„To prostě nemůžu stihnout! Okna, dárky, cukroví…“ klela domácí a běhala po domečku. Uklidili jsme se moudře z cesty, známe konce. Nakopnutá kočka, přinejlepším.
„Odnesu tohle do sklepa a bude večeře, jo?“ odběhla s plnou náručí věcí. Nepřiběhla. Přikulhala. Přehlédla schod.
Druhý den ji přivezli s nechodící sádrou, nešťastnou, prý jak to dopadne? Jak asi. Klídek, vánoce přijdou stejně, no ne? Přišly a byly príma. Domácí se celé dny válela a my šťastně s ní. Okna špinavá, dárky přes Internet, cukroví, co spatlala vsedě, skoro nepřipálila.
Za odměnu jsme neshodili stromeček, nerozškubali dárky.
Ponaučení?
Když moc spěcháš, raději si sedni.