Pán prstenů

"Vidíš, tatínku, nakonec všechno dobře dopadlo. A jak jsi tvrdil, že všichni pomřeme a lidé zklamou, ale přece se všechno v dobré obrátilo! Středozem je svobodná!"
"Jsem rád, že jsem se mýlil."
Arwen přímo zářila. Místo uvadajícího podzimu byla oděná v barvách jara, její úsměv jako hvězda na nočním nebi.
"Musíš mi teď slíbit, tatínku, že budeš o světě smýšlet lépe. Až odjedeš, už ti nebudu moct připomínat, že všechno není jen černé."
Měl se usmívat, když věděl, že po krátkém jaru už svou dceru nikdy neuvidí? Jak vysvětlí své ženě, že jejich Večernici nechal daleko za mořem?
"Slibuji, Arwen."

„A jak se daří tvé rodině Bergile?“
„Třeba můj strejda z matčiny strany je úplně na dně." začne vyprávět chlapec.
„To musí být velmi urozený muž,“ prohlásil Pipin.
Bergil se zarazí, protože to je nejjasnější věc pod sluncem a vysvětluje: „To právě ne, pane. Ten je na tom fakt špatně. Nemá domov a kolikrát nemá ani na chleba.“
„To je zvláštní,“ řekne zamyšleně Pipin. „ Když se u nás o někom řekne, že je na dně, tak je na tom přímo skvěle. Třeba pan Frodo je nejbohatší v Kraji bydlí ve Dnu pytle, což je nejhlubší a nejlepší nora v Hobitíně.“

Gandalf si znovu přečetl lístek, který mu předal trpasličí poslíček.

"...Výprava k Hoře... smrt netvora... poklad a dědictví... náklady a detaily cesty... setkejme se v Hůrce...

Podepsán

Thorin Pavéza

"Inu, proč ne", řekl si Gandalf. "Mohlo třeba by to celé mohlo být k něčemu dobré."

To ještě netušil, že tato schůzka povede k výpravě, na které pozná hobita z Kraje, prožije zajetí, Bitvu pěti armád a nakonec mu dá možnost rozhodnout o osudu Jednoho prstenu, povede Společenstvo prstenu, porazí Balroga a zapříčinit pád temného pána Saurona.
I Valar se občas nestačí divit co vše zapříčiní jeden lístek a jedna schůzka.

Dum dum. Dum dum.

Grrzhak furt bojí.

Dum dum. Dum dum.

Grrzhak žít dole. Hluboko.

V kovový věci. Ne ven.

Dum dum. Dum dum.

Grrrzhak hlad. Někdy burum-burum. Zlobivý burum-burum ke Grrzhakovi. Ham.

Mlátit. Ve tmě. Sranda. Grrzhak hloupý.

Dum dum. Dum dum.

Táhnout Grrzhak pryč. Ven? Ven!

Kovová věc kouše. Bolí. Grrzhak zlobí!

Dum dum. Dum dum.

Grrzhak zabíjet!

Mrňavý burum-burum. Šlapat, dupat!

DUM DUM. DUM DUM.

Ošklivý, Grrzhak nechytit! Modrý píchat!

Zelený ne burum-burum - kde? Tam? Kde? Tady!

Dolů, dolů, ne na Grrzhakovi! Pryč! Zabít, ušlapat, špičatý ucho!

AAAAARGH! BOLÍ! ....

DUM DUM. DUM DUM.

Ošklivý DUM.

Grrzhak - není.

"Sestřičko, zpomal, strýc ti přece zakázal jezdit tak rychle!" Volal mladík, když jej, a jeho bratrance Theodreda tryskem předjela malá copatá blondýnka usazená v sedle velkého hnědáka.
"Já to přece zvládnu Eomére!" zavolala šestiletá Eowyn.

Ve stejný čas dva mladíci stoupali do hor nad Bílé město.
Vzduch byl chladný a zvětralé kameny se drolily. V jeden okamžik mladšímu chlapci zůstal kámen v ruce a on okamžik balancoval na hraně propasti, než se přehoupl zpět.
"To už mi nedělej," zazubil se druhý mladík, ale v obličeji byl pobledlý obavou o svého bratra.
"Já to přece zvládnu Boromire!" ohradil se osmnáctiletý Faramir.

Erestor sháněl po domě Elronda. Velice nerad se ptal, tudíž mu to trvalo dlouho. Když se potřetí objevil v Elladanově pokoji, půlelf jej odchytl.
„Hledám mistra Elronda.“ Přiznal se Erestor.
„Je ve sklípku,“ řekl Elladan.
„Ve sklípku?“ vykřikl Erestor. „Co se stalo?“
„Arwen řekla, že se bude vdávat.“
Erestor si vzal hlavu do dlaní a rozeběhl se za Elrondem.
Přede dveřmi stála slečna Arwen.
„Tati, prosím tě, vylez. Jsem dospělá, tak se snad tolik neděje.“
Zpoza dveří se ozývalo lamentování: „Jako bych slyšel babičku Galadriel. Já tě k ní vůbec neměl pouštět! A vezmeš si jej jedině, když bude král.“

U hradeb Bílého města opět stáli olifanti. Tentokrát však nebyly zdobení do války, nýbrž pokrytí drahými rudými látkami. Gondorští si šeptali, když z toho největšího sestoupila dáma pokrytá šperky.
Herold dunivým hlasem oznámil její příchod: "Její veličenstvo Giza z Haradu, Královna cest!"
Královský pár již svého hosta očekával, stejně jako Haradský velvyslanec, který vypadal, že by se nejraději do země propadl.

"Mami, prosím tě, vždyť ty žádná královna nejsi!" zašeptal jí, když konečně našli chvíli soukromí.
Giza jenom mávla rukou. "Náčelníci mě zvolili jako hlavní náčelnici a to je skoro to samé! A kdy bude svatba? Vzala jsem ti věno!"

Celé to začalo vlastně docela nevinně. Jednou se zapovídal se třemi existencemi v černém při procházce v lese. Jejich názory se zdály hodně radikální, ale nebyly nezajímavé.

Druhý den našel leták ve schránce. Přečetl ho, ale měl pár výhrad.

Třetí den zazvonily u brány jiné tři existence v černém. Raději je poslal pryč.

čtvrtý den zaslechl zpěv pod oknem. To sborové pištění nebylo kultivované, ale o to chytlavější.

Pátý den zazvonily další tři existence v černém u brány. Tentokrát je pozval dovnitř na šálek čaje a dlouho si spolu povídali.

A tak se Saruman Bílý přidal k nepříteli Středozemě Sauronovi.

Naše pravá jména nikdo nepamatuje. Ani oni je neznají.

Bývaly doby, kdy se nás báli. Tehdy syn jejich krále, aby dokázal svou odvahu, přísahal, že se vydá cestou, kterou střežíme. Zahynul. Nevěděl snad, že cesta je uzavřena a čas ještě nepřišel?

Teď si nás ani nevšimnou, když projíždí kolem. Mají jiné starosti, nad zemí se vznáší puch války. Jedou na pomoc Kamennému městu. Jejich král se nevrátí.

My se také nevrátíme. Brzy přijde dědic krále Kamenného města a my budeme povoláni, abychom splnili porušenou přísahu. Pak odejdeme navždy. Zůstanou jen mrtvé kamené sochy v zákrutech cesty.

Oni jim říkají Púkelové.