Pán prstenů

"Ale ale, zaskočený Hraničář?" zazněl pobavený hlas.

Zatímco Aragorna ta slova uklidnila, hobiti se tvářili ostražitě.

"Elfka? Kde se tu vzala? To se mi nelíbí," šeptal Sam.
"Jo, nejdřív se nám do cesty dostal tenhle sadista, co nezná druhé snídaně, a teď ženská, se kterou se zřejmě zná," přitakal nezvykle zachmuřeně Smíšek.
"A mezitím nás objeví černí jezdci a jako naschvál jdou přímo po Frodovi," připomnlě Pipin.
"Prostě moc náhod najednou," uzavřel Sam.
"Pánové, nebuďte paranoidní," vložil se do hovoru Aragorn, který je celou dobu poslouchal. "Zdejší lesy jsou tak husté, že se do nich pár náhod s přehledem schová..."

Pokud po vstupu do Fangornu zahnete vlevo, otočte na stránku 15.

Potkali jste Stromovouse. Myslí si, že jste skřeti.

Šlápl na vás. Tududumtum.

****

Pokud po vstupu do Fangornu zahnete doprava, otočte na stránku 80.

Kráčíte Fangornem. Hledáte cestu k Železnému pasu. Pokud vytáhnete kompas, otočte na stránku 45.

list

Ve Středozemi kompas neexistuje. Nepodvádějte! Zpět na stránku 15.

****

hráč zuřivě otáčí na poslední stránku

OPUSTILI JSTE PŘÍBĚH! JSTE PŘIPRAVENI VRÁTIT SE DO REALITY?!

Hm.

list

Vítejte zpět! Potkali jste Toma Bombadila.

*****

"Safra," povzdechl si Tolkien, zmuchlal další papír a hodil ho do koše, "ten experimentální modernismus mi byl Sauron dlužen."

Podpírali se navzájem, stařec a muž.
„Ku…“, vyhekl muž.
„Jakže?“
„Kupodivu i tady někdo žije.“
Byla to spíš knajpa než hospoda, ale dvojice se vděčně uchýlila k zčernalému stolu u krbu.
„Tohle zachraňování světa mě jednou zabije,“ zabručel stařec. „Jenže nechat to na těch, co vůbec nestárnou…“
„Myslíš…“
„Jasně.“
„Nebo na infantilních…“
„… zakrslících!“
„A víš, co je nejhorší? Žena, která je každý den o něco mladší než ty!“
Stařec přikývl a sáhl po dýmce. Upadla mu na zem.
„Stáří, když pevné je, neohýbá se,“ zabručel znechuceně. „A víš proč, Aragorne?“
„Proč, Gandalfe?“
„Protože když se ohne, tak už se nenarovná!“

Manželé Pytlíkovi si dělali starosti. Jejich malý Bilbo poslední dobou jakoby ani nebyl ve své kůži. Nezlobil ani nekřičel. A tak přišel čas na rodičovský zásah.
Bungo z té představy nijak nadšený nebyl, ale i jemu začínal syn dělat starosti.
"Ehm, děje se něco, chlapče?" začal tedy neobratně vyzvídat jednou odpoledne.
"Bojím se, že skončím jako Tonda Skočdopole."
"Kdo?"
"Tonda Skočdopole. Nedivím se, že ho neznáš - nikdy nic nenapsal."
"Aha."
"A to je špatně, tati, co když tak také skončím?"
"Ale kdeže, ty jsi Pytlík," poplácal ho Bungo neobratně po rameni. Beladona zvrátila oči. Hobit spisovatel, kdo to kdy slyšel?.

Byl poklidný den. Bilbo si po snídani sedl na lavičku a vyhříval se na sluníčku. Pomalu bafal z dýmky starého Tobyho. Na obzoru nebyl ani náznak malinkatého dobrodružství. Vše bylo tak, jak se na Kraj sluší a patří. Bilbo si spokojeně povzdechl.
„Dobré ráno, strýčku,“ řekl Frodo, který přiběhl po cestě.
„Hmm, dobré, dobré,“ odpověděl Bilbo a potáhl z dýmky.
„Už jsem ti říkal, že má přijet Gandalf?“ Frodovi nadšením zářily oči.
„Gandalf?!“ Bilbo se vymrštil ze sedu a ostražitě se rozhlížel okolo.
Když se z horizontu vynořila špička šedého klobouku, vzal nohy na ramena a do večera se neukázal.

Kniha starého pana Pytlíka se jí neměla dostat do rukou. Cesta tam a zase zpátky. Zavrtala někam hluboko dovnitř. Nejspíš do srdce. A pak vyklíčila jako semínko. Prorostla jí palci u nohou i špičkami uší. Zamotala se do vlasů a kroutila se v chlupech na nohou.
Vidět tak elfy a hory, co končí v mracích! Poslouchat cizí řeč a vykroutit si krk při rozhovorech s lidmi! Vyrostl v ní celý lán přání. Větší než jakékoli pole v Kraji. A to jí vnuklo nápad.
Pronajala si políčko. Až třetí úroda dýmkového koření jí vynesla dost peněz na to, aby mohla vyrazit.

Legolase ve Středozemi držela krása stromů Ithilienu, kde se usadil se svým lidem a dal vzniknout poslednímu krásnému království elfů. Zůstával, i když toužil po moři a po klidu Zápádních zemí. Jeho srdce však zůstávalo tady. Dlel tady jeho přítel, který přes svůj původ a přesto, že miloval podzemní říše, ocenil krásu stromů. A taky ten, kterého miloval a on jeho lásku nikdy neopětoval.
Toho rána kdy Estel usnul navěky, zanechal všeho a odešel jen s Gimlim na jih. V ústí Anduiny postavili poslední loď, která přeplula moře, aby se opět shledali s těmi, kteří již dávno přenechali Středozem lidem.

Král Theodén rozhodl, že svůj lid povede do Helmova žlebu. Spoléhal se na pevné zdi a vysoké hradby, které pevnost vždy uchránily před dobytím. Gandalf věděl, že tentokrát to stačit nebude, tvrdohlavému králi ale těžko poručíte…

Čekej mě na úsvitu pátého dne, za úsvitu pohlédni na východ.

Tehdy se zrodila naděje.

Bitva o Helmův žleb byla velmi dlouhá a krvavá. Za každého padlého vojáka utržila Naděje tvrdou ránu. Každý skřet, který přelezl hradby, byl jako úder mečem. Přesto se ještě držela na nohou…

Na úpatí kopce se objevil bílý jezdec.
Naděje zemřela s úsměvem na rtech, po ní přišlo Vítězství.

"Pane, pokud se nám je nepodaří do rána odrazit, Helmův žleb padne!"
udýchaný voják zoufale hledí na Aragorna.
Armáda skřetů už prolomila hradby a teď se hrne do pevnosti. Šance, že by vydrželi alespoň do rána, je mizivá.
"Neboj se příteli..." sklání se k němu hraničář "...naše naděje přeci umírá poslední!"
"Obávám se, že se mýlíš, Aragorne, naše naděje umírá ráno." Odpoví mu elf po jeho boku se smutkem v očích. Aragorn se usměje.
"Ne Legolasi, naše naděje, ta jejich zemře s prvními slunečními paprsky!"
"To je mi alespoň řeč! Nač tedy zahálíme, do boje!!!" zahřmí trpaslík mávaje svou sekerou.

V podmořské hlubině probíhala pátrací akce s krycím názvem SARDINKY 007. Zorganizoval ji klaun očkatý, kterému se ztratil syn.
Statisíce živočichů se zapojily do neúspěšného hledání. Každý z nich dostal voděodolnou vysílačku a své poznatky hlásili centrále na vyhodnocení.
"Tady Medúza 324- přepínám."
"Tady centrála, nahlaste výsledek pátrání- přepínám."
"Jsem na přidělené pozici. Pátrám po viditelných stopách, ale žádné nenacházím- přepínám."
"Dobrá, pokračujte dále- končím."
Unavený losos, který měl ten den službu, udělal další křížek do mapy.
Nemo, kdepak jsi?!

***
Z vody se vynořily dvě svítící oči připomínající koule.
"Rybiška slaďoušká,
rybiška měkká,
už na nás, milášku
v rušišce čeká."

Gimli byl…

…dotčený, že jemu jako jedinému chtěli zavázat oči.
Je snad nějaký zločinec?
…zoufalý ze smrti Gandalfa.
Ač to nedával příliš najevo, opravdu si starého čaroděje vážil.
…unavený z cesty Morií.
Ano, i trpaslík se unaví.
…zmatený ze setkání s Galadriel.
Jakoby jí stačil jeden pohled a věděla o něm úplně všechno.

Myšlenky se mu hlavou honily jak šílené.

Pak se ale rozezněl ten zvláštní zpěv a on se náhle cítil naprosto klidný, vyrovnaný a smířený.

„Žalozpěv za Gandalfa,“ vysvětlil Legolas celému Společenstvu.

Žalozpěv, přitom tak konejšivý. Gimli, nerad, musel uznat, že elfové jsou v něčem lepší než trpaslíci.

Po dlouhém tréninku seskočili Elladan s Elrohirem na dvoře z koní a předali je štolbovi. Nedbali na únavu a začali se hned porovnávat, kdo z nich má pevnější stehna.
„Co se tady předvádíte v těch legínách, pánové?“ křikl na ně lord Glorfindel, který si zrovna vyvedl na dvůr ze stáje svého koně.
„To nejsou legíny, ale kamaše! Legíny nosí Arwen,“ ohradil se pohoršeně Elrohir.
Tu k Asfalothovi přicupital malý Estel a natahoval ruku k jeho čumáku.
„A ty nosíš co, Estele? Legíny nebo kamaše?“ zeptal se jej zlatovlasý elf.
„Tepláky,“ odpověděl hrdě hošík a vytáhl si je až po prsa.

Sám Gandalf by byl první, kdo by přiznal, že díky pár pintám piva a dolanskému listí, už nejsou jeho smysly tak ostré jako byly na začátku dnešní oslavy.
Jenže i s takto oblouzněnou myslí poznal, že se kdosi plíží stíny k jeho vozíku s rachejtlemi. Jenže kdo?
Pak ale potencionální lupič musel přeběhnout mezi stíny a Gandalfovi bylo hned vše jasné.
"No jistě," zamumlal sám k sobě potměšile.
"Ani se o to nesnaž, Bilbo Pytlíku, a okamžitě se mi ukaž, nebo ti slibuji, že se ráno probudíš jako ropucha a zjistíš, že život ropuchy není ani trochu lehký," zahřímal vzápětí.

Tam v horách padla tma.
V jednoduchosti je krása a v náznaku hrůza. Kolik už je to let, dvacet? A přece se vrací slova a za nimi padající brána.
Každý oddíl luštil kousek. Nejhorší bylo „Khazad-dûm", stále hledali chybu, když vycházel takový nesmysl.
Tam v horách padla tma.
Vyřknutí veršů, výkřik, plátno zakrývající bránu padá, cesta do temnoty otevřena.
Je-li divu, že po takovém entrée se jistá osoba, chycena v Morii táborovými „skřety“ a ke stromu přivázána, zděsila a raději zdrhla do tmy, hodiny pak vedoucími hledána?
Tam v horách padla tma.
Tam v Morii číhá smrt.
Tvá zkáza – Khazad-dûm.