příšernost se musí posilnit.
Snílka s každou hrubkou stiskla Kobry ruku. Kam se hrabou všechny horory!
S přibývajícími kapitolami a sex scénou obě začaly škemrat o smrt hlavní hrdinky - hubené zrzky, která "nemusela lidi", pokud to nebyli vysportovaní, hloupí idioti.
Obě zajásaly, když hrdinku přejel náklaďák.

Záplava navracející se magie byla povznášející.
Cítili se, jakoby posledních několik minut balancovali na kraji propasti a nyní udělali krok kupředu, ale místo pádu odvážně šlapou dál po pevném ničem. Jakoby jim narostla všechna zcizená křídla a vznesli se nad tu strž, jako kdyby jim v tom okamžiku narostly všechny ukradené končetiny a oni ji mohli prostě překročit. Jakoby do ní velice pomalu padali, najednou byli zachyceni a povznesli se nad ni.

Rejsek se z omamného pocitu lehké mysli i těla probral první. Sehnul se, posbíral všech sedm kuliček. Jednoduchým kouzlem je obrátil v prach.
„Pustíme vás, ale žádný podrazy.“

"Propasti vznikají v krasových oblastech, nejčastěji zřícením ztenčeného stropu jeskyně," poučila biology Hrošice, zatímco ti se kochali krásou oblasti.
Stáli vysoko, kolem nich jen stromy a stromy a hluboko, přehluboko pod nimi křičela řeka, protékající členěnou strží.
Pak sestupovali po vytesaných schůdcích níž a níž, až šli téměř vedle řeky, a potom zase výš, že procházeli kolem vodopádů. Obklopovaly je světlé kameny, zelené stromy a hlasitý šum vody.
Snílku pohled do největší propasti Slovinska uchvátil a okouzlil natolik, že se málem rozplakala.

(A nakonec se rozplakala doopravdy, protože jí do divokých peřejí stovky metrů pod nimi omylem upadl kus sušenky.)

První pětku dostal Trubec v první třídě. Zapomenul přinést domácí úkol. Celou cestu ze školy žmoulal v ruce žákovskou a brečel.
Druhá byla ve třetí třídě z diktátu. Týden ji tajil před rodiči.
Třetí čekal. Byl to první test z angličtiny a nijak ho to netrápilo.
Čtvrtá, pátá a šestá přišly, když nastoupil na gymnázium. Jedna byla z písemky na starověkou Čínu, další dvě za neodevzdanou fyzikální olympiádu.
Ale jen z té sedmé měl radost. Dopředu tušil, že ji dostane. Když ji viděl napsanou na testu, musel si představit Kamzíkův úsměv a jeho slib, že mu za ni pořádně vyčiní.

Ostatní přiběhli i s měničem v zádech. Stále měl Žabákovu podobu, byl připravený polapit dalšího do náhrdelníku, jenž držel v napřažených rukou.
Všichni se pasti vyhnuli. Měnič samozřejmě vycítil magické pole a zastavil se v bezpečné vzdálenosti.

Chvíle nehybného ticha.

Pak se zezadu s divým rozzlobeným křikem přiřítil opravdový Žabák a celým svým tělem do měniče narazil. Ten skončil v runovém kruhu.
Zasyčel a jeho podoba se pomalu začala roztékat před očima, až zůstala ta původní. Ta, které se nikdy nezbaví. Ta, která mu neposkytuje žádnou volnost.
Mezi smrčky stála ohromená vedoucí Pětilístků.
„Kouzla. Zpátky,“ zafuněl Žabák.
„Hned,“ dodal Rejsek.

Informace, že Koljuška údajně ráda zavírá lidi do klece se rozšířila mezi biology rychlostí blesku. A přitom to řekla jen ze srandy...
"Koljuško, koukni, klícka na včelí matku, to se ti líbí, což?"
"Nemáš papouška? Ty se přece dávají do klecí, ne?"
"Z Koljušky si radši srandu nedělej, nebo skončíš v kleci."
"Hele, co na to říká Jelen? Kolikrát si ho už zavřela? Musí být tvojí zálibou docela fascinovaný. Jinak by už utekl..."
"A kolik těch klecí doma máš?"
"Jak toho člověka do tý klece vůbec dostaneš? Máš k tomu ještě bičík, nebo tak?"
"Koljuško, já se tě docela bojím."

Kobra jim sdělila, že nastraží past, a pak už se celá banda zase rozběhla nahánět nepozorného měniče.

Ani ne deset metrů do lesa Kobra našla perfektní základ pro magický kruh - čtyři mladé smrčky. Obešla je, a do kůry každého vyryla jednu trpasličí runu.
První vypadala trochu jako slza.
Druhá runa připomínala námořnickou kotvu.
Třetímu symbolu Žabák se smíchem přezdíval 'flaška rumu'.
Čtvrtý kmen zdobilo cosi příbuzného otazníku.
Kobra cítila napnuté magické pole. Měnič se dostane dovnitř, ale ven bez pomoci jen stěží.

Blížil se k ní dusot několika párů utíkajících nohou.
Zaslechla Koljuščin vzrušený výskot: "Kobro, hlavně, ať to klapne!"

Kamzík, jakožto ředitel gymnázia organizoval každý týden běžecké závody na školních schodech.
Byla jich celá série, která měla být dnes zakončena.
Trubcův tým jedenkrát zvítězil, dnes měl šanci znova. Prý byla dokonce speciální cena!
Ale ouha. Učitelský tým vypadal neobvykle silně, přibrali Hrošici, kterou motivovali příslibem nových mikroskopů.
Bláhová žena.
Závod odstartoval, všichni vyběhli.
Chodbou se ozývalo povzbuzování a supění Hrošice.
Učitelé doběhli jako první, Hrošice odpadla vyčerpáním.
Trubec seděl na prázdných schodech a vydýchával se. Byl tu úplně zbytečně, učitelé měli přesilu.
Ale když ho Kamzík zvedl a dal mu krátkou pusu, zjistil, že on svou cenu dostal také.

Rejsek s Žabákem se společně vrátili z tanečních. Chtěli studovat, ale Rejskovi se Žabák zdál poněkud skleslý.

"Něco tě žere?" zeptal se Rejsek.
Žabák zavrtěl hlavou, ale pak si to rozmyslel. "Vadí mi, že jsem na tancování tak levej."
"Tak s tím něco uděláme," vytáhl ho na nohy Rejsek, který taneční zvládal výborně.

To odpoledne protančili.
Další dny zůstávali po vyučování v šatnách, Rejsek učící Žabáka tančit, a ten s každou lekcí zvládal kroky lépe.

Následující hodina.
Jakmile se páry daly do pohybu, šlápl Žabák své partnerce na nohu.
"A to jsem si málem protančil pantofle," zabrblal pro sebe Rejsek.