DMD č. 11 pro 11. 4. 2010. Téma: Čaj o páté – vražda o půlnoci

Posezení u čaje se táhlo už čtvrtou hodinu.
„To když my jsme byli děti..." pohoršovala se tetička Otýlie nad chováním Raubířů.
„Ona jistě jen si připomíná doby svého mládí, když ještě pospolu jsme chodívali do budečské školy!" zanotovala maminka.
„Ona snad neodejde už nikdy," děsila se Pavla, „bude nám tu navěky sedět v pokoji a kritizovat."
„Sedět může," usmála se babička tajemně. „Pst! Zdeňku! Pije tetička mandlový likér?"
„Snad, proč?"
„Protože v něm oběť nepozná, když do něj vrah přidá trochu –"
„Neviděli jste Tondu?" objevil se na schodech tatínek. „Zrovna teď mi utekl."
„Jakého Tondu?"
„Sklípkánka."
Cyankáli nakonec nebylo potřeba.

Fandom: historie... no a vlastně ještě něco

Pět.
Hodiny na krbové římse už odbily a ze salonu se ozve cinkot porcelánu.
„Váš čaj, pane.“
Šest.
Komorník otevírá dveře haly s poznámkou, že venku je chladno.
„Váš plášť, pane.“
Sedm.
V klubu je plno.
„Vaše večeře, pane.“
Osm.
Dveře divadla otvírám s posledním úderem věžních hodin.
„Vaše lóže, pane.“
Devět.
Spadne opona a číšník ve foyer mi podává broušenou sklenici.
„Vaše whisky, pane.“
Deset.
Kolem zní pokřik kočích a rachocení kol.
„Váš kočár, pane.“
Jedenáct.
Dívka se vyzývavě pohupuje v bocích.
„Jsem vaše, pane.“
Dvanáct.
Světlo pouliční lampy dopadne na lesklý předmět v mé ruce.
Tvůj skalpel, Jacku.

Mistr Divjakov zuřil.
Ten neschopa a hlupák kvestor by si zasloužil oběsit na dubu pro výstrahu! A ta smečka kverulantů a nenažranců, co si nadneseně říká učedníci, by měla bídně zhynout v bolestech...
... což je ovšem po téhle eskapádě téměř jistě čeká.
Ten nápoj obsahuje tanin.
V malém množství, pravda. Ale v kombinaci s lektvarem, který jsem je dnes nechal připravovat ― a ochutnávat, samozřejmě ―
Co teď?
Když jim podám protijed, pochopí a poučí se? Pochybuji.
„Vítám vás zpět z čajového dýchánku. Upozorňuji vás, že jste si v žaludku umíchali pomalý jed. Máte čas do půlnoci. Máte volno, laboratoř je otevřená.“

Fandom: originální (s nádechem femslashovitým, jak jinak)

At five, the gentlemen have tea and cigars, debating over steaming cups and wisps of smoke trailing through the sitting room – world politics, local affairs, and disdainful frowns at the neighbor who clearly wasn’t man enough.

At five, the ladies enjoy tea and cake, delicate cups and silver spoons clicking gently, a musical backdrop to the scandalized discussion about the escapee neighbor’s disgraceful behavior – unnatural affairs are unwelcome in the world of pristine porcelain and cookie-cutter marriages.

At midnight, ex-husband hits ex-wife, breaks her like fragile china because he is man enough and because what isn’t homogenous is a sin.

Drobná moucha poletovala ztracená někde v Horách beraní hlavy. Byla už skoro půlnoc. Ale něco ji nutilo letět dál, dokud nedospěje k cíli.
Vtom před sebou spatřila chaloupku s doškovou střechou. Přilákána světlem vlétla otevřeným oknem do kuchyně.
Než se nadála, dostala prudkou ránu přes křídla. A zřítila se v bezvědomí do hrnku vystydlého čaje od svačiny.

Bábi potlačila nutkání protáhnout si polámaná křídla a trochu si zanadávala.
Když druhý den časně ráno zaklepala na dveře oné chaloupky, vyšla ven Stařenka, vypadající jako čerstvě vyoraná myš.
„Gyto, musíme si promluvit. Včera se tady stala úkladná vražda.“ Oslovená jen nechápavě zamrkala.

Měl rád všechno pod kontrolou. Nesnášel spěch a ukvapení, zbrklá rozhodnutí nikdy nevedla ke správnému výsledku. A teď je víc než nutné zůstat klidný.
Pomalu zvedl k ústům šálek čaje. Dával si na čas, neměl kam pospíchat, stejně bylo ještě příliš brzy. Čaj o páté... ještě nikdy si ho tolik nevychutnával.
Na krajinu se snesla tma. Chtěl počkat do půlnoci, ale snad poprvé v životě ho ovládlo drobné bodnutí netrpělivosti. A snad i zvědavosti. Co bude, až přeruší tok osudu? Zasáhne do něj a věštba se nikdy nestane skutečností.
Stál na prahu domu v Godrikově dole a pevně sevřel hůlku.

Po podlaze se rozlila tmavá skvrna. Hrnek naštěstí nerozbil. Grativace je na Marsu třikrát menší. Po šesti týdnech ve stavu beztíže až až.
V Ohiu je půlnoc a tady přibližně pět odpoledne. A tak Bert vytáhl sáček indického čaje, který si schovávali pro tuto příležitost.
Ylla teď možná taky popíjí čaj.
Anebo tam venku čeká, až vyjdou z rakety.
Když se probouzel, sny pokračovaly dál. A ona vypadala pořád stejně. Zlatovlasá. Zlatooká. S hladkou tmavou kůží. Křehká. Nádherná. A když sen skončil, nedokázal na ni přestat myslet.

Světlo.
„Slyšíš to taky? Skoro bych si myslel, že tady taky žijí včely.“

Arthur Kirkland, personifikovaný anglický národ, byl znepokojen. Natolik, že zcela zapomněl na šálek čaje, který od páté už dávno vychladl.
Záhadné bestiální vraždy. Nic nového. Tohle ovšem byla úplná pandemie.

Arthur si prohlédl mapu propíchanou červenými špendlíky. Čím blíže epicentru tím krvavější síť. Byla v tom jistá logika. To, že se na jeho území akumulovali detektivové, muselo nutně vyvolat odezvu. Stará paní, belgičtí i angličtí gentlemani, to pochybné individuum s modrou policejní budkou...

Jenže proč právě tohle hrabství? Otevřel se tam jícen pekel? Obzvlášť krutá kletba?

Zazvonil telefon, Arthur zvedl sluchátko a nakrčil husté obočí.
„Nechte mě hádat. Zase Midsomer?“

Fandom: Un Chant d'Amour (má to jen 25 minut ;)) - Jean Genet
Film ani drabble bych nedoporučovala dětem. :)

Stěna je studená, holá, drsná, přitiskne k ní své čelo, tvář, rty. Čas nemá začátku ani konce, hodiny, hodiny! Pět odpoledne, je pět odpoledne, určitě. Anglie, cos mi to udělala? Cos… Posměšně: anglická, francouzská, florentská… jména, jen jména. Z čela si stírá kapky potu. Má horečku? Je nemocen? Kde jsi? Zeď uvítají dlaně, prsty se zoufale snaží ji uchopit. Nasaje kouř… nahlas, hrdelně vydechne, celým svým tělem se vpíjí do stěny, blíž, ještě blíž, beton je tvrdý a nemá slitování, rozumí si s jeho rozkrokem, opasek se hrubě odírá...
Vydechne poslední zbytky kouře. Nebo je půlnoc… Naděje, jsi! Tam jsi?

Armanda Isarda předvolal imperátor.
Na pátou.
Nedostal ani čaj.
„Plány Hvězdy smrti byly odcizeny,“ oznámil Palpatin sžíravě.
„Udělám, co mohu,“ hledal spásu ředitel Imperiálního bezpečnostního úřadu. „Získám plány zpět.“
„Už jsem pověřil Vadera.“
Isarda zamrazilo.
Odešel.
Iluze si nedělal.
Tajnými dveřmi vstoupila Ysanne Isard.
„Má drahá, splním vaše přání,“ zacukroval imperátor. „Avšak napřed prokažte svou oddanost Impériu.“
Nad Coruscantem odbila půlnoc.
Ysanne podala otci zbraň.
„Proč ty, má dcero?“
Přiložil si hlaveň k spánku. V očích měl slzy.
Políbila otce na tvář. Sevřela jeho chvějící se ruku. „Neboj se, otče. Vše zůstane v rodině. I tvůj úřad.“
Měkce stiskla spoušť.

Fandom: Služky (divadelní hra od Jeana Geneta)

„Teď jsem na řadě já,“ prohlásila afektovaně Klára. Pohledem přeměřovala Andělu.
„Přines šaty. Punčochy. Střevíce. Ne ty rudé, huso, připadám ti jako běhna?“
Klára poroučela a Anděla skákala. Neprotestovala, příští hru bude Madam ona.
Pomáhala Kláře s převlékáním. Neodolala a dotýkala se Klářiny kůže víc, než by se slušelo.
Ochotně jí čistila boty.
Hodiny zrovna odbíjely pátou odpolední.
V pokoji Madam stál připravený šálek horkého čaje. Klára se na něj vrhla, ale Aděla ji chytila za paži.
„Teď jsem Madam já!“
Obrátila šálek dnem vzhůru, obsah určený Madam zmizel v útrobách.
O půlnoci ji čaj připravil o poslední zbytky života.

Spôsobne sedím v kresle, návšteva tety si to vyžaduje. Čaj o piatej. Trápny anglický zvyk. Rád by som bol vonku. V noci. V Rokforte mi to nedovolia.

„Smiem ísť von?“ neskôr sa pýtam matky. Neochotne súhlasí.

Cítim sa slobodný. Voľnosť, čerstvý vzduch. Sadám si pod strom, pozorujem hviezdy. Len ja a polnočná obloha.

Strhnem sa, náhly zvuk ma vystraší. Z môjho sveta ma drasticky vytrhnú mocné ruky, zvierajú mi ramená. Cítim zápach a svoj strach. Dlaň mi zakrýva ústa. Nekričím, počujem vlastné splašené srdce. Blíži sa koniec? Nie... Nie finálny. Fenrir Greyback sa mi zahryzne do krku...
Zavraždí mi dušu...

„Já nevím, co jste to vy Angličané za národ,“ vrtěl Hercule Poirot hlavou. Právě vyřešil další případ a odpočíval u šálku čokolády.
„Netuším, co vám na nás vadí, drahý příteli,“ ohradil se kapitán Hastings s lehkým úsměvem.
„Tak například vůbec neumíte horkou čokoládu!“ odsekl malý detektiv popuzeně.
„Ale příteli, já jsem vás varoval. Jsme přeci národ studených čumáků,“ mírně se vysmíval Hastings.
„Musím připustit, že jste poněkud suchaři, ale najdou se mezi vámi i jisté výjimky,“ připustil Hercule neochotně.
„A ty výjimky vás živí, milý Hercule,“ podotkl Hastings.
„Přesně tak,“ samolibě se usmál Pirot. „Čaj o páté, vražda o půlnoci.“