Panství Downton

Potkávali se v garáži, po obědě, před vycházkou. Někdy ji vezl na demonstraci, kde se k sobě mohli chovat jako sobě rovní.
Kradmé pohledy ve zpětném zrcátku. Zamilovala se.
„Nemůžu se za tebe vdát, Tome!“ rozhodila zoufale rukama. „Já… mám závazky.“
„Netušil jsem, že jsi tak povrchní, Sybil.“
„A co mám dělat? Nedokážu rodinu opustit… a věř tomu, že ji budu muset opustit.“
„A mě? Dokážeš všechno mezi námi nechat za sebou bez lítosti?“ zeptal se jí vážně Branson.
Byla bezradná. „Čiň tak, abys nemusela litovat toho, co jsi neudělala,“ řekla jí jednou babička.
Tehdy netušila, co svou radou způsobí.

Lady Violet Crawleyová se v myšlenkách vždy ráda vracela do minulosti. Do dob, kdy lidé cestovali kočáry, svítili lampami, nezvonily jim doma telefony a labouristé ještě ani neexistovali, natož aby seděli v parlamentu.
Nikdy by si však stará hraběnka nepomyslela, že jednou bude s nostalgií vzpomínat na časy kdy její komorná byla ještě s majordomem na válečné stezce, místo aby s ním potají cukrovala.
Kam ten svět spěje, pomyslela si lady Violet. Za starých časů bych neměla tušení, že služebnictvo má také nějaký soukromý život, a teď si lámu hlavu tím, že možná už brzy budu Denkerové muset říkat Sprattová.

Krajem se rozléhal psí štěkot a zanedlouho se z hladiny jezera vzneslo hejno kachen. Tom Branson je chvíli zamyšleně pozoroval. Pořád nemohl plně pochopit, jak se on, šofér a navrch přesvědčený socialista, dostal mezi společenskou smetánku. A navzdory tomu, co si většina lidí myslela, nebyl ze svého nečekaného vzestupu ani trochu nadšený. Zajídala se mu všechna ta nesmyslná pravidla řídící životy šlechticů včetně myšlení.
"Pro zatím na shledanou, dámy, teď se musím jít převléknout do fraku," zapitvořil se směrem ke kejhajícímu hejnu, ale jen potichu, aby ho nikdo z panstva neslyšel. "Uvidíme se u večeře," rozloučil se a pozdvihl brokovnici.

Slunce už zacházelo za střechy londýnských domů, když se dva přátelé vydali na večeři k lady Shackletonové.
„Poirote,“ zastavil se Hastings uprostřed ulice. Hercule Poirot se otočil.
„Copak, příteli?“
„Já jen… Nevím, jak to jen říct. Ten bryndák, co vždycky nosíte, nedělejte to. Vypadáte směšně.“
„Směšně?“ divil se Belgičan.
„Ano, směšně. Alespoň jednu večeři si ho neberte.“ Apeloval Hastings, ale detektiv jen zakroutil hlavou.
„Umažu si frak…“
„Prosím.“
„Dobrá tedy,“ souhlasil neochotně Poirot. „ale jen kvůli vám.“

Lady Shackletonová podávala výtečného humra na víně, na něž bude Londýn ještě dlouho vzpomínat.
Především kvůli flekům, jež zbyly na fraku Hercula Poirota.

„Oh God,“ zašeptala Elsie a ještě jednou si projela vlasy hřebenem, byť si byla jasně vědoma toho, že už je to zbytečné. Podívala se na sebe do zrcadla a nerozuměla tomu, co vidí. Planoucí tváře. Rozepnutý knoflíček na noční košili. K tomu to bušící srdce. Nasucho polkla.
Dýchej, pomyslela si. Dýchej.
Váhavým krokem vstoupila do ložnice. Tam se střetla s jeho pohledem. Obličej měl protažený a přísahala by, že kdyby nebyl pouze v nočním úboru, utíkal by přes pozemky až do svého bývalého pokoje.
„Elsie,“ začal, ale zadrhl se. Usmála se a políbila ho. Nakonec, nikdy není pozdě na poprvé.

Tatínek dostal kosmickou loď od Doctora. Jeho matka si ho změřila přísným pohledem a svým nejlepším hlasem bradavické profesorky mu zakázala ji používat. Ovšem hraběnka vdova není tak nevrlá vždycky. Jenže se nemá s kým hádat, když její nejlepší nepřítelkyně dělá doctorovskou předsedkyni vlády.
Navíc nejstarší z dcer opakovaně prohlašuje, že její dědeček je Smrť, což její ovdovělou babičku dost vyvádí z rovnováhy. A o tuhle povedenou dívku, o kterou se kdysi ucházel dokonce lord ze Stormholdu za Zdí, se nyní zajímá jakýsi vyhnanec Jorah Mormont.
Downtonské panství čelí invazi ze sci-fi a fantasy, ale zatím si nikdo ničeho nevšiml.