DMD č. 5. pro 5. 4. 2012. Téma: Poslední bonbónek

Obrázek uživatele Marek

Jídlo si nevybereš....

*Jsem naprosto nespokojený. Tlačil mne čas, tak jsem napsal první věc, co mne napadla. Ale větší blbost, jsem snad ještě nikdy nenapsal.*

Policajt na mě skočil naprosto nečekaně. Reflexivně jsem mu udělal třetí oko první věcí, co jsem měl po ruce. Po mém zákroku už ale nebylo poznat, co to bylo.
Mezitím, si Elvíra cpala plnou pusu Tatrgelových bonbónů. Ještě před necelou minutou, měla odhadem 100 kilo, teď stěží 30.

Pak dorazily posily. Bohužel, naše nebyli. Nám nechodí na pomoc nikdo.

Přepnul jsem do bojové rychlosti a poslal Policejní mozky na výlet.
"Kurva," prohlásila Elvíra naštvaně, šátraje rukou v sáčku, "ten byl poslední."
"Tak si dej ruku." Podával jsem ji utrženou paži. Je to nechutné, ale ona se prostě nějak najíst musí.

Obrázek uživatele Erys

Z těžkého života studentova

„Tak ti řeknu, dneska to bylo něco. Někdy si říkám, jestli by zaškrcení našeho drahého přednášejícího neprospělo celým generacím budoucích studentů.
Že občas do výkladu zařadí nějakou 'perličku', většinou 'zcela triviální, ale přesto velice zajímavou', už jsme si zvykli všichni.
Že se občas nevyhneme nějaké té 'lahůdce', které většinou 'není triviální, nicméně je extrémně jednoduchá', s tím se člověk smíří.
Ale že nás dneska čeká 'drobný bonbónek na konec', to jsme vážně nečekali.
No, co ti budu povídat, totálně se v tom ztratil a byli jsme rádi, když jsme ho půl hodiny po konci přednášky přesvědčili, že to doděláme příště.“

Obrázek uživatele Owlicious

Nejlepší dort na světě

Pinkie Pie byla odbornice. Pokud jste chtěli pořádat večírek, párty, oslavu, prostě jakoukoli větší událost, byla první, za kým jste šli. Když jste chtěli nejlepší dort, koláč, cukrovou vatu, lízátka nebo bonbony, ptali jste se na její názor.
Není proto divu, že když se měla pořádat oslava prvního výročí osvobození princezny Luny, dostala právě Pinkie za úkol vytvořit slavnostní dort.
"Musí mít nejmíň pět pater... úúú... a prskavky... aaa... musí být celý pokrytý šumivými bonbony!"
Pinkie strávila příští dny tím, že pečlivě lepila bonbóny.
Když lepila ten poslední, přišla za ní Twilight:
"Ty nevíš, že Luna je na ně alergická?"

Tak trochu BJB, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo...

Síla přání

Vím, že autosugesce může mít velkou sílu, ale to, že bych byla až tak dobrá, že se mi povede přesunout do Aldormy, to jsem netušila. Mé přání bylo jednoduché – vypadnout z tehdejší strašné reality a být chvíli ve světě své fantazie.

Přiznám se, že přesun byl trošku frmol, ani jsem si nemohla připravit věci, které by se mi mohly hodit a rozloučit se s blízkými. Tedy čert vem rozloučení, vybavení mi chybělo o dost víc. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, prozkoumala jsem, co mám s sebou. Bohužel bylo léto a v kapsách jsem našla jen poslední bonbón a kapesník.

Fandom: 
Obrázek uživatele Ness

Poslední okamžiky

A/N: Toto nezkoušejte doma! Když nic jiného, s jednou krabičkou se vám to stejně nepovede!

Jemná křivka plných rtů se bolestně zachvěla, následoval tichý, srdceryvný vzlyk, jenž se rozlétl opuštěnou chodbou jako posel jejího zoufalství.
Loup.
Přes zamlžený zrak skoro neviděla na papír před sebou. Nezáleželo na tom, že se jí písmena rozplývala před očima - jeho slova měla vypálena hluboko v mysli jako žhavý cejch.
Polk.
Trhaně bojovala o každý doušek vzduchu. Kamenné zdi se kolem jejího dokonalého těla stahovaly a tísnily ji, jako by jí to i ony dávaly za vinu.
Hlt.
Ona vlastně ani nechtěla... Ale jak mohla odolat, když po ní každý touží?

Adriana se naposled vzlykavě nadechla a snědla poslední Ibalgin.

Sladká kořist

pozn. aut.: Další ze série Jasná AU. :)

Parmenión, Ptolemaios a Héfaistión vstoupili do Dáreiova stanu. Vyřezávané lůžko, zlaté svícny, hedvábí, vůně parfémů a nejjemnější koberce. Užasle se rozhlíželi.
„Tuhle postel budu požadovat jako kořist,“ poznamenal Parmenión.
„Takhle žije král,“ řekl Héfaistión zasněně.
„Člověk má chuť si to všechno přivlastnit,“ dodal Ptolemaios.
„Je to Alexandrova kořist,“ připomněl Héfaistión. „Přece bys neobral svého krále.“
Ptolemaios přistoupil ke stolku. Na něm ležela krabička vykládaná perletí. Otevřel ji.
„Perská cukrátka,“ řekl. „Prý zalepí pusu na celý den, ale jsou výborná.“
„Zbyly tři,“ dodal Parmenión, jakoby to hovořilo za vše.

Do stanu vstoupil Alexandr.
„Pojďme, musíme promluvit s vojáky.“
„Hm?“
„Hm!“
„Hm?!“

Obrázek uživatele Amy

Sladká mdloba

Pokud se nesoustředila a nechala klesnout vnitřní bariéry, které držely její mysl (jakžtakž) v bezpečí před dotěrnými vzpomínkami, vzápětí ji naráz zaplavily tisíce, miliony vjemů.

Proto se obávala spánku. Ve spánku její mentální bariéry vždy spadly a to, co pro jiné představovalo akt útěchy, se pro ni stalo utrpením.

Ale zároveň zažívala při každém snu hořkosladké uspokojení, asi jako kdyby jedla jeden bonbon za druhým, ačkoliv by věděla, že nesmí.

Nicméně navzdory všem pochybným výhodám snění bylo nebezpečné. Z toho důvodu se, když takto zase jednou ležela a zírala do temnoty, zařekla, že minulý bonbonek byl tím posledním, který ochutnala.

Fandom: 
Obrázek uživatele Innes

Mateřský instinkt

„Pokud to správně chápu tak se všeho vzdáš, na 6 měsíců zalezeš mězi šutry někde do moře, sneseš vajíčka. Pak je budeš strážit, dokud se nevylíhnou a mezitím tam chcípneš hlady?“
„Jop.“
„To zní jako Kurevsky špatný vtip.“
„Ty jediná mi budeš chybět Is,“ zasmála se měňavec.
Sukuba k ní přistrčila talířek s jednou jedinou pralinkou. „Na rozloučenou,“ zašeptala tiše.
Měňavec se zakousla do čokolády. „Hmm pistáciová. Měj se Is a nezapomeň, oni tě budou znát.“
Se smíchem se rozběhla do vody a zmizela ve vlnách.
„Sbohem ty bláznivá chapadlatice“ zašeptala Isa a pozoroval, jak se voda nad měňavcem zavřela.

Obrázek uživatele Blanca

Mycroftovo těžké ráno

Mycroft se postavil na váhu, která div nezaúpěla. Když viděl číslici na displeji, zaúpěl sám. Přibral téměř deset kilo. Nepřekvapovalo ho to. Od Sherlockovy sebevraždy nemohl spát, a tak pořádal v noci nájezdy na ledničku. Ve dne u sebe zase stále nosil pytlík čokoládovch bonbonů, na nervy.
"Měl bych se sebou něco dělat. Nejmocnější muž Británie a přilehlých kontinentů by neměl vypadat jako bečka."
Deprese však byla silnější a Mycroft, sestupuje z váhy, natáhl ruku po příhodně umístěném sáčku.
Prázdný.
"Vážně bys měl začít s dietou, bratře nejdražší," ozval se za ním Sherlock s pusou plnou čokoládového bonbonu.
Mycroft zbledl...

Fandom: 
Obrázek uživatele Jeřabina

K ničemu

Profesor Higgins nikdy čokoládu neměl rád. Byla na něj moc sladká, takže ji doma měl jen pro návštěvy.
Je proto s podivem, že zrovna teď seděl v křesle a zachmuřeně pojídal nugátové bonbóny z tácku.
„Jako kdybych k něčemu potřeboval nějakou ženskou. Akorát to ruší klid, nabourává to člověku život a k čemu to je? Umějí akorát tak hledat trepky,“ vybuchl zničehonic.
Jak tak pomyslel na trepky, došlo mu, že v křesle stále sedí v zablácené venkovní obuvi. Rozhlédl se, ale nikde nebyly vidět, takže zaklel, zvedl se a vydal se je hledat.
Na tácku smutně ležel poslední kousek čokolády.

Fandom: 
Obrázek uživatele Lejdynka

Dobrý ráno, dobrej večer!

*věnováno Kleio. ale jestli to nepoznáš, tak si to nezasloužíš! ;)

Jak to začalo?

Ráno mizerný. Snídaně mizerná.
Venku kosa. Vzal jsem si svetr. Elektrizoval.
Ve Starbucks došlo kafe. V kavárně!
Dal jsem si kakao. Přesladil ho.
Naproti seděly dvě buzny. Zíraly na mě.
*checht!*
Urazili se.
M měl brejle. G měl knihu.
MG – muj golubčyk? Ha!
Chtělo se mi spát. Kafe!
Jel jsem tramvají jinam.
Na křižovatce byla bouračka.
Zima.

Hudba v klubu mizerná. Jukebox mizernej.
Pak ke mně ale přiběhl nějakej zkouřenej chlápek, zařval ‚Poslední bonbónek!‘ a nacpal mi do pusy hašlerku. A já věděl, že to bude dobrý.
*třepe krabičkou*
Nechtěl byste lentilku?

Mimochodem, vypsalo se vám pero.

Fandom: 
Obrázek uživatele Ebženka

Zvláštní uznání

Jasoň dnes spolupracoval. Nezvyklé.
Kouzlo hvězdiček časem omrzí, Zuzana tentokrát slíbila nejlepším malý sáček bonbonů.
Jasoň je strašně chtěl. Byl by vyhrál, jeho věž byla bezkonkurenčně nejvyšší, jenže Poly zakopla a bylo po všem. Byl tak v šoku, že jí ani nenastavil nohu.
Zuzana odměnila vítěze, a pak zalovila nenápadně v zásuvce stolu ve změti papírových košíčků. Našla. V improvizovaném proslovu udělila Jasoňovi "zvláštní uznání".

Třídní sraz po dvaceti letech.
"Vy ste nelej... nejlepčejší úča na světě!" blábolil, když se k ránu loučili. "A já vám přines dárek," vydoloval z kapsy napůl rozsedlý balíček.
Zuzana překvapeně zírala na pomačkanou bonbonierku.

Fandom: 
Obrázek uživatele Sothis Blue

Vajíčka plná karamel

„To se všude po domě schovají vajíčka plná karamel a každý je musí hledat. A pak si všichni sednou ke stolu a jedí sledě a pečené brambory a karamely. "
„Ve vajíčcích nejsou karamely!"
„To nejsou opravdická vajíčka," vysvětloval Tommy. „Jsou z papíru. Jenže stejně žádné nemáme. Ani karamely."
„Kdo říká, že nemáme?" ušklíbla se princezna. „Jsou po celém ostrově."
Děti se rozběhly mezi chýše, slézaly do jeskyní a šplhaly na palmy. Brzy se ozval výskot prvních šťastných nálezců.
V omalovaných kokosových skořápkách byly hlavně mušličky, perly, korálky a zlaté mince. Každá skrývala jedinou karamelu, protože víc jich Pipi neměla.

Obrázek uživatele sigam

Ty už to nehul, kámo

A/N: Založeno na pravdivých událostech :).

„Mám hlad,“ řekl a přiblble se usmál. Při pohledu do jeho očí jsem zjistil, že má zorničky jako dva obrovské tunely do neznáma.
„Zase sis dal prda, co?“
„Ne. Ale smažil jsem trávu s nutellou,“ odpověděl a přehraboval se v mé kuchyni.
„Mě už nevyžereš. Po tvém posledním náletu tady nic nezbylo.“
Ignoroval mě a když odněkud vyštrachal špagety, vítězoslavně se usmál. Pak je nacpal do rychlovarné konvice.
„Dáš si taky bonbónek, než se to uvaří?“
„Poprvé a naposledy, jasné?“ prohlásil jsem rozhodně a od té chvíle si z toho večera nic nepamatuju.
Ale špagety visí na stropě ještě dnes.

Fandom: 
Obrázek uživatele kytka

Lingvistický bonbónek profesora Parkhilla

Nejlepší bonbónek si profesor Parkhill nechal nakonec.
„Existují slova, třído, která se píší stejně, ale mají odlišný význam,“ pronesl slavnostně. „Například – slovo pila.
Pila je nástroj dřevorubce.
K snídani pila kávu.“
Vzápětí se vymrštila ruka pana Kaplana: „Taky mám čiklad! Špíčkový! Fantasmagorický!“
„Fantas…“ profesoru Parkhillovi zaskočilo.
„Bude blaf,“ prorokoval pan Bloom.
„Nesvíčkujte, vy septiku,“ zasyčel pan Pinsky.
„Dvojí ví-znám má šlofíčko skoč,“ pan Kaplan se významně odmlčel.
„Skoč mi pro pivo…a skoč vísky.“
„On myslí: skoč pro whisky,“napadlo někoho.
Ale profesor věděl své. S povzdechem vykroužil na tabuli velkými písmeny „Scotch whiskey.“
Příklad pana Kaplana byl vskutku fantasmagorický.

A/N Přiznávám, že páně Kaplanův novotvar skoč (whisky) je vypůjčený od pana Přidala.

Fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

Expediční zásoby

Ležela na cestě. Byla lesklá. Hranatá. Napůl rozbalená. Trochu tála ve vražedném poledním slunci. Velká Šedá by mohla odpřisáhnout, že ještě včera tu nebyla. Musela se tu objevit brzy ráno. Současně s dvojicí Dlouhonohých, uvědomila si. Ti už dávno přešli údolí, ale stejně se tu válel jejich pach. Neměla o nich žádné velké mínění – byli moc hluční a neohrabaní.
Potravu si museli nosit na zádech. A plašili jí tlupu.
A neuměli skákat!
Do lemurů měli zkrátka hodně daleko...

„Byla tu! Přísahám. Ach jo, byla poslední...“
„Stejně hnusně lepila, Beare... Vykašli se na ni. Jen pitomec si na Madagascar vezme karamely.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Dangerous

Belgické pralinky

John vpustil dámu do dveří, v hale jí pomohl s kabátem, pozval ji dál. Dnešní rande se překvapivě dařilo. To, že k němu vůbec došlo, bylo neobvyklé. Fakt, že lístky v kině byly opravdu rezervovány pouze dva a na jeho jméno, by se dal považovat za zázrak. A štěstí Johna neopouštělo po celý večer. Večeři v restauraci nepřerušilo žádné pátrání po zločincích. Procházka do čísla 221B byla poklidná…
Věnoval Charlotte krabičku belgických pralinek. Když však nadzvedla víko, polil Johna studený pot. Pralinka tam zbyla pouze jedna, na ostatních místech trůnily bílé kostky cukru.
„Došly mi nikotinové náplasti,“ prohodil Sherlock suše.

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

Vyskočili

„Sakra, netrafili sme to.”
„Ako to, však všetko bolo vypočítané presne.”
„Veď sme vedeli, že to nemusí výjsť. Aspoň sme boli prví, čo sa dostali na druhú stranu.”
„To áno, ale ja som sa chcel aj vrátiť.”
----------
Už niekoľko mesiacov leteli prázdnym priestorom.
„Treba sa rozhodnúť, čo urobíme. Ako viete, zásoby nám včera došli, ten bonbón je naše úplne posledné jedlo.”
„Navrhujem opustiť loď. Zomrieme aj tak, tak prečo si nezalietať?”
Rozhodli sa, že to vykonajú. Nikomu sa nechcelo zostať v plechovej krabici.
----------
Zavrel za sebou poklop. Vnútri už nikto neostal. Posledný krát prešiel rukou po lodi a odrazil sa.

Autorská poznámka: Poviedka, ku ktorej sa to vzťahuje je jedna z najlepších a najsilnejších, aké som kedy videl. Prečítajte si ju. V češtine vyšla v XB-1 1/2012.

Obrázek uživatele Profesor

Johnovy bonbony

Do čtvrtečního poledne chybělo několik minut. Jon Arbuckle vytáhl z trouby pekáč lasaní. Odložil ho na parapet, aby vychladl. Spokojeně si pískal. Garfield zrovna trápil sousedova rotvajlera.
Jon se zašklebil. Tak… Teď půjde do své tajné skrýše a vezme si jeden z těch máminých výtečných bonbonů, které se mu podařilo před Garfieldem zatajit. Zamířil ke skříňce s kočičími léky.
Otevřel krabičku inzerující na obálce prostředek proti tasemnicím a zařval. Uprostřed jeho supertajné skrýše zbýval jediný bonbon.
„Garfielde!“ zaburácel Jon. „Jaks mohl?! Bonbony od mámy?!“
Kocour zvedl hlavu od prázdného pekáče. Upřel na Jona udivený pohled. Vždyť mu nechal poslední bonbon!

Fandom: 
Obrázek uživatele Birute

Univerzální lék

Po natáčení se Cain Heel vytratil ze světa. Snad ho pohltilo podsvětí, odkud se vynořil jako přízrak, který s úsměškem postává na rohu ulice a ležérně si pohrává s nožem.
Kyoko si ovšem neoddechla.
Zmizel totiž také Tsuruga Ren.
„Nezvedá telefony,“ zoufal si Yashiro. „Jen mi občas pošle nicneříkající esemesku. Kyoko, prosím tě, chce to nějaké tvé kouzlo.“
„Rozumím. Už na tom pracuji,“ uklidnila ho Kyoko.
Položila telefon, oblékla si zástěru a vrhla se na ingredience na stole.
Netrvalo dlouho a Ren čekal v přízemí restaurace jako tragický hrdina z dávných dob s prázdnou krabicí v ruce.
„Neměla bys ještě?“

Fandom: 
Obrázek uživatele Sindual

Lupičova volba: Prsten moci, nebo poslední bonbónek?

Celé shromáždění sešlé v Roklince sedělo v kruhu kolem jediného kamenného sloupku. Všichni upírali pohled zarputile do země, jen občas někdo neodolal a s toužebným pohledem pohlédl na to, co leželo na onom podstavci.
Kolem se rozléhal Elrondův pobouřený hlas: „Všem by mělo být jasné, že prsten je zhouba!“
Pár osob se nervózně ošilo, ale jinak bylo ticho.

Elrond otřel zpocené čelo a rezignovaně se posadil. „Dobrá, přinutili jste mě k tomu – řeknu to. Ten bonbón, který nabízím výměnou za Prsten, je posledním ve Středozemi! A pokud nebude Prsten vrácen zpět na podstavec, sním ho! Jen pro dobro lidstva samozřejmě.“

Fandom: 

Úřední jednání

Pan Tomusil získal místo v Cechu učitelů díky svému vzorově záštiplnému postoji k pedagogům, rozvíjenému od dětských let.
Při obnovování licencí si dával obzvlášť záležet. Tento týden se mu už jen díky vysoce inovativním požadavkům na předložené doklady podařilo devatenáct učitelů rozplakat a dalších sedm přivést k nervovému zhroucení.
Přesto začal ke konci pracovní doby cítit nervozitu. Tři dnes pustil skoro zadarmo a jedna se na něj při odchodu usmála!
Před kanceláří seděla poslední. Blondýna s jedním pramenem tmavých vlasů. Tak tu si vychutná. Slečna Zuzana otočila hlavu a zamyšleně se na něj podívala. Taky za sebou měla těžký den.

Fandom: 
Obrázek uživatele Zuzka

Ani za nic!

„Podrobně jsem prostudoval knihy. Sire, musíte se uskromnit!“
Bohužel, kdo se zadlužil, musí své dluhy také platit.
„Musíte omezit výdaje, nebo se vzdát sídla a přijmout dům ve městě.“
Sir Walter se zachmuřil. Přes všechnu svou samolibost to dávno tušil. Panství nemohlo jeho styl živit. Tím spíš nedokázalo plnit přání jeho nejstarší dcery. Ta mladší pochybovala o tom, že kdy vůbec budou znovu solventní.
Elizabeth téměř zaskočila čokoládová pralinka.
„Uskromnit? Omezit výdaje?“
Chce říct, že dnes to byla má poslední zmrzlina? Poslední hrozny? Poslední bonbónek? To tedy ne!
„Asi bychom měli uvažovat o Bathu, papá. Co míníte o Camden Place?“

Obrázek uživatele Rebelka

O človíčkovi

Pro všechny, kterým v dávných nostalgických dobách nedělalo problém progamebookovat noc.

Budeme ti říkat třeba… človíček. Jsi majitelem jednoho páru odstátých uší a aktovky, která je větší než ty. Po cestě ze školy potkáváš pána. Je zarostlý. Smrad ho obklopuje jako ulepená neprůstřelná vesta. Nabízí ti bonbon.
Zdvořile odmítneš… 1
Utlučeš dědečka aktovkou… 2
Přijmeš nabídku (hoď si kostkou – sudé… 3, liché… 4)

1
Vesmír nevybuchl. A maminka tě doma pochválila.
2
Ale no tak! Zamysli se znovu.
3
Fuj! Hašlerka!
4
Hotový organismus v puse! (Je ti osm. Některá slova se ti stále pletou.) Na ten slaďoučký zázrak si ještě posvítíš, až budeš velký. Jako že se Willy Wonka jmenuješ!

Poslední kapka

„To snad není pravda! Jak si něco takového můžou dovolit!“
Kapitán Moreau zuřil. Drobné, nepatrné problémy se kupily poslední dobou jeden na druhý; poslední kapkou bylo, když se dozvěděl, že jeho nadporučík byl bez oznámení poslán na chovnou základnu v Paříži, kde se stal kapitánem vylíhlého defendeur-brave.
„To je vrchol!
Étoile škytla a přikryla si čenich tlapou. Rostlo v ní kýchnutí jako přílivová vlna, ale ona nechtěla Aarona přerušovat, ač tušila, že skutečný vrchol a poslední bonbónek přijde každou vteřinou.
„Co je s tebou?“
Namísto odpovědi dračice jedinkrát mohutně kýchla.
Kapitána Moreaua pokryly od hlavy až k patě dračí hleny.

Fandom: 
Obrázek uživatele Anne

Mlsoun

„Ne, Myfanwy, to byl opravdu poslední bonbónek!“ schovával před pterodaktylicí sáček, do nějž její zobák nepřestával šťouchat. Strkala jeho špičku do náprsní kapsy obleku, kalhot a pokoušela se dostat pod sako, hledajíc sladkou pochoutku.

„My-Myfanwy,“ smál se Ianto, jak ho to lechtalo. „Bolelo by tě břicho.“ snažil se jí odstrčit. Nedařilo se mu to… Měla větší sílu a k tomu navíc chuť na bonbón. Povedlo se jí nešetrně rozepnout knoflíky saka – zazvonily na podlaze. Jako by jí to nestačilo, tlačila zobák mezi dva knoflíky košile.

„Myfanwy! Necháš ho, to můžu jen já!“ rádoby se na ni zlobil zrovna příchozí Jack.

Fandom: 
Obrázek uživatele ioannina

Není pomoci

Nejdřív kuchař pro toho prcka koupil u alchymistů lék. Zabralo to jen na dva týdny. Mniši s vymítáním nepřestali a klukovi bylo brzy stejně zle jako předtím.
Na druhou dávku už neměl ani peníze, ani dost odvahy. Kdyby opat nebo bratr ošetřovatel zjistili...
Když se od toho druhého mrňouse, špitálního pomocníčka Severina, dozvěděl, že malému Rogerovi podávají koňské dávky laudana, pochopil. Nedávají mu naději. Začal ke každé večeři přikládat na tác dva kousky sladkostí. A měl radost, že i když zůstala večeře nedojedená, laskominy vždycky zmizely.
Dnes v noci Roger zemřel, Severin zmizel – a na tácu smutnil jeden kousek žužu.

Fandom: 
Obrázek uživatele eliade

Modernizace

Odmala miloval čokoládu. Dokázal jí sníst jakékoli množství. Čtyři, pět tabulek najednou nebylo ničím neobvyklým. Ještě raději vyjídal bonboniéry. Bylo jedno, jestli jsou bonbóny oříškové nebo karamelové. Prostě se cpal.
Množství jídla, které snědl, náležitě reflektovala i váha v koupelně. Když už se pod ním začala prohýbat, jednoduše se přestal vážit.
Rodičům to nevadilo. Kupovali synáčkovi jeho oblíbené pochutiny ve velkém. Hlavně, když byl spokojený.
Jednou zase seděl v kuchyni, bezmyšlenkovitě se ládoval bonbóny a díval se z okna. Pak spatřil nové, nablýskané auto svého otce.
Otesánek se oblízl. Strčil do úst poslední pralinku a vyšel ven, na novou hostinu.

Fandom: 
Obrázek uživatele Demis

Nejlepší nakonec

Erik byl celý bez sebe. Měl dnes výročí Přijetí mezi Rodné! Karen říkala, že mu prý podrží a navíc dostal krabici plnou kynosových pralinek. Paráda!
Jo, kynos je sice droga z vlkodlačí krve, na jejíž předávkování upíři doplácejí samovznícením… ale to se mu přeci nemůže stát.
Zrovna dávali jeho oblíbené Upíří deníky, a tak se jen v trenýrkách natáhl na pohovku, a bonbony začaly utěšeně mizet v jeho chřtánu. Jeho tělem se okamžitě rozlil slastný pocit.
Tahle bude poslední, pomyslel si a do otevřených úst si vložil poslední čarokrásnou pralinku dráždivé vůně.
Hasiči pak měli do rána o zábavu postaráno.

Obrázek uživatele zana

Za vodou

Tohle je opravdu už ten poslední bonbónek. Ano, patří k těm, které Deštná divočina poznamenala. Služba drakům ji změnila ještě víc; s křídly už ani nevypadá jako člověk. Stejně ji neunesou; Sintara, drak, který nevzlétne, by jinak nedovolila.

Sedí na břehu široce rozlité řeky, opatrná, aby nebezpečně zakalený proud nedosáhl až k ní. Ruce poseté jemnými šupinami v barvách draka, kterému slouží, unaveně složené v klíně. Je jí zima, vytrvalý déšť se vsakuje do jejích jediných obnošených svršků.

Budou tady muset přezimovat.

Kelsingra, bájné město pokladů, opuštěné kdysi draky i Elderlingy, čeká před nimi. Za řekou. Jsou na nesprávném břehu.

Stránky

-A A +A