DMD Bonus č. 7. pro 23. 4. 2013. Téma: Nesmrtelný strýček - bajka

Žili byli prav a předjíc.
Pravil prav předjícovi:
"Padni na bicyklena!
Jsem králem sasprchy."
Předjíc před ním pad,
vousy o zem strachy brousí,
uši buší o zem v buši.

"Zjednej prave prosím právo,
mám žrádla míň než je zdrávo,
žikousa mou trávu kousá."

Žikousa však vinu nemá,
Ač je vilná, není vinná.
Jen scikánu listy chroustá.

Jak prav pravdu zjistil,
do předjíce se pustil.
Při tom z něho v buši
vytřás´při i duši.

Pro výstrahu všem
od onoho času
za bezčasu i nečasu
na nebeské báni, páni,
nejen v září hvězdně září
předjíc:
neskonatelný slopatka.
Dětem o něm vyprávějí jojky.

Jednou se takhle komár Bzučík napil krve, ale nebyla to krev ledajaká, byla to krev malkavianská. Hned mu ruplo v bedně a začal dělat neplechy. Falešně zpíval, píchal do všeho, na co sosákem narazil a tlemil se u toho jak po bedně Starýho Tobyho. Nejen že tím sral všechny své krvavé cisterny, ale po čase i svou vlastní rodinu, která se rozhodla k razantnímu kroku.
Nejiniciativnější z rodiny, synovci a neteře, navedli chudáka Bzučíka do rány stočeným novinám, jejichž úder nepřežil nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět.
Jenže jaké pro ně bylo překvapení, když je pak prosil o repete?

"Ahoj, antilopo," povídá lev.
"Ahoj, lve," odvětí mladinká antilopa.
"Jakpak jsi se sem dostala?"
"Jsem ještě malinká, zaběhla jsem se mamince."
"Pomůžu ti ji najít. Myslím, že jsem stádo viděl."
"Děkuji ti, strýčku lve, jsi moc hodný. Sama bych je nikdy nenašla. Maminka říkala, že jsi zlý, ale to není pravda, ty jsi hodný."
"To rád slyším. Ale nemusíš mi děkovat, potěšení je zcela na mé straně. Pojď, měli by být támhle."
"Strýčku lve, teta říkala, že tu už žiješ hodně dlouho. Ty jsi nesmrtelný?

*Chramst! Trh! Žvýk! Žvýk!*
"Haha, já nejsem nesmrtelný, jen si umím bez námahy obstarat potravu.

Hadí poustevník syčivým hlasem vyprávěl.
„Kobra byla nejsilnější a nejjedovatější had v hadí říši. Všichni se jí báli a dávali jí svojí kořist.
Naproti tomu Tajpan byl starý moudrý had, kterému ostatní říkali strýčku.
Kobra se tom dozvěděla. Vydala se za ním.
„Pobuřuješ proti mně ostatní!“ obvinila ho, uštknula a odplazila se.
Nezemřel však.
Ostatní mu začali říkat nesmrtelný strýček. Kobra se o tom dozvěděla, vydala se za ním a pokusila se ho uškrtit. Tajpan ji lehce uštkl a ona umřela.
Hadi oslavovali a zvolili ho králem.
Zapamatujte si, největší moc přichází s moudrostí.“
Sborové syčení.
„Jsem rád, že rozumíte.“

Had se rozhodl, že odejde. Nemohl už dál trpět to domestikované šmejdstvo, které si nárokovalo právo na tlupu. Prosili ho, aby neodcházel. Lev dokonce slíbil, že si bude moci do vlastní tlupy vybírat ta nejčistokrevnější divoká zvířata.
"A kdo mi zaručí tenhle výběr až umřem?" ptal se Had. Lev se zamyslel a s pomocí Jezevce a Havranice ušil strýčka Klobouka. Toho naučili poznávat, do jaké tlupy se hodí které zvíře a začarovali ho proti stárnutí. Had ale nechtěl, aby vyšlo najevo, že je jen umíněný syčák a tak radši utekl dřív, než mu to mohli dokázat.
Poučení: Hadovi se nezavděčíš.

„Táto, povídej nám o strejdovi.“ volala malá holoubátka.
„Však to znáte. Váš strýc zažil tolik příhod, mockrát měl namále ale vždy vyvázl se zdravým peřím. Teď se mu neřekne jinak, než nesmrtelný strýček.
Povím vám jeho první příhodu.
Se strejdou to bylo jako s ošklivým káčátkem. Ztratil se z hnízda a odchovali jej vrabci. Jednou jej chytil nějaký nezbedný kluk, inu měl ho doslova v hrsti. A tehdy strýček objevil své holubí ego a v tu ránu byl na střeše.
Unikl děti, tolikrát unikl, ale nikdo nemůže unikat navždy…

Jedlík otevřel ústa a do pusy mu vletěl vypečený strejda holub…

Jeden hrdý kohout vždycky odmítal vzít do perutí tyč a cvičit boj. "Mám lepší věci na práci," říkával.
"Ale strýčku... rejnigové mohou kdykoli zaútočit! A ty jsi vázaný nějakými sliby," přesvědčovala ho kuřátka.
Kohoutího strýčka ale nepřesvědčila.

Jenže jednou rejnigové skutečně zaútočili. Kuřátka, slepice i ostatní kohouti udatně bojovali o své životy. Kohoutí strýček se ovšem se svou tyčí neuměl ohánět a rejnigové ho brzy dostali.

Ostatní chtěli strýčka pohřbít, ale nemohli. Jeho tělo zprůhlednělo, ale hýbalo se, v očích nekonečný smutek. Rejnigové mu vzali dar života a vyšší síly mu vzaly dar věčného spánku.

Poučení: Nepohrdej zbraněni a bojem

V rumunských lesích žil kdysi jeden vlk. Byl mladý a statný, pobíhal po kopcích a živil se drobnou zvěří. Jednoho dne ale zabloudil do končin, před kterými ho ještě jako mládě varovala jeho matka. Byly plné bahna, které podle legendy pohlcovalo vše, co se hýbalo. Vlk si pomyslel, že je dost silný, aby nad hrozným bahnem zvítězil, a nebojácně vstoupil. Bahno se po něm sápalo a snažilo se vlka pozřít. Vlk se statečně zmítal, ale boj prohrál.
Od té doby podle legendy tamními končinami obchází netvor, který rozsápe každého, kdo se opováží vkročit za hranici lesa. Říkají mu Nesmrtelný strýček.

Starý hyení dědeček měl jeden nemilý zvyk; každý den o sobě prohlašoval, že umře, že už cítí, jak na něj leze smrt, že už to brzy bude mít za sebou.
Mladí hyeňáci toho měli jednoho dne dost a rozhodli se na něj nastražit past - když má umřít, tak už aby to bylo. Chystali svou důmyslnou past, aby se konečně zbavili starého hyeního dědečka, když je uviděli lovci a picli je.
Jaké z toho plyne poučení? No, jednak, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
A jednak...
"Stáří neumlčíš!" smál se hyení dědeček ještě mnoho let po té události.

Žili, byli, dva kamarádi. Vlk byl ten silnější a dokázal oba dva ochránit proti nepřátelům. Zajíc však byl mazanější a díky němu mnohdy dokázali uniknout z nastražených léček. Společně se jim dařilo a žádné jiné zvíře v celém lese se nemělo tak dobře.
Přešlo léto, minul podzim a přišla zima. Byla mimořádně krutá a dlouhá a zásoby už dávno došly.
Vlk a Zajíc se krčili v zaváté noře.
„Jsem rád Vlku, že máme jeden druhého. Co bychom si teď počali sami. Cítím, že naše přátelství přetrvá na věky.“
Vlk se jen mlsně olíznul.
„Víš Zajíci, jen strýček hlad je věčný.“

„Co se tváříš tak zachmuřeně, opičko?“

„Je mi smutno, koloušku.“

„Copak tě trápí?“

„Stav dnešní společnosti.“

„Ale no tak, snad nebude tak zle.“

„Ne? Tak se podívej kolem. Psi se v jednom kuse ožírají, jakoby měli blechy, ptáci si vždycky něco zobnou a pak s tou svojí bandou opeřenou halekají po celém lese a ryby? Ty se vždycky zpijí do němoty.“ Opička se zadívala na hladinu rybníka. „No co mi na to řekneš?“

„…“ odpověděla ryba.

„Tak to vidíš,“ zavrtěla hlavou opička. „Banda nevychovaných zvířat. A jací nevděčníci! Na noc jsou jim opičky dobré, ale ráno… Ráno stejně tráví s kočkama.“

"Čekal jsem vás, Doktore," pronesl měkkce lev, zatímco dále pozoroval životem hemžící se údolí.
Stařec v těle jinocha se vedle něho posadil.
"Je mi to líto."
"Co se dá dělat. Co se stalo, stalo se."
"Až dneska odejdu, budu muset skuliny do tohohle paralelního vesmíru uzavřít nadobro."
"Už bylo na čase."
"Bude všechno v pořádku?"
"Reziduální časová energie tady dělá divy. Poradím si. Ale poradíte si vy beze mne?"
"Já? Ále. Žiju už přes devět set let, je na čase si zvyknout být samostatný."
"Nemít se s kým podělit o to břímě by vás mohlo jednou zničit."
Doktor smutně přikývl.

Bylo jednou jedno kouzelné jezírko, obklopené košatými stromy. Chodila k němu zvířátka z široka daleka. Velkoryse jim propůjčovalo neobyčejnou sílu a hbitost, takže na ně žádný predátor nemohl.
Jednou se však o jezírku doslechl vlk samotář. "Strejček" se mu říkalo. „Budu silný a hbitý a ulovím, koho budu chtít,“ pomyslel si.

***

Průzračné jezírko vypadalo opravdu lákavě. Po jeho straně však čněla velká dřevěná cedule.
„Pramen nesmrtelnosti,“ stálo tam. „Jsi-li čistého srdce, pij. Máš-li zlé úmysly, pozor!“
Vlk se ale jen zachechtal a zplna hrdla se napil. Nejdřív necítil nic.
Brzy však místo něj, stál u kouzelného jezírka velký košatý strom.

„Bylo nebylo, žil jeden vlk. A ten vlk měl problémy, protože jiný vlk pokousal chlapce a on nemohl přijít na to, který vlk by to mohl být. Nakonec se mu to ale s pokousaným chlapcem podařilo zjistit. Byl to jeho strýček, který byl zdánlivě napůl mrtvý, kdo vraždil a terorizoval okolí. Tak ho ten vlk zabil. Pohřbil ho a byl si jistý, že je po všem. Bohužel ale nebylo. A strýček se dokázal vrátit díky poutu s dívkou, kterou pokousal. A teď mi povězte, co z toho plyne?“ Děti krčily ramínky.

„Když zabijete alfa vlkodlaka, ujistěte se, že už nevstane!“

Byly jednou Kočka a Vydra. Žily spolu spokojeně a nic jim nechybělo (snad kromě kocouří vitríny, kdyby na ni měly místo a dostatek objektů). Jednoho dne si však jejich teritorium začala nárokovat kočka. Abychom odlišili Kočku aristokratku a kočku královnu, kočka dostala jméno: Amélie Kittka Millwall Pond. Amélie byla spravedlivá (jak kdy) a přítulná, ale tuze pyšná. Když kručelo v bříšku, chodila kolem misky s odvrácenou hlavou, občas ji zahrabala. Chtěla lovit! Jenže holubi na střeše byli moc daleko. Až se jednoho dne zesláblá Amélie nedoplazila ani k naporcované kapsičce a dokralovala.
Vyšší i nižší šlechta není mocnější sebenižší šlichty.