DMD Bonus č. 2. pro 8. 4. 2011. Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny

Fandom: Dr.Who, konec 4.série (tak trochu BJB; omluva těm, jejichž preference v companionkách se neshoduje s mojí)

Dveře TARDIS se za ním zavřely a on se unaveně opřel o zábradlí.
Byl zase sám, a navíc na začátku procesu regenerace.
Před chvílí viděl, jak Donna kráčí k oltáři. Donna, jeho věčně hladová společnice. Hlad, ne po jídle, ale po poznání a po dobrodružství. To byl důvod, proč byla s ním. Nakonec ji ten hlad po výjimečnosti málem zabil. Ale teď byla šťastná, protože našla lásku.
Láska…ta byla tím, co hnalo Marthu. Zamilovala se do něj, a tak bylo jedno kam jdou, dokud byli spolu. Netoužila po dobrodružství, a když pochopila, že zranila své blízké kvůli muži, který její lásku neopětuje, odešla.
Opětovat lásku? Zvláštní myšlenka. Vzpomínka, která bolela nejvíc. Rose. Ta viděl, sobě spojovala Donnin hlad po dobrodružství a Marthinu lásku. Právě tahle kombinace ho dokázala vytáhnout z osamělosti. Dokázala mu dát naději, že by znovu mohl milovat. Proto tolik bolelo, ji ztratit.
Hlad a láska. To bylo to, co ho na lidech odjakživa fascinovalo. Jejich dvě hnací síly, které ho nutily se vracet a způsobovaly, že Země tolikrát potřebovala záchranu.
Hlad a láska. Najde je. Znovu.
S tímhle předsevzetím zvedl hlavu, zapomněl na regeneraci, vyskočil na plošinu k řídícímu panelu, zadal souřadnice a stiskl tlačítko startu.

Kdo určuje dějiny? Jdou v mohutném šiku a je jich víc než dost. Všechny ty touhy a pnutí.
Bolest a strach. Závist a vina. Láska a hlad.
Kdo je všechny vyjmenuje? Filozof možná. Myslitel s myšlenkami tak hlubokými, že jim nikdo nerozumí. Zkatalogizuje touhy a pnutí, dá jim systém a řád. Nikdo neposlouchá.
Kdo je všechny zná? Člověk. Jeden každý člověk, protože každý v sobě ty touhy a pnutí nese všechny. Pozná je ve svých vlastních očích, když převezmou vládu. Člověk se svobodnou vůlí. Může jim vzdorovat a může se jim poddat.
Kdo tedy určuje dějiny? Jeden každý z nás.

My. Lidé. Stvořeni k obrazu sami sebe.
Vedeni vůlí. Svobodnou vůlí.
Svobodná vůle. To nejsou pouhé touhy a pnutí, to je jen rozum jasný a čistý.
Jak je přec snadné odmítnout svody. Kdo by se poddal ničivému chtíči? Kdo by se mamonem zotročit nechal? Kdo by dal průchod svým horším stránkám?
Jak moc je snadné odolat svodům? Nebát se bolesti, samoty, strachu?
Je to tak snadné jak vůle nám velí.
Snadnější možná než by se zdálo.
A v jednotném šiku jdou touhy a pnutí. Laškují spolu a vedou řeči.
Přiznejme pravdu. I bez lásky a hladu.
To dějiny určují nás.

Jen „trošičku“ parodie na minulost.

„Nevím jak vy, pánové, ale já zde nehodlám čekat na další sucha, která nás nakonec všechny umoří hlady,“ pronesl svou řeč mladý hladový Tutanchamon, zatímco si kamenem brousil svoji sekeru.
„A co chceš jako dělat,“ zeptal se vesnický stařešina.
„Jít na sever a dobít si nový domov.“
„Zakazuji ti to. Mnoho z nás tím směrem odešlo a ani jeden se z nich nevrátil. Krajina v okolí Nilu je nebezpečná.“
„Zakazuješ?“ řekl výhružným hlasem Tutanchamon.
„Dokud zde budu já, tak se na sever nikdo nevypraví,“ řekl rozhodně stařešina.
„Jak je libo,“ řekl Tutanchamon a jedinou ranou uťal stařešinovy hlavu. „Sbalte si svůj majetek, potáhneme na sever,“ zavelel a celá ves uposlechla jeho příkazu.

Tutanchamonovy lidé se prali jako lvy a vybojovali si celé Nilské území. Hodlají pokračovat v dobývání. Jejich postup překazí neblahá událost.

Tutanchamon se zamiloval. Našel si dívku z původního obyvatelstva, která se jmenovala Egalinarypt. Jelikož si na jejím jméně čtyřikráte polámal jazyk, začal ji říkat jen Egypt. Poté, co se prohlásil faraónem, pojmenoval po své milované celou zemi, postavil pro ni pyramidy a dokonce se nechla po své smrti mumifikovat, aby tolik moc nesmrděl, až ho jeho milá bude navštěvovat. Tak končí příběh o životě a smrti Tutanchamona.

V jezdeckých brýlích, jsem koukal na to, jak třistatunový stroj válcuje sněhem zasypaná auta, rozestavená podél silnice.
Čtení vybledlých billboardů podél cest byla jediná zábava. Ke každému se vázala reklama, v dřívější době více či méně oblíbená. Vlastně více byli oblíbené jen ty, co podporovali Ekofašos. Teď už se to nebojím říct.
Zrovna jsme projížděli kolem jednoho, na kterém byla vyfocená modelka, kandidující na Miss. Již od pohledu bylo všem jasné, že je zastánkyně ekologie. Aby se náhodou někdo nezmýlil, měla pod sebou obrovský titulek: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny. Volte mě a já změním hlad na ekologii.
Vzpomněl jsem si, že dva dny před koncem světa s ní byl rozhovor v televizi. Počítač sice řekl, že může stáhnout záznam. Já nechtěl riskovat, že nás lokalizují, tak jsem, od toho upustil.
Zrovna když mě počítač drtil v další partii šachů, jen tak mimochodem prohlásil.
„Cíl jedna na jedenácti hodinách. Výška 1,5 kilometru. Vzdálenost deset kilometrů, devět, šest. Cíl na dostřel. Zahajuji útok.“
Jen tak tak, jsem se stihl připoutat, když na monitoru zablikalo Forsáž. Následná akcelerace mě zarazila hluboko do sedadla a nad hlavou se mi rozeřval Vulkán.
Zajímalo by mě, co by na to řekla ta modelka.

Poznámka: pokud tam ten preslash vidíte, tak tam asi je. Nějak jsem se dnes zvrhla...

„Možná kdybych nebyl princ.
Možná kdyby mě otec měl trochu víc rád.
Možná kdyby mě chůva nenechávala hlady.
Možná kdyby po mně nechtěli, abych byl dokonalý.
Možná kdyby mě nepřeučili na pravou ruku.
Možná kdybych si mohl stavět modely letadel.
Možná kdyby si ze mě bratr stále neutahoval.
Možná kdybych si mohl s někým jen tak promluvit.
Možná kdybych měl nějakého skutečného kamaráda.
Možná kdybych nebyl tak na očích.
Možná kdybych se tak nebál.
Možná bych nekoktal.
A nikdy bych tě nepotkal.“

„Bertie, teď dávej pozor.
Se mnou můžeš být úplně obyčejný člověk a dělat, co tě napadne.
Tvá žena tě miluje. I já tě mám moc rád.
Už pěkně dlouho nejsi závislý na své chůvě.
Dokonalost je nudná.
Ty rozhoduješ, která ruka je pro tebe ta pravá.
Můj syn ti určitě nechá nějaké své modýlky.
Tvůj bratr nedokázal být král. Utekl. Tys to zvládl.
Zajímá mě, co mi povídáš.
Jsem tu pro tebe.
Jsme tady jen my dva.
Jsi tu v bezpečí.“
*
„Kdybych tě nepotkal. Kdybys nebyl tak vytrvalý a sebevědomý. Kdybys mě nedržel, když mi bylo nejhůř. Kdybych ukázal svůj strach. Kdybych nedokázal povzbudit svůj národ, tak jako jsi ty každý den povzbuzoval mě.
Možná by Hitler zvítězil.“

Fandom: Vlad Dracula (série od Jenny Nowak)

Stál na zápraží a upřeně zíral do bílé tmy. Sněhová bouře neměla konce.
Svírala ho tak strašlivá bolest, že se to nedalo vydržet. Hladověl už třetí den a začínal si uvědomovat, že déle už to nevydrží. Jeho sebeovládání viselo na vlásku.
Přitom mohl tu zubatou obludu snadno uspokojit. Uvnitř chalupy seděla jediná živoucí bytost v okruhu desítek kilometrů.
Ačkoli stál hodiny na mrazu a větru, zřetelně slyšel tlukot jejího srdce.
Děsil se toho, co by jí mohl provést, pokud vejde zpátky do světnice. A šílel strachy z představy, že by ji uprostřed divočiny nechal samotnou a vyrazil do okolních lesů, aby se pokusil něco ulovit.
Představa prýštící krve mu zalila mysl.
Pomalu se sesul se do sedu a vší silou potlačoval to příšerné nutkání vřítit se dovnitř, popadnout Alexandru do náruče a zabořit jí zuby do krku.
Pokud by jednou začal, nejspíš by se nedokázal zastavit. Mohl by ji zabít.
V zuřivém soustředění přeslechl zvuk skřípajících dveří. Na rameni se ho dotkla něžná ruka. Ztuhl jako socha.
„Belo. Pojď dovnitř, prosím.“
Roztřásl se.
„Já vím... Ale věřím ti.“
Pomalu se postavil a otočil. Dívala se na něj s láskou, která zmírnila zuřivost té krvelačné obludy v něm. Následoval ji dovnitř.

V rozestlané posteli se cosi zavrtělo.
Ze změti dek a polštářů vykoukla lysá, znetvořená hlava.
Ústa se zkaženými zuby se roztáhla do spokojeného úsměvu.
Žlutá očka vesele zasvítila, když spočinula na tácu se snídaní.
Císař Palpatin natáhl pařátu podobnou ruku, poslušně mu do ní skočil čerstvě propečený rohlík.
Ovšem, chtělo by to ještě šunčičku.
Palpatin se protáhl, vyštrachal se z postele.
Sotva usedl ke stolu se snídaní, Pán ze Sithu rozrazil dveře.
„Co chceš?“ zavrčel Palpatin rozmrzele.
Darth Vadera po ránu viděti, pásový opar sobě přivoditi.
Rázem měl po náladě a zřejmě i po snídani.
Nezdvořák v černém brnění shůry shlédl na císaře.
„Jde o Ysanne Isard,“ zahučel mnohoznačně.
„Co je s ní?“
Poměr mezi císařem a ředitelkou Říšského bezpečnostního úřadu byl veřejným tajemstvím.
„Nic zvláštního, snad jen ...“ Vader větu záměrně nedokončil.
Palpatinovi tázavě zakručelo v břiše.
„ ... v noci nebyla doma.“
„Mám být znepokojen?“
„Prý byla viděna se senátorem ze soustavy ...“
Palpatin mrsknul nakousnutým rohlíkem do hrnku s kávičkou.
„S tím cucákem ze sedmapadesáté řady?“ zaječel.
Zpoza černé dýchací masky se ozvalo něco jako pobavené broukání.
Palpatin vyskočil.
Kostnatým pařátem vztekle udeřil do desky stolu.
„Poprav ho! Okamžitě! Tímto rozpouštím Senát!“
V ten okamžik v předaleké galaxii nadobro zemřela demokracie.

Fandom: Historie (velký požár Londýna), trochu AU

Thomas Farriner zkrátka dostal hlad. A to velký. Měl sice dávno po práci a jeho žena už spala, ale nemohl si pomoct. Opatrně rozsvítil petrolejku a vešel do pekárny. Kéž by měl aspoň zrovna napečené své oblíbené rohlíčky! Zatopil v peci. Když připravil těsto, mohl ho už pohodlně dát péct.
„Co tu děláš tak pozdě?“ ozvalo se u dveří. Jeho žena tam stála jen v noční košili a trochu se chvěla zimou. Byl to přesně ten pohledů, který ho vždycky přinutil si uvědomit, jak je krásná. Něžně ji objal. Rozhodl se jít s ní na chvíli do ložnice, než se rohlíčky upečou, i za tu cenu, že by si je mohl připálit.
Trochu udýchaný a sladce vyčerpaný se k ní přitulil. Pod peřinou bylo tak teplíčko, že se mu začala klížit víčka. Na rohlíky úplně zapomněl. Usnul téměř okamžitě a ani jeho ženě netrvalo dlouho upadnout do snů.
Probudili je zděšené výkřiky: „Hoří!“ Vyskočili z postele. Popadli děti a jen pár vteřin chybělo k tomu, aby v domě uvízli. Jejich hospodyně takové štěstí neměla.
Žili ještě dlouho a poměrně šťastně, ztracený majetek si poctivou prací brzy získali zpátky. Thomas se však už vždycky při pohledu na Londýn tak trochu zastyděl.

Jack nenáviděl myšlenky, které ho napadaly pokaždé, když každý rok ve stejný den procházel hřbitovem k hrobu svého syna. Vždyť kdyby tehdy necítil takovou bolest ze ztráty chlapce, kterého na světě nejvíc miloval, všechno by bylo jiné. Možná to byl hřích, takto uvažovat, ale Jack už potkal tolik bohů, že v žádného nevěřil, takže na tom vlastně vůbec nezáleželo.

Kdyby Charlie žil, nikdy by Jacka nevybrali, aby vedl tým bránou. Šel by místo něj někdo jiný a osud celé galaxie (několika galaxií!) by se ubíral úplně jiným směrem. Abydosané by zemřeli, Ra by přežil. Abydoská brána by explozí zničena nebyla. (Jak naivní se dnes Jackovi zdála představa, že by snad bylo možné bránu zničit pouhou atomovou bombou!)

Ra nebo Apophis by zaútočili na Zemi. Kdo a jak by jim v tom zabránil? Kdo by vůbec zjistil, že přicházejí, kdyby si všichni mysleli, že brána vede jen na Abydos? Tam by přece bylo nebezpečí zažehnáno.

Vládcům soustavy by se nikdo nepostavil. Miliony lidí a jaffů by tak dál žily jako otroci.

Replikátoři by zamořili obě galaxie a jen bůh ví, kam by se posunuli dál.

Všechno by bylo špatně.

Jack položil květiny na Charlieho hrob. „Přesto bych chtěl, abys žil,“ zašeptal.

Fandom: Simonův kocour (Kdo nezná, ať se povinně podívá alespoň na tohle. ;))
Poznámka: Z pohledu kocoura. ;)

Simon se zase dívá na televizi.
Simone?
*mrk, mrk*
Mňáu? Simone.
*lís*
Podrbe mě za ouškem.
Vrň. Ale… Simone?
*otevře tlamičku* Nic. *otevře tlamičku a ukáže si do ní* Nic.
Simone!
*vytáhne drápky* *škráb, škráb* – už ne do sedačky, ale do kalhot. Toho si všimne. Nevšímá.
Tyhle neznám – tak jemné, měkoučké a ty proužky! Jsou nové? *škráb, trh, grrr!*
Vyskočí.
*mrk, mrk* *otevře tlamičku, ukáže si do ní*
Simon se zoufale podívá na své rozedrané kalhoty a krvavé škrábance pod nimi.
*mrk, mrk*
Měl se po příchodu z práce převlíknout. Můžu za to, že tu chodí ve svých nejlepších kalhotách? Mňáu?
Vrň, dneska se nese kuřecí!

*šťouch*
Pichlavá kulička se nehýbe.
*šťouch*
Ježečku?
*ňuch*
Já jsem ti tvrdil, že polštář je nejpohodlnější místo na světě!
Neboj se, Simon si tě určitě zamiluje. Vážně. Miluje mě.
*houpe se ze strany na stranu, žuchne do měkkého*
*lís, škráb*
Simon už jde! Uveleb se hezky na tom polštáři, ať vypadáš k světu. Nemůžeš? Tvé bodlinky se zasekly? Pomůžu ti.
*táhne, táhne*
Rup, trh!
To je ale krása!
*loví*
*skáče*
*loví*
Peří!
Grrr!
Ježečku, ty jsi ale roztomilá bílá koule! Takhle tě bude mít Simon rád. Simon má rád bílou. Má rád mě!
Simone?

Poznámka: píšem po česky, pretože knižku máme v českom vydaní a nedokážem si predstaviť, že by som to písala po slovensky. Ak tam mám chyby, buďte prosím zhovievaví :)

Milý Tasemníku,

proč se vlastně ještě podivuješ nad tím, jak Tvého pacienta ovlivňuje Láska? Vždyť jsem Ti už tolikrát opakoval, že lidé jsou kříženci, zvířata i duchové zároveň!
Základním znakem jejich zvířecí poloviny je Hlad. Ten samý Hlad, který i my důvěrně známe. Aby žili, musí jíst. Duchovní hlad je vede k ukájení jejich potřeb. Pokud provládne zvířecí část, stane se Hlad jedinou hnací sílou v jejich životě (ti filosofové to vznosně nazývají Materialismus).

Tvůj pacient je ale teď v úplném područí své duchovní poloviny. Ovládla ho Láska a téměř úplně zapoměl na svůj Hlad. Jediné, co teď chce pro sebe, je strávit s tou nanicovatou holkou čtyřiadvacet hodin denně, jinak myslí jenom na ni a na její dobro. Tahle Láska je pro nás úplně nepochopitelná, protože je čistě Nepřítelovým vynálezem. Nesnaž se v ní hledat logiku, žádná tam není!

Teď bys měl apelovat na pacientův Hlad. Se samotnou Láskou nic neuděláš, ale připomínej mu, po čem toužil předtím. Snaž se dosáhnout, aby se nezištná Láska proměnila na sobecký Hlad. Pak bude myslet jenom na své vlastní ukojení.

A hlavně sebou hoď, protože moc času trávíš jenom metafyzickými úvahami. Tohle nejsou výsledky, které toužíme vidět!
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob

Fandom: na konci ;)
Poznámka: Vím, že mi to celé trošku hapruje, ale počítat slova a ještě hlídat logiku na mě bylo dneska moc ;)
------------------------------------------

Scéna: místnost plná květin, uprostřed impozantní jídelní stůl, těžké závěsy, drahý jídelní servis – porcelán, láhev vína, ta nejlepší teflonová pánev, ostré nože

Osoby: muž střední postavy na kolečkovém křesle, rusovlasá žena v černých večerních šatech; druhý muž postavy spíše menší v dokonale střiženém smokingu - velmi elegantní

Jídlo: Soudě dle vůně vynikající, žádný gurmán by nepohrdl (Pozn. Nutno prověřit původ mozečku.)

Prezentace: Příprava pokrmu přímo před hosty. Působivé. Hostitel se v kuchyni zřejmě umí otáčet.

Celková atmosféra: Poněkud napjatá. Verbální schopnosti jednoho z hostů se postupně rapidně zhoršují. Trapný výstup.

Harry Sheldon zavřel zápisník a pero schoval do kapsy u saka. Když se vydal k přátelům na večeři, opravdu nečekal, že večer stráví pozorováním znepokojující společnosti v jídelně. Netušil, co se tam sakra děje, ale rozhodně si to nehodlal nechat pro sebe. Litoval, že si zapomněl diktafon.
Harry byl asi pětačtyřicetiletý muž. Dřív býval investigativním novinářem, ale na jeho postavě bylo znát, že už několik let proseděl jen v kanceláři. Tohle bylo ale něco docela jiného.

Protáhl se. Tedy pokusil se o to.
Zachytil za jakousi tašku. Strhl ji dolů a v jídelně se rozhostilo ticho.
Harry se neodvážil ani dýchat.
Dveře se prudce otevřely.

„Dobrý večer,“ usmál se doktor Lecter.

Fandom: Hannibal (pokačování Mlčení jehňátek)

Fandom: Historie, Kataři

Vrátila se tam o půl roku později. Hradby Montséguru vypadaly stále stejně, dole pod horou jí spáleniště připomnělo, co se událo. Upálili je. Všechny, kteří se věrně přihlásili ke katarské víře, která jim zakazovala lhát. A oni to věděli. Nepotřebovali inkvizici, ti dobří lidé se udali sami.

Vítr se prohnal skalami, pohrál si s prameny jejích černých vlasů a pokračoval dál do hor. Srdce jí svíral žal, oči jí slzely. Francouzi jich v pevnosti doslova uvěznili až na tři stovky. Ne všichni složili slib dokonalosti, ale perfecti patřili k nejpočetnějším. Když se Montségurští vzdali, spousta následovníků víry narychlo zatoužila zemřít co nejčistější.

Nakonec nezáleželo na tom, jestli oblékli kutnu nebo ne. Ti, kteří nebyli masově upáleni, zemřeli o něco málo později. Francouzská nenávist vůči Languedocu byla příliš silná a hlad po jejich bohatství ještě silnější. A inkvizice byla všude, strach obyčejných lidí jim byl nápomocen.

Udáš, budeš zachráněn, neudáš, půjdeš na hranici s nimi.

Jí se podařilo uniknout všem nástrahám katolické víry a lačnosti francouzského krále. Přežila, ale ztratila svou matku, sestru, malého bratra, svého milého. Chtěla se pomstít, všem těm násilným mužům, kterým nezáleželo na ničem, ale co sama zmůže proti zkaženosti těch, kterým se neubránil celý její národ?

_________
Poznámka: Koho by zaujalo téma Katarů, Languedocu atd., může si o tom přečíst v knížkách Poklad Montséguru (Sophy Burnham) a třeba v Labyrintu (Kate Mosse - ne ta modelka). Teď si nevybavuji, jestli jsem o nich četla něco dalšího, ale určitě se to dá někde zjistit. To jen kdyby to někoho zajímalo tak jako mě :)

poznámka: Dárek pro Julii, nejdřív k Totalitním Vánocům a pak potažmo k narozeninám. Všechno nejlepší!

V krajině posedlé tmou dějiny se píší rukou podivnou, a perem ještě podivnějším.
To pero ostrý hrot má a do srdce jím bodá.
To srdce zraněné, krvácející, hladoví po dalších ranách.
To srdce po lásce žízní.
*
Láska je pyšná, hrdě zvedá hlavu a tajně touží. To jediný pohled Libušin zabodl a zaryl se do srdce Přemyslova jak rádlo do měkké země.
Láska je krutá, šíp letí bez rozmyslu, nevybírá si. To Johanka marně pod křížem kleká a o milost velitele svého prosí.
Láska je krátká, sladká, bolí. To Romeo vzdychá rty otrávenými a dýku do srdce Juliina noří.
Láska všechno smí a všechno chce. To zelené rukávce Anniny měkce pohladily tvář Jindřichovu.
Láska tahle zakázaná, říkají, zvrácená je, ale tím krásnější, prudší. To Oscar Wilde svléká pomalu kabát a usmívá se pod vějířem řas.
Láska nést se nechává propastmi času a do hrobu uléhá. To Viktorie kleká truchlivě ve Westminster Abbey, na černém krajkovém čepci třpytí se diamantová korunka; vzpomínka na Alberta.
Láska usmrtí, zahubí a zničí. Nesouhlasný pohled Yoko bezhlesně říká: Už dost, Johne.
*
Krajina ta láskyplná, krajina lidské mysli láskou je pohlcená a tužbami těch, kteří po ní hladoví. Krajina ta tmou vždy nejvíce září, a hvězdným nebem.

***Závist Tomáše R. aneb o Danielově šlechtickém titulu***
Poznámka: Tři dráčkové je jméno zámečku Danielovy rodiny.
---
„Říká člověk, kterej se narodil se stříbrnou lžící v hubě!“ vykřikl Tomáš R.
Daniel von Drak se zasmál, pohodil hlavou jako pyšný hřebeček a uzemnil kolegu jednou ze svých cynických poznámek. Potom za souhlasného potlesku opustil místnost.

Příbližně o hodinu později se v kabinetě za sbírkami sešla obvyklá sestava. Daniel von Drak, který seděl na pohovce s koleny pod bradou, Jaroslav L. a Marek P.
„Nemám rád, když si o sobě někdo myslí, že je víc než ostatní,“ řekl Daniel hrnku čaje, za kterým se schovával.
„A, že já jsem velmi ješitný,“ dodal s úšklebkem.
Jaroslav se pousmál. „To jsi, ale myslím, že o tom jsi mluvit nechtěl.“
„Máš pravdu. Chtěl jsem mluvit o Tomášovi. Proč si ten chlap myslí, že narodit se v sedmdesátých letech do šlechtické kolébky bylo něčím výhodné?“
„Závidí ti majetek,“ pokrčil rameny Marek.
„Mně?! Teď jsi mne pobavil. Většinu majetku stihl prapradědeček propít dřív, než přišli komunisté, ze Tří dráčků byla ruina, na které si dědeček zničil zdraví… Vždyť nám dnes patří jenom několik hektarů polností, les a rybník. My jsme to ale hrabata. Z Nemanic! Nemluvě o tom, že titul přejde po otcově smrti na sestřina syna, já se ho vzdal,“ smál se Daniel.