Zaklínač

Jezdci vjeli na mýtinu. Nesly těžké kroužkové košile a tlusté prošívanice. Přilbice přitahující sluneční paprsky jen sálaly teplem jak jako roztopená pec.
Uprostřed mýtiny stála samojediná postava... Dlouhovlasí elf v kožené zbroji a zdobeným pásem s toulcem a lukem přes rameno. " Jak se daří... " začal čekající, když jeden z jezdců vytáhl síť a jiný nosítka " Na něj, živého... "
Elf zapískal. Z poza stromů vyletělo několik šípů, všechny našli své cíle.

Elf zprudka skočil po prvním jezdci a strhl jej ze sedla. Ten se chtěl bránit, nůž pod krkem mu to rozmluvil. " Nyní si přátelsky promluvíme." Řekl dlouhovlasí velitel.

Na pozadí temné oblohy se tyčily majestátní vrcholky hor ozářené měsíčním svitem. Nebylo zatěžko uvěřit zkazkám o tajuplných tvorech, rozmarech počasí a dalších strázních stezky, která skrze ně vede.
Nebyla ale jiná cesta
Poutník, který po ní kráčel, byl neméně majestátního vzezření, i když svou mohutnou postavu skrýval vlněným pláštěm a tvář širokým kloboukem. V této době a na takovém místě nebylo radno dávat se všanc silám, které člověka obklopovaly.
"Inu," pomyslel si. "Takové místo a taková doba není nikdy a nikde."
Kráčel podivuhodně tiše. Za sebou nechával spletené intriky příběhu, který navždy opouštěl, a před ním čekal průsmyk Elskardeg...

„Ne a ne a tisíckrát ne!“ Stein vztekle praštil rukou do stolu, klávesnici minul o milimetry.
Geralt se přes záchvaty vzteku už přenesl, v téhle realitě se pohyboval déle než kapitán.
Patricij popadl myš a sjel níž po textu.
„Oook!“
„Oh, pardon, nevěděl jsem, že nemáte dočteno.“
Severus podřimoval v křesle, obličej přikrytý novinami. Je dobré být mrtvý.
„A co se vlastně stalo, kapitáne?“ zeptal se Daniel Jackson.
Kapitán mu přistrčil notebook až k nosu.
„Tohle! Nebudu!“
Daniel si přečetl dotčený text.
„Myslím, že budete. Jsou to síly nad naši vůli.“
„A může to být horší,“ broukl v polospánku Severus.

Geralt věděl, cítil to v sobě.
Ten člověk, který tu vše zpustošil, si zasluhoval jediné - být navždy zapomenut. Kdokoli jiný, by se rovnou vyřítil na stráže a dokonal dílo pomsty za mrtvou krajinu, za zpustošenou zem, ale on věděl, že čas trestu teprve přijde. Dozraje. Jako duch vklouzl za stan a čekal. Zapomnění si ještě chvíli počká.

Elzee jej pozorovala z vývratu opodál, věděla co cítí, věděla, že má pravdu. Zůstala také.

Ze začátku cesty se ozvaly hlasy, lomození a povyk a za chvíli i kroky přicházejících.

Marigold, uvědomili si oba současně.

Na toho nesmí zapomenout, to je přítel nejvěrnější.

„Přitiskni se k zemi, ne takhle ne, pořádně napnout tětivu. Vidíš zajíce?”
„Vidím, ale…”
„Co je, Ciri?”
„Co když má malý zajíčky? Nechci nikomu zabít mámu.”
„Není to máma, je to samec.”
„Co je samec, Geralte? Jak to poznáš?”
„Na to se zeptej Vesemira.”
„Náhodou já vím, já vím! Že je to ženich od zaječice, že jo? A pozná se podle…”
„Ciri! Utíká! Střílej!”
„Jejda!”
„No…”
„Trefila jsem se? Řekni, Geralte!”
„Do něčeho určitě.”

Nebo spíš do někoho, protože zajíc by rozhodně tak sprostě nenadával. A podle místa zásahu by si Geralt tipnul, že už to nebude dokonce ani ženich.

„Ty si daj, Geralte, bacha, je jich tam ako múch. Stráže maj fajně kolem na patrolach, tam lehko neprokluzneš. To bys musel mít křídla, bys sa k Melytemu dostal."

„Myslíš jako motýl?" pronesl Marigold, který se z ničeho nic objevil u krámku.
„I take by sa ti hodily, všici by na tebe čučeli, co tam litaš jako chobot a Geralt by zatím prokluznul jako uhoř. Fajny plan, Marigolde, zdravim ťa tu v Eysenlaanu."

„Ono by se to dalo opravdu použít," pronesl zamyšleně Geralt. „Ne, že by tam přiletěl, ale pořádný rozruch by udělat mohl a já bych tam nenápadně prošel."

„Jsem utahaný, Yen. Zabít v jednom dni mantichoru, baziliška a tlupu ghůlů, to není nic jednoduchého.“
Geralt si přetáhl peřinu přes hlavu.
„Geralte.“
Čarodějčin hlas byl úsečný a ledový.
„Nikoho tam neznám.“
„Seznámíš se.“
„Nevím, jak se chovat.“
„Nevyrostl jsi v jeskyni. A není to tvoje první slavnost.“
Geralt se pod peřinou ušklíbl. Nebyla. Už zažil ty přezíravé a znechucené (čarodějové) a odhadující a hladové (čarodějky) pohledy. Poznámky, pronášené, aby je slyšel. Úšklebky, činěné, aby je viděl. Věděl, že ho nesnáší, že se jim hnusí. Nesnášel a hnusil si je taky. Celý mágský cech byl až na výjimky hrozná sebranka.

„Koho se tedy chceš zeptat?" nevydržel to po chvíli Marigold.
Geralt prohlížeje si "jablko" neodpověděl.

„Ukaž, půjč mi je."
Teď si prohlížel "jablko" Marigold.

„Takže, tohle jsi vyrazil z té příšery?"
Zaklínač přikývl. „Bylo to do ní magicky vloženo a aktivováno."
„A nemyslíš, že ta písmena na něm mohl udělat nějaký stroj?"
„Myslíš, že by ano?"
„No, dnes jsou na světě různé fiškuntálije, které by to svedly. Nebo si myslíš, že někdo seděl a ručně vyškrabával svůj podpis. Tomu se mi nechce věřit. Na to jsou lidé moc líní."
„Tak na to už vím koho se zeptáme, jedeme do Eysenlaanu."

Marigold se na chvíli zamyslel.
„Myslím, že když na chvíli slib odložíš, nic nepokazíš. Hlavní je, že jej chceš stále splnit. A určitě bych to ještě řekl Elzee."

„Pak tedy potřebujeme informace, Marigolde, někoho, kdo hodně ví a zná."
„Myslíš někoho, kdo hodně poslouchá a ledacos ví? Já znám spíše lidi, co hodně povídají a tolik toho neví," povzdechl si Marigold.

„No, ale hlavně nesmí brebtat hlouposti. Ale pochybuji, že tady v místě najdeme někoho takového," rozhlédl se Geralt po zaplněné hospodě.

Nikdo zde nevypadal na to, že by jim mohl pomoci.

„Budeme muset vyrazit do města. Ale do kterého?"

Jak si Marigold poradí se životem zaklínače, to byla jedna věc.
Ale Geralt v roli barda? To byl možná ještě těžší úkol.
„Dnes jsi nějaký zamlklý, Marigolde,“ popichovala ho Yenna.
„Ech... uch...“ řekl Geralt a prosebně se podíval na Marigolda, který se mu nepokrytě posmíval, ale nepomohl mu.
„Jen jsem se tak zamýšlel, má nejspanilejší čarodějko všech čarodějek, jaké by to bylo vyměnit si na jeden den tělo se zaklínačem,“ pronesl co nejnabubřeleji.
Marigold na něj třeštil oči.
Yennefer se upřímně rozesmála.
„Ty jsi brepta. Vždyť byste oba nepřežili ani jediný den. Leda byste ho spolu strávili celý v hospodě.“

Pláň roztínala rozlehlá řeka. Hluboká a dravá, v horách tál sníh. Přechod umožňovaly dva brody. U jednoho stál zástup vesničanů, přechodu bránil stejný zástup vojáků. Čas od času se několik vesničanů pokusilo zkusit druhý brod, vojáci pospíchali za nimi, následoval zbytek civilistů a zbytek vojska a všichni se sešli před druhým brodem.
Koukali jsme na to divadlo z nedalekého vršku.
„Myslíš, že je to přestane bavit?“ zeptal se Marigold.
„Až nějakému vojákovi rupnou nervy a vytáhne meč,“ povzdechl si Geralt.
To jsem nemohl dopustit.
„Zbavím je této patové situace,“ řekl jsem a proměnil se.

Vojáci se rozprchli na všechny strany.

Jarní ráno se pozvolna měnilo v jarní dopoledne. Slunce svítilo, ptáci zpívali, podél řeky kvetly stromy o stošest a bzukot včel v jejich korunách připomínal hučení jezu při nedávných záplavách.
Řeka sama byla ještě hnědá splavenou hlínou a rychlá roztátým sněhem.
Na vyvráceném dubu seděl rybář a nadšeně máčel vlasec v rozbouřených vodách. Opodál se pásli dva koně.
Hromada pokrývek pod jedním stromem se pohnula a setřásla ze sebe okvětní plátky.
Geralt zamžoural na sedícího Marigolda.
„Co to děláš?“
„Chytám ryby!“
„Ale Marigolde, teď přece-“
„Jen počkej!“
Geralt si povzdechl a znovu se zahrabal do pokrývek. Když to Marigolda baví...

Geralt se vynořil z vody. Nevypadal vůbec spokojeně.
„Mám to, mám to," přivítal jej radostně Marigold, hrábl do strun a spustil.

„Zaklínač meč svůj uchopil,
do vody se srdnatě ponořil,
příšeru hroznou zahubil,
než ponocný poledne odtroubil."

„To se stalo u břehu říčky divoké,
kde bylo dílo čaroděje kouzlem zrozené,
to Geralta těžce zranilo,
než stříbrný mečem jeho bylo zabito."

„Zranění pro zaklínače smrtelné,
od jeho schovanky bylo zcelené,
od dívky té překrásné,
léčitelky to úžasné."

Geralt si povzdechl. „Kdy ty, Marigolde uděláš něco pořádného."
„A to jako myslíš co?"
„Třeba antikoncepci pro veverky. To by bylo aspoň trochu užitečné."

"To nedělej."

"Ale já chci!" Jaskier se nafoukl jako žába. Na Geraltově tváři tento výraz působil značně nezvykle.

"Ne. Nechoď do hostince, abys zjistil, jak moc můžou Zaklínači pít. A nerozhazuj peníze v bordelech ani nebij kritiky svých písní. Nechci, aby mě vyhnali z města."

"Páni!" pozvedl Jaskier obočí. "To je ten nejdelší proslov, jaký jsem od tebe kdy slyšel."

"Hmm."

"Ale co teda můžu dělat, Geralte?"

"Chtěl jsi vědět, jaké to je být mnou, ne?

"Samozřejmě!" rozzářil se Jaskier.

***
Později

"Že já blbec nedržel pusu!" láteřil Jaskier, zatímco se prodíral stokami.

Geralt v Jaskierově těle se jen pobaveně ušklíbl.

Zemětřesení v komplexu podzemních chodeb zažíval Geralt poprvé. Vyšel z něho nezraněn, leč zavalen.
Po blíže neurčené době vzdal snahu o odklízení a jen koukal, jak se na dohořívající pochodeň snáší pramínky prachu ze stropu. Pak nastala tma.

Spadl kámen. Druhý. Do naprosté temnoty se zabodl jako šíp paprsek světla.
„Je tu! Říkal jsem to!“
Na zem spadlo lano a pak Marigold.
„Jsi v pořádku?“
Geralt se pak dověděl, že Marigold zorganizoval záchranu, sedřel si ruce při odklízení trosek a skoro ztratil hlas, jak přemlouval ostatní, aby ještě hledali.
Geralt byl vděčný. Nicméně už další den dostal Marigold pár facek.