„Jseš jak panoptikum!“ Můj hlas přeskočí.
Heh. Heheh.
On s kamennou tváří, nebo s voskovou, heh, to je lepší, jak v panoptiku, maskovanej, nelíbí se mu, že jsem ho přivázal ke sloupu elektrickýho vedení, heh, nemá smysl pro humor.
„Proč tak vážně?“
Teď k věci. Todle říkám pokaždý jinak, závisí ode dne v týdnu, koho jsem včera zmrzačil, co se mi v noci zdálo, jaká marmeláda byla po ránu v taštičkách z pekárny na rohu Cynický a Čtyřicátý druhý. A jestli mě má rád. Má mě rád, nemá mě rád...?
„Hej, Bats... chceš vědět, jak jsem přišel k těmdle jizvám...?“