Evžen zchváceně padl na kolena.
Zatíná pěsti do vysušených drnů, vyděšený, rozzuřený na Xénii, že poslechla podezřelé volání, na sebe, že ji nedostihl včas, na tajemného únosce, na prázdnou vyhořelou ruinu, kde Xéniina stopa zmizela.
Zřícenina tone v magii černé jak bezedný močál.
Evžen se vzchopí.
Začne kreslit čáry, vkládá do nich všechnu sílu, všechen hněv, vůli, rozhodnost i odvahu, jestli bude muset, pohne zeměkoulí!
Čáry praskají, obrazec se hroutí.
Žádná bariéra, co by se dala prolomit, něco jiného, co to může být?
Vyčerpaně složí hlavu do dlaní.
Pod zavřenými víčky plují šílené obrazy. Jiný svět. Blízko a přece nedosažitelný.