Little Dorrit

Od vraha s černou duší přes ztraceného umělce až po vznešeného chudáka, kterému nový život stoupnul do hlavy. Od duté krajkované matrony přes ustrašenou novomanželku až po drobnou slečnu, která cestou sem tam prohodila jemné slovo na adresu oslíka i jeho průvodce, aniž by jí mohli rozumět či odpovědět. Všichni už čekají pod střechou na strohou klášterní večeři.
Zasněženého hřebene se dotýkají poslední paprsky dne.
V závětří, hřbety vysušené a vyčesané, kopýtka ošetřená, šediví pracanti dostali své kupičky květnatého sena. Lidská slova, příběhy, povahy. To je jim všechno tak trochu jedno. A trochu není. Váhu člověka na kila měřit neumějí.

"Pusť mě na ni, na babu protivnou, já jí vysvětlim...," pěnila Susan.
"Počkej! Nemůžeš! Právě ty bys měla vědět, že nemůžeš! Stůj!"
V tu chvíli však už dusala po zpuchřelém vstupním schodišti.
Málem do ní narazil, když se na pětníku zastavila u bočních dveří kuchyně.
"Cejtíš to?"
"Mhmm!"
"Nemyslím ten barák...," upřesnila.
"Mhmm!"
Opatrně otevřela. Do nosů je uhodila kakofonie pachů. Hromádku jablek zdobily podezřelé kruhy. Zapomenuté těsto se lepivě lesklo. Nakrojený chléb zeleně zamrkal. Nechtěli vědět, co žilo v hrncích na vychladlé plotně.
"Co se... kde...?" huhlal přes kapesník, když vyklopýtali ven.
"Myslím, že Affery využila ten palubní lístek."

Vrásčitá dáma v krajkách, která neopouští svůj pokoj a tráví čas na modlitbách, jistě s duší smířenou. Těžko by mohla mít z něčeho strach.
A přesto.
Přesto je vývěsní štít nakřivo, stejně jako všechno ostatní. Přesto na hřeben střechy nesedají ptáci a každé zákoutí halí pavučiny. Přesto je její dům zlověstnou temnou skvrnou v linii ulice, kterou každá rozumná děvečka obchází zrychleným krokem.
Zlatý kroužek medailonu se jí houpe v snách. Řetízek v pevné ruce jejího syna a roztřesená otázka v jeho očích. Nalomený kruh nočních děsů.
Proč přišel? Proč se ptal? Proč rozvířil dobře usazený kal v jejím srdci?

V šeříkových šatech, posledním cáru po slavném bohatství, vstoupila pod nízké trámy. Překročila vysoký práh a na okamžik ji zastavila vzpomínka. Právě tady mu musela předložit koláč, který tajně odnesla z jeho vlastního domu. Stále ještě se chvěla studem.

Uzdravoval se. Dnes už seděl na lůžku. Dýchal ještě ztěžka, ale snažil se odlišit dny od nocí. Bude-li tu muset zůstat, bude důstojným synem Marshalsea.
Toilk toužila po tom, aby jí dovolil se k němu připojit. Zastavila se před ním. Jemně upravila květinu ve sklínce.
"Nemám, co bych ti dal," vzhlédl konečně.
"A já nemám ani o šilink víc," usmála se.

"... a to mi věřte, drahá Miss Dorrit, byl v šoku, úplně v šoku, když mě spatřil."
Flora Finching nedokázala zadržet příval slov už od zápraží. Amy stoupala za ní po schodech a snažila se neztratit nit.
"Ach, bývali jsme tak sladcí, ale, dobrý Bože, to vůbec nesmím zmiňovat, ty časy jsou dávno pryč. Jistě jsem na svém půvabu tolik neztratila, ne, o tom pochybuji, ale přece jen, víte, drahý Artur, tedy, jéje, pan Clenham, mě takto ještě neviděl. Je to pro mne těžké, nebohý pan Finching mi odešel a ty dobrůtky pomáhají, všechny jako by říkaly - sněz mě, bude líp!"

Vystoupila na protější chodník. Kočár odhrčel. Napočítala do pěti a pak se odhodlaně otočila čelem k bráně Maršálského vězení. Zvedla oči k ostnaté hraně zdi. Vydechla.
Odmítal její návštěvy, ale nyní, v nemoci, jí bude muset odpustit.
Přešla ulici. Těžké dveře jí podržel mladý muž, kdysi zrzavý výrostek ze sousedství - George Coalman. Pozvedl dva prsty ke klobouku.
Amy vstoupila na dlažbu rodného dvora. Poprvé v šatech, které si sama nešila a nezáplatovala. Poprvé bez pomyslné koule na noze, avšak stále pevně připoutaná k těmto zdem. Bránila se pohledu na otcovu lavičku.
"Mamičko!" výskla Markétka.
Dítě Maršálského vězení se vrátilo domů.