Profesor von Drak

Před čtyřmi tisíci lety nebylo nic, co by tě zajímalo. Věř mi, Danieli, já tam byl. Starověk je nuda. Hodně se tam perou a filosofují. Pravda, něco bylo fajn, ale to jsem minul.
Před čtyřmi sty lety se taky prali. I na našem území. Tam jsi byl zase ty, příteli. Říkali, ze ses většinu času měl dobře. Že jsi ani nevěděl, kdo jsi. To bylo možná tvé štěstí, parťáku.
Mrzí mě, že jsem tě neochránil. Měl jsem si všimnout. Měl jsem vědět. Možná bychom to tak nezpackali...
Teď jsme zpátky na startu. Ale za jakou cenu?
Čtyř tisíc ztracených chvil...

Dobrý den, vážení studenti, velice rád vidím, že máte všech deset prstů na rukách. Nohy máte v pořádku též? To jsem velice rád. Doufám, že příště budete volit lépe.
Dnes vás ovšem nutnosti zvolit si ušetřím. Dnes pro vás mám práci v oddělení masožravých rostlin. Není potřeba se jich bát, Adéla je již po večeři a Vilém se bude krmit až příští týden.
Opravdu se jich nemusíte bát. Některé masožravé rostliny z tropických deštných pralesů jsou sice schopny strávit kořist velikosti holuba, avšak žádná z nich není dostatečně velká na to, aby strávila člověka. Přestože jsou k tomu chemicky vybaveny.

Dobrý den, moji milí návštěvníci. Jsem potěšen, že vás války tunelových živočichů, ani vánice saharských písků neodradily od další návštěvy mých sbírek. Opravdu oceňuji, že vás kolega P. uvolnil ku pomoci s katalogizací sbírek.
Držte se, prosím za mnou, milí studenti.
Nehodlám se opakovat. Nebudete-li schopni se držet poblíž mne, pak ponesete následky. A můžete mi věřit, že úmrtí v mých sbírkách pojišťovna neproplácí.
Kam jdeme? Já jsem vám to neřekl? Přímo sem. Do oddělení pavouků.
Copak, copak, že byste raději dobývali mrkev v zimě, než sáhli na pavouka? Jak je libo. V roce 1970 zde byly opravdu hezké závěje.

„Tedy… Pac a pusu, přátelé. Děkuji vám za pomoc a péči,“ loučil se Vraspír. Obrátil se k Danielovi a jeho kolegům, kteří s ním stáli u dveří na konci deváté uličky.
„Pusu nechci!“ odmítl Jaroslav.
„Nashledanou, statečný bratře,“ pochechtával se Vraspír a stiskl Jaroslavovi ruku.
„Děkuji ti, příteli. Byla čest mít tě v boji po boku,“ řekl vážně Markovi.
Stanul před Danielem. Ten promluvil první.
„Rád jsem tě opět viděl,“ řekl s úsměvem.
„Bratříčku,…“ Vraspír ho objal a zmizel v tunelu.

„Hlavně se nenech do příště zabít,“ zabručel Daniel. Poškrábal se na krku, kde na okamžik ulpěly Vraspírovy měkké rty.

„Žením syna,“ oznámila u oběda Olina Z. a pochlubila se zdobným svatebním oznámením. Okamžitě se spustila lavina gratulací. Většinou i upřímných, pouze Viktor W. se uculoval. „Musí?“
„Tak, tak. Ale chce,“ usmála se Olina. „A co ty a to tvoje děvče?“ dodala šťastná budoucí babička.
„Uvidíme. Mě ženitba neláká,“ odmávl ji Viktor. „Já jsem rád volný jako pták.“
„Jen aby ti neutekla,“ varovala ho kolegyně.
Viktor pokrčil rameny. „Lepší být mrtvý, než ženatý! Že Danieli?“
„Nejsem si jist,“ odporoval Daniel.
„Snad taky nemyslíš na ženění?!“ divil se Viktor.
„Ne, ale už jsem byl mrtvý. Věř mi, nestojí to za to.“

„D-dost, děcka! Duch je přemožen!“ zvolal Daniel von Drak z pod výskajícího klubka. Dítka pouštěla strýčka ze sevření jen velmi neochotně.
„Více strýce! Více strýce!“ vykřikovala na odchodu.
„Ty mě jednou zničí,“ stěžoval si Daniel, když se zhroutil vedle své sestry. „Hlavně Petřík s Danielkou se ode mne nehnou na krok.“
„Nediv se jim, Danieli,“ řekla tiše sestra. „Rády by tě viděly častěji. Jsi jejich milovaný strýček.“
„Já vím,“ vzdychl Daniel. „Jenomže to není tak jednoduché. Sbírky nemohu nechat bez dozoru.“
„Jaroslav by ti duchy na víkend pohlídal,“ namítla sestra.
„Ségří, prosím, nech to být,“ snažil se Daniel ukončit rozhovor.

„Neumírej, bratříčku,“ provlnilo se olověnými kruhy. „Potřebujeme tě.“
„Tebe také. Nevysiluj se. Zranění… Příliš těžká,“ zaznělo v odpověď.
„Vyléčím je.“
„Ne, bratříčku. Kotouč… Dostal se pod plášť. Řezal v břiše. Ucpává tepnu. Střeva jsou…,“ myšlenkový hlas se přetrhl.
„Nenechám tě, bratříčku! Bůh tě nenechá. On o nás ví. Zachrání nás!“
Olověné kruhy zbledly úzkostí.

„Bůh o nás ví,“ šeptal Daniel, když se vynořil z Vraspírovy mysli.
„Bůh o nás ví,“ šeptal, když obsidiánový nůž řezal do Markova zápěstí.
„Bůh o nás ví,“ šeptal, když kapky nevinné krve dopadaly do Vraspírova břicha.
„Bůh o nás ví,“ modlil se, než ztratil vědomí.

Hlodavci s natupírovanými číry se blížili. Malé nutrie byly nahrazeny ještě menšími myšmi domácími s nabarvenou srstí. Marek cítil jejich odporný zápach. Opakovat Vraspírovo zaklínadlo se nepokoušel, neboť měl problém udržet žaludek alespoň v krku. Zavřel oči. I skrz clonu víček však viděl blikající číra.
Červená, modrá, zelená. Červená, modrá, zelená. Žlutá. Marek otevřel oči. Hlodavci byli mrtví. Jejich těly prorůstaly žluté květy pampelišek. Oddechl si.
Předčasně.
Sotva udělali první krok mezi mrtvolkami, ve vzduchu se objevila gilotina. Pampeliškám spadly hlavinky. Květy začaly létat vzduchem podobny uvolněným brusným kotoučům. S děsivou průřezností.
Vraspír vykřikl. Z přervané pažní tepny stříkala krev.

Milena S. toužila zhubnout, proto se Zuzanou T. po pedagogické poradě probíraly přednosti různých diet. Přemýšlely, zda je kaloričtější šťáva z mrkve nebo z červeného grepu. Vedle sedící Daniel se uchechtl.
„Čemu se směješ?!“ ptala se uraženě kolegyně.
„Drahá kolegyně, velice rád bych tě seznámil se slečnou Karlou. Bývala výživovou poradkyní, ačkoli dnes bychom spíše řekli nutriční terapeutkou,“ pravil Daniel.
„To bys mohl zařídit? Kdy?“
„Klidně ihned. Slečna Karla se nyní nachází v mých sbírkách,“ odpověděl kolega nevinně.

„Danieli… Proč má ta kostra klobouček s fialkami?“ ptala se Milena.
„Můžeš se jí zeptat sama. To je slečna Karla. Představím vás.“

„Tvůj oheň budu potřebovat!“ rozesmál se Vraspír. „Nyní mne, prosím, představ svým druhům.“
„Jak si přeješ. Jarko, Marku, tohle je Vraspír. Povede nás. Vraspíre, tohle jsou moji kolegové,“ seznámil muže Daniel. Vraspír jim podal ruku.
„Nikdy si nesundáváte kápi, Vraspíre?“ zeptal se Jaroslav.
„Nikdy, kurážný bratře, nikdy.“ Vraspírův hlas zvonil smíchem.

Ani nevěděli, jak se vlastně ocitli uprostřed galerie mramorových soch. Byly krásné, avšak znehodnocené. Anděl bez očí se živým srdcem svázaným ostnatým drátem stál uprostřed. Nemohli projít, než skrze rudý závoj jeho krve.
Když do ní vstoupili, padla na všechny podivná tíseň.

Za krvepádem číhali hlodavci s bělenými číry.

V oddělení kostlivců to zachřestilo. Poplašňák prolétl kolem a po stěnách se rozzářila blankytná světélka. U stropu se objevila diskokoule a sálem se rozlehla divoká taneční muzika.
Kostlivec Matěj si posunul rudou čapku frajersky na stranu. Vykročil deštěm konfet. Zavýskl. Popadl za slečnu Karlu za kost pažní a jal se s ní chrastit chodbou. Ostatní kostry následovaly jejich příkladu.

„Včera to tu asi bylo divoké,co?“ ptal se Jaroslav, když dorazil do kabinetu za sbírkami.
„Bylo,“ usmíval se Daniel. „Kostlivci se poprali o slečnu Karlu. Matěj skončil s kudlu v zádech.“
„Cože?!“
„Zjevně to jde. Musel jsem mu přilepit žebro.“

Dobré odpoledne. Vítám vás ve svých sbírkách. Opravdu si vážím toho, že jste přišli, pánové. Potřebuji pomoci přestěhovat několik nepatřičných exemplářů z oddělení hlodavců. Následkem změn v časoprostoru do něj zatoulali jeden primát z čeledi makakovitých, dva pratuři a jedno středně velké mamutí mládě.
Nerad mařím vaše naděje, avšak mamuta v hodině biologie neuvidíte, a bohužel ani při dějepise. Tento exemplář odešlu zpět do depozitáře, odkud byl odcizen neživými kriminálními živly.
Důrazně vás prosím o zachování maximálního klidu. Po sbírkách se nyní pohybují přízraky velmi zlovolného charakteru. Budete-li však klidní, nemělo by se vám nic stát. Přinejmenším nic vážného. Půjdeme?

Šli dlouhou temnou chodbou. Ve světle skomírající pochodně stěží viděli, kam šlapou. Šli již dlouho. Oběma starším mužům začínalo docházet, že se ztratili. Zatím spolu mluvili jenom v myšlenkách, nechtěli mladšího přítele zbytečně děsit.
Nakonec to byl právě on, kdo vyslovil krutou pravdu.
„Neztratili jsme se, Danieli?“
„Pravděpodobně,“ ucedil Daniel skrz sevřené zuby. „V časových tunelech to není nic neobvyklého.“
„Co budeme…,“ nedokončil Marek.
„Tiše,“ řekl Jaroslav. Položil Markovi ruku na rameno.
Daniel se pokřižoval. Vyslal střelnou modlitbu k nebesům.

„Myslím, že byste uvítali mé služby,“ ozvalo se za nimi pobaveně. „Nechte velení na mě, vyvedu vás.“

„Vraspíre…,“ vydechl Daniel.

Byla už noc, když se Daniel vracel ze školy.
Mimoděk pohlédl na nebe. Mezi hvězdami visel srpek měsíce. Podobal se lodičce plující mořem tmy. Daniel si vzpomněl na starou ukolébavku.

Bože, pohoupeš mě na měsíčku?
Maminka už zhasla svíčku
a já musím jít spát.
S anděly radši bych poletoval
a na měsíčku se pohupoval.
Jenomže musím spát.
Bože, pohoupeš mě na měsíčku?
Slibuji na svou dušičku,
že potom budu spát.

Písnička mu zněla v hlavě celou cestu domů. Byl by se o ni rád podělil, ale všichni už spali. O něco později usnul i on.
S kouskem nebe pod víčky.

Daniel von Drak se potil nad písemnými pracemi čtvrtých ročníků. Chvílemi zatínal zuby, střídavě se pobaveně smál.
"Efektivní velikost populace? Těsně před přemnožením.... Kreativní," usoudil kantor.
I po něm, když se uživí. Bylo k odpovědi připsáno jiným rukopisem.
"Ale, ale. Spolupráce? Zdá se, že budu ve středu zkoušet," pomyslel si Daniel a vrátil se k opravování.
O nějaký čas později dosáhla hladina černého čaje v jeho hrnku dna. Daniel si povzdechl, odložil opravenou písemku a šel si udělat další dávku svého legendárního černého čaje dodávaného jistým velmi laskavým duchem ze Srí Lanky šestnáctého století zachráněným před vymítáním ve století jednadvacátém.