Tabitha prochází studeným, elektrizujícím sametem brány. Zavře oči, aby jí nezamrzly.
Když je otevře, je v šesté dimenzi.
Bičuje ji vítr točící se dokola, škube jejími vlasy, šeptá jí do uší nezřetelná slova zmírajícími hlasy svých obětí. Obrovská, hučící kruhová světa sahající do nekonečně.
Stojí přímo v oku hurikánu.
Mysli, mysli, mysli.
Světy jsou uzavřené a nevelké. Tenhle končí za větrnou stěnou. Stačí projít.
V tom není zakopaný pes.
Prohledala šest světů, temnotu, rajskou zahradu, prázdný svět barevných iluzí, pláž pod vodami, marťanskou poušť a teď oko hurikánu, ale malý František Jovan nikde.
Kde je?
A jak se tam dostal?