Dědic

Narodil se. Tenkrát venku zuřila bouřka a já myslela, že bych raději umřela, než vytlačit ho na denní světlo. Ale jednou to bylo královské dítě, tak mě oblétávali úředníci s připomínkami o jeho důležitosti. I manžel se na chvíli objevil, něž se mu udělalo špatně. Ani se ukazovat nemusel.
Vložili mi ho do náruče spolu se slovy chvály a díků vyřčenými ode dvěří, jak chvátali zapít dědice trůnu.
Pak přišly ty zatracené sudičky.
S tak krátkým životem se o něm vyprávět nebude a to je škoda.
Žil. Dýchal.
Dokud jej poslední sudička dechu nezbavila.
Zemřel. Prý dalšího Parida není potřeba.