DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

Frodo ležel v trávě jako mrtvý, kolem krku měl věnec z pampelišek. “Ach můj ubohý pane!” vykřikla Elinor, “Již nemáte sil! Nemohu-li jej za vás nésti, ponesu já vás i s ním!” Snažila se Froda zvednout pod pažemi a bratříček se rozesmál, protože ho to lochtalo. “Teď já, teď já!” vykřikoval mezi salvami smíchu. “Teď budu hrát tátu já a Frodo budeš ty!”
Sam je ze zápraží pozoroval s pobaveným nesouhlasem v očích. “Neměli jsme včera toho harfeníka pouštět do domu,” zabručel.
Růža se usmála. “Nemůžeš čekat, že Píseň o devítiprstém Frodovi a Prstenu osudu mine zrovna tvoje děti, Same.”

Kloboučník se jal pronásledovat proradného vlkodlaka a trojice mohla pokračovat. Jenže kam, když každý měl o novém směru vlastní představu?
Dorotka navrhovala vyhledat dobrého čaroděje, Batman hodlal čapnout některého z místních a cestu z něj vymlátit, Edvin je moc neposlouchal a oťukával zdi.
Debata těch dvou se kupodivu neuklidnila ani poté, co Dorotka vytáhla stříbrný dolar, ať rozhodne náhoda. To už Edvin naštěstí našel hledanou čtvrtou zeď, prostě ji prokopl a oslovil člověka za ní:
„Chceš-li utéct smrti hadí, dát mu prim ti dobře radí, též se vysrat na pořadí, jen ať si čas jak chce řádí.“
A bylo světlo.

Tři děti utíkaly chodbou směrem ke kuchyním, trojhlas jejich těžkých okovaných bot ohlašoval příchod úderné jednotky už z dálky.
Nejstarší z dětí, chlapec, se zarazil za posledním rohem před kuchyní a natáhl ruku aby zachytil bratra a sestru.

"Musíme počkat, mohla nás slyšet kuchařka." syknul a věnoval rozjařeným sourozencům ledový pohled.

"Vždyť už jsme to dělali tolikrát. Stejně nás to zase nechají vzít!" opáčil mladší chlapec a zaškaredil se oplátkou na bratra.

"Frerin má pravdu!" položila si ruce v bok nejmladší Dís a nafoukla tváře.

Thorin jen zavrtěl hlavou a povzdechl si."Velení nechte na mě, já budu jednou králem."

„Co budeme dělat?“
„Musíme je zastavit, ježí se mi z nich chlupy.“
„Mě lezou do systému a mění příkazy.“
Lister se zamyslel. „Velení nechte na mě, mám nápad.“
Potichu se přikradl k místnosti: „Vzduch čistý, až dám pokyn, vypnete proud.“
Rozrazil dveře.
Stovka Rimmerů najednou utichla.
Naprázdno polkl.
„Chopte se ho,“ zavelel jeden. Pětice se začala přibližovat.
„Holly, teď!“
Světla zhasla, kosmická loď se začala otáčet, ale Rimmerové se přibližovali. Jejich žhnoucí oči zářily ve tmě.

* * *

„Ne, nechte mě, nezabíjejte mě,“ ječel nahlas.
„Pane Listere, vzbuďte se, dnes budeme zapínat pana Rimmera po dvouměsíční úspoře energií.“
Lister vytřeštil oči.
„Ne!“

„Bojoval jsem v Nirnaeth Arnoediad!“ vykřikl Glorfindel.
„Já taky,“ odvětil nevzrušeně Erestor.
„A zabil jsem balroga!“
Elf v černé róbě pokrčil rameny.
„Takže mi netvrď,“ pokračoval zlatovlasý, „že bych nezvládnul dělat tvoji práci. Stejně tu jen pobíháš s papíry.“
„Když myslíš,“ pousmál se Erestor a v očích mu pobaveně zablýsklo.

Došla sůl. Oficiální návštěvu z Temného hvozdu nikdo nepřivítal. Z dortu na oslavě dvojčat vyskočila trpaslice.

„Zavolejte mi ihned mistra Erestora!“ zahřměl Elrondův hlas chodbami Imladris.
„Můj pane?“
„Co má, pro lásku Valar, tohle znamenat?“
Erestor omluvně naklonil hlavu: „Ach, zapomněl jsem se zmínit, že tu teď velí lord Glorfindel?“

"Jakmile se jejich první linie dostane za určenou hranici, naše pravé křídlo je obkrouží zleva a napadne ze zálohy. Střed provede ústupný manévr a tady," poukázal na nejvyšší postavičku improvizované válečné mapy, "tady budu stát já. Ty a ty," namířil ukazováčkem na nejbližší dva po zuby ozbrojené střelce, "mi budete dělat stráž."
"A co bude dělat levé křídlo?"
"Levé křídlo obětujeme."
"Ale..."
"Už jsem řekl."
V tu chvíli se mezi debatující vmísil András. "Přímý frontální útok."
"Ale, tati..." svěsil Alex ramena a popotáhl, když zjistil, že mu otec stojí jednou nohou ve sněhové mapě.
Každoroční vánoční koulovanou bral nesmírně vážně.

Ezra sa na hodinu elixírov poriadne pripravil. Elixír na podporu rastu zdravých vlasov jednoducho musel mať a tak si postup popredu naštudoval a zaumienil si, že dnes strčí do vačku aj elixírové eso akým je Butlerová.
„Takže! Gwen nakrája potkanie chvostíky. Ariana pripraví prach z ježíka. Ginger dá variť vodu a ja sa postarám o petroleový rôsol,“ zavelil chlapec. Vtom ho však zastavila Ginger.
„No tak bŕŕ! Kto vraví, že máš byť šéf?!“ osopila sa na chlapca.
„Fajn. Tak rozdeľ úlohy ty,“ odvrkol kamarátke.
„Výborne. Takže... pôjdeme podľa toho čo povedal Ezra! Rozchod! Makať!“ zavelila ryšavka.
„Ženské...“ odfrkol si chlapec.

U kavalerie se Sherman naučil potrpět si na dekorum.

Prohlédl si jednotku nastoupenou před ním. Pierce a Hunnicutt se dobelhali v keckách a barevných županech. Klinger vedle nich v pozoru mužně vypínal hruď obepnutou karmínovými koktejlkami.

Ten největší šašek stál před nimi a salutoval, div nedostal křeče. „Užijte si dovolenou, pane! Osobně dohlédnu, aby ve vaší nepřítomnosti všechny aktivity v táboře probíhaly dle řádu, pane!“

Sherman pohlédl Majoru Franku Burnsovi do očí a bylo mu jasné, že až se vrátí, najde místo nemocnice čoudící kráter. Ale, upřímně, po měsících v tomhle cirkuse mu za to ten týden v Tokiu stál.

Jsi součást země, kus skály jako já. Sdílíme prudkou vášnivost, radost ze života a vřelost lásky. Máš horkou krev, ale nezapomínej, kdo z nás je moudřejší. Kdo je v těžké chvíli oporou, nezná únavu, varuje před křivým šlápnutím, v temnotě vždy vykřeše jiskřičku naděje. Podrob se mé vůli. Jsem z ohně zrozený, mocný a neohrožený. Nezlomný. Odvracím od tebe nebezpečí, bořím překážky, vdechuji sílu.
Proto mi dopřávej do sytosti žár slunce a očistnou vodní lázeň, projevuj mi náležitou úctu a vděčnost. Bedlivě naslouchej mým radám. Odměním se ti vlídností. Budu ti láskyplným přítelem a ochráncem na život a na smrt.

Otevřel se před nimi zvláštní kraj. Skály a skalky, schody a schůdky, cestičky a stezičky. Kterou z nich se dát, aby výprava bezpečně prošla?

"Tudy to bude nejrychlejší!" hlásil první šerpa.
"Ale tudy to bude nejkratší!" oponoval mu druhý.
"S tou traverzou napříč přes batoh se tou tvou cestičkou neprotáhnu!" oponoval první.
"Měl sis ji přivázat na výšku jako já, to by ti nevadila."
"Dělej si co chceš, ale moji lidé půjdou se mnou."
"A moji se mnou. Sejdeme se na druhé straně."

"Poslyš, ty paličáku, kdo tomu tady vlastně velí?"
"Přece já!" ozval se důstojný hlas.
"Kdo?"
"Fermatův princip!"

V táboře pohasínají ohně. Sem tam zapraská doutnající kousek dřeva, zatímco se všichni oddávají zaslouženému odpočinku.
Mlask, cák.
Ze stanů se ozývají tlumené hlasy posledních nespavců.
Mlask, cák. Bum.
Gimli se sbírá ze země, vlasy i vousy slepené bahnem. Jako by to pomohlo, dlaněmi otře kolena.
Mlask. Cák. Mlask.
"Prej noční lov, prej hon na noční šelmy!"
Otře si rukou sekeru a zastrčí za pas, aniž by polevil v chůzi. Šťouraje se prstem v jednom uchu a poté ve druhém přeskočí z nohy na nohu a vyždíme vousy:
"Velení, nech na mně. Ha!!... Ha!! Ještě někdy budu poslouchat zpropadenýho elfa!"

Ruka se ti třese, ty bídný hloupý červe,
nemám tolik času, strach tě tady serve,
rty se ti chvějí, dech se ti krátí, plíce bolí,
dej to sem, než praštím tě tou svou holí.
Chtěl si moc a chtěl si mě misí vést,
ale bojíš se války, spletitých cest,
uteč raději rychle někam mi z očí,
než tvá hlava v té hnusné břečce se smočí,
raději zavři už ta svá shnilá ústa,
než zbude z nich jen kostí krusta,
nemluv, nemysli, jen pouze existuj,
jen mé kouzelné maličkosti asistuj,
raději dříve než se ocitneš na dně,
velení nech na mně.

Konečně zase dýchali volně! Tedy až na ten kouř, co se valil z komína chaloupky. Mařence se z toho dělalo šoufl.
"Pojďme odsud, prosím tě," zatahala ho za rukáv.
Jeníček se důležitě nafoukl a prohlásil: "Správně. Vylezu na strom a rozhlédnu se."
Mařenka se nesměle ošila.
"Ale Jeníčku..."
"Máš snad lepší nápad?"
"Ne, ale..."
"Tak to nech na mně, Mařenko, a za chvíli jsme doma!"

O šest dní a tři sta dvacet šest stromů později Jeníček zvolal, že vidí světýlko. Mařenka zajásala, a když Jeníček konečně spadl z jedle, věnovala mu stydlivou hubičku.

Večer se před nimi vynořil perníkový komín.

Miloval svoji ženu, i když jí to říkal méně často, než si zasloužila. Samozřejmě by ji nenapadlo si postěžovat, na to byla příliš hrdá. Dbali na dekórum, dva potomci starobylých rodů. On řídil rodinu a rozhodoval o všech zásadních záležitostech. Ona pořádala večírky a doprovázela ho do společnosti. Doplňovali se.

Když ho poprvé uviděla zhrouceného pod schody, třesoucího se dozvuky kletby Crucio, jeho láska a obdiv k ní ještě vzrostly. Polykala slzy, přesto okamžitě začala pronášet složité zaříkávání, aby mu ulevila od bolesti.

„Opři se o mě,“ řekla věcně. „Nemusíš to snášet sám…“

Bylo příjemné jí na chvíli přenechat velení.

Procházím se v blízkosti městečka Violet, když tu najednou z vysoké trávy vyskočí Meowth. Rozhoří se lítý boj. Caterpie upadne do bezvědomí a Spinaraka musím stáhnout, aby ho nepotkal stejný osud.
Konečně vypadá vyčerpaný. Na nic nečekám a hodím pokébal.
On ho chytí a hodí zpátky.
Pocit naprostého bezpečí mě ukolébává ke spánku. Ležím schoulený v temnotě a pomalu zavírám oči.
„Člověče, leť!“
Vykutálím se z pokébalu a koukám se na onixe. Otočím se.
„Velení nech na mne.“ uklidní mě Meowth a vydá rozkaz: „Náraz!“
Asi vám nemusím říkat, jak bolí, když v plné rychlosti narazíte do stvoření z kamene.