Chrastava loaded 2

Obrázek uživatele Ebženka
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 012

Autor: Ebženka
Přístupnost: ehm... od 12 let?
Shrnutí: Chrastava, to je drsné místo. Kdyby se provalilo všechno, co se tam děje, bylo by z toho několik speciálních magazínů Blesku. A tohle se tam v devadesátých letech dvacátého století taky stalo... Druhý díl. Jaromír na stopě zla.
Prohlášení: povídka byla psána se souhlasem a s pomocí stávajících autorek budečských povídek, zmínky o Vyšehradu a Karlu Vrbenském schválila neviâthiel, jeho zroditelka.
V povídce jsou použita jména konkrétních existujících osob, míst apod., ale ze skutečnosti nevychází ani trochu. Přiznávám, že jsem nestydatě vykradla Ottfrieda Preusslera.
Poznámka: Povídka pro Galadiona! Poslední třetí kapitola bude následovat někdy... v budoucnu.

Byli čtyři odpoledne a já už obešel všechny místa, odkud by snad bývalo bylo mohlo něco uniknout. Jasněže neuniklo. A tak jsem se šel poptat k ověřenýmu zdroji.
Isaidesovi jsou stará kouzelnická rodina, která tady v Chrastavě přečkala všechny rány osudu už od dob, co se sem za Karla IV. dostali. Mladý už dávno odešli za kariérou do Prahy, ale poslední dobou jezdí zpátky čím dál častějc a vypadá to, že se na starý kolena vrátí do rodný usedlosti. Důvod, proč tu vydrželi, je nasnadě - v jejich rodině se dědí už po několik pokolení talent pro ochranný a maskovací kouzla, takže jejich utajení je prakticky neprůstřelný, a navíc jsou to všichni Kočky. Jsou trochu divný, ale mám je rád. Poslal jsem jim po vodě krátkou zprávu, že se stavím, a vyrazil jsem.

Miluška Isaidesová (73 let) mi uvařila kafe, ukázala na zbytek bábovky na stole a usadila se do křesla. Pohodlnýho. Bruneček Isaides (75) se uvelebil na kanapi a rozpředli hlubokomyslnou konverzaci o historický knize, co Miluška vyhrabala na půdě. Isaidesovi vědí něco o všem, a o něčem toho vědí spoustu, ale přimět je k tomu, aby vám řekli, co potřebujete, je fuška. Mnohem zajímavější téma je pro ně debata o astrálním jevu, co byl poprvý pozorovanej za třicetiletý války nebo proroctví, který se má splnit asi někdy za tři sta padesát let.
Po pár minutách se mi konečně povedlo přivýst řeč na historii Chrastavy a na Blažkovy. Nebudu vám zahlcovat uši vším, co mi Miluška pověděla, protože hlavní výsledek byl nula. Jestli existuje na Liberecku jiná rodina, která je stejně dokonale nudná a nezajímavá jako Blažkovi, a ve který se v minulosti vůbec nic nestalo, tak si vymaluju kuchyň na růžovo. Prostě tu žijou odedávna už po generace, kořeny mají v Německu, ale žádná nová náplava, aklimatizovaný Češi. Žádný náhlý úmrtí, žádná zásadní válečná křivda, žádný násilí, žádný... cokoliv. Prostě nic. Dopil jsem kafe, poděkoval a vyrazil dál.

Po cestě jsem přemejšlel, co s tím, protože Vyšehrad volám jen v nejhorším. Radši bych to tady vyřídil sám. Na druhou stranu, stejně budu muset brzo podat hlášení. Ale radši bych podával takový to "problém vyřešen" než "pomóc, nevim co s tim".
Co by to svinstvo mohlo bejt. Barák je komunistickej, i když postavenej na místě, kde už kdysi stál jinej. Takže duchy bych hledal ve skepě nebo vůbec dole. Svépomocí postavenej. Materiál sháněli určitě kde se dalo. Možná něco zazdili do základů?

Doma jsem postavil na čaj a zavolal hlavní ležení. Když se hladina v dřezu ustálila, byl den hned o něco veselejší, protože službu měla Anička. Anička, abyste rozuměli, není žádná tupá blondýnka, co umí jenom dělat čáry po tabuli, Anička je prostě prima holka. Kdybych na ni nebyl starej, hned bych ji pozval na rande. Jenže když já absolvoval, ona se učila zvedat do vzduchu peříčko, a navíc se mnou stejně žádná ženská nevydrží, takže jsem ji jen pozdravil, poptal se, jestli je její život dost vzrušující (otočila oči v sloup, a že když mě vidí, tak už snad radši ani po žádným vzrušení netouží) a nahlásil jedno magické zranění závažného charakteru, k péči pro odborného léčitele, a plánovaný průzkum místa činu, kde došlo k magickému úniku.
Nedá se nic dělat, Anička je vážně chytrá holka. Optala se mě, jestli mám na akci dostatečný jištění.
"Ale jasně že jo, bez obav, to zvládnu."
"Takže nemáte. Že jsem se ptala. Ne abyste strkal pracky, kde to není bezpečný, vy dobrodruhu! Od toho tu je přece zásahovka, oni jsou na to vybavený."
Tak jsem jí nabídl, že za tu péči ji pozvu na večeři. Dostal jsem ještě jednou vynadáno a pak jsem se odpojil.

Dalším problémem bylo, jak se dostat do toho baráku. Nemůžu tam nakráčet jen tak a prolízt ho od půdy po sklep, to by mi neprošlo. Ale tyhle překážky se kolikrát samy vyřeší dřív, než člověk čeká. Šel jsem na pivo, k Adamovým, a bingo, tady sedí mladej Blažek a utrápeně kouká do piva. Asi mu už někdo narval pár panáků, aby tu starost utopil. Tak jsem se hned vetřel. Nebylo potřeba ho vůbec pošťuchovat, sypal to ze sebe jako písničku, očividně už poněkolikátý.
"Chudák máma. Já jí řikal, že tak brzo po jídle by neměla dělat nic namáhavýho. Eště v jednu okopávala na zahrádce, udělalo se jí šoufl, tak si šla lehnout do postele, a za hodinu už ji Lucka našla bez sebe. " Zamručel jsem něco neurčitýho, a pak mě napadlo:
"Ty, Honzo, a nemáte v baráku nějaký geopatogenní zóny? Nechceš je změřit, jestli to u vás neni nebezpečný? Tyhle zóny jsou hrozně vošajslich a můžou takovou mrtvičku urychlit. Přece jen, máš tam rodinu."
Honza se na mě kouknul tak zoufale, jak už to jenom nešťastnej opilec dokáže. Tak jsem mu pomoh' zaplatit, zved jsem ho ze židle a odved domů k jeho ženě. Však by to někdo stejně udělat musel, a aspoň nebude mít zejtra kocovinu tak velkou.

Když jsem tam byl, vysvětlil jsem Lucii, že jim změřím zóny, ona mávla rukou, že pro ni za ni. Když jsem dovedl manžela z hospody brzo a v přijatelným stavu, mohl jsem cokoliv. Vytáhl jsem z kapsy Krabičku č.1 a vzal to od půdy. Nechali mě chodit po baráku skoro úplně volně, měli jiný starosti. Jen občas Lucie nebo ve světlý chvíli Honza koukali, co dělám, ale pochopitelně toho moc neviděli.

Krabička č. 1 je samozřejmě podvod. Pípá a bliká ve vhodným okamžiku, ale ve skutečnosti nic nedělá. Zóny a zdroje umím najít sám, magie vole, ale bez techniky bych byl podezřelej. Však to znáte. Osahal jsem podezřelý zdi, zkusil pár vyhledávacích kouzel, a nikde nic.
Barák byl skoro čistej. Řek jsem jim, kam babičce přestěhovat postel, aby se rychlejc uzdravovala, až se vrátí z nemocnice. Jasně že ne podle zón, když to měli OK, ale tak, aby viděla z okna a netáhlo na ni ode dveří. Když je necháte přestěhovat postel, vždycky uděláte dojem. A navíc je potěšilo to "až se vrátí". Trochu mě zarazilo, že ani ve sklepě nic nebylo. Rozloučil jsem se, a když se dveře zavřely, pomalu jsem procházel k brance.
Zastavil jsem se u plošinky, kde zela virtuální díra po trpaslíkovi. Byla obklopená skalkou. Já teda kytkám moc neholduju, ale základní znalosti zas mám, to jo, a tady bylo všechno. Naprostá óda na maloměstskou vegetaci. Bombastický skaliska sestavený ze šutrů každej pes jiná ves, na nich kytky, který by za normálních okolností nikdy vedle sebe nekvetly, a to celý korunovaný betonovým pláckem s trpaslíkem. Kdyby ty lidi věděli... tak třeba tamta kytka, co ještě dokvítá, je mírokvět. Sází se na hroby, ve kterých leží kriticky mrtví, zombie, upíři a podobná čeládka, aby klidně odpočívali a nedělali bordel na povrchu. A támhle... stop, zpátky: Kde stará Blažková přišla k mírokvětu? To je kouzelnická kytka. Roste málokde, většinou tam, kam ji zasadili kouzelníci, aby plnila svůj účel. Tady v okolí roste jenom na dvou místech, na hřbitově a na Blatech, co bejval Černej mlýn. Na hrobech zavražděných učedníků...
V hlavě se mi páska posunula o hodinku dvě zpátky, do kospody, když Honza povídá "Eště v jednu okopávala na zahrádce, udělalo se jí šoufl,.." a sklonil jsem se k těm kytkám. Kytky se tvářily jako neviňátka. Kolem byla místama čerstvě rozhrabaná černá hlína. Mou pozornost přitáhlo něco, co z ní vyčuhovalo. Kus pískovce. Roh. Uměle opracovanej kámen, podle stopy po nástrojích, asi to bejval schod - to zas podle ohlazený plochy. Představil jsem si velkou roubenou chalupu s pískovcovým schůdkem. Kolem teče potok a vzadu je slyšet klapot mlýnskýho kola. Natáhnul jsem ruku a dotkl se kamene.
Já vůl.
Udělalo se mi zle, jak mnou proletěly stovky let v jednom okamžiku.
"Shora na krku jsem cítil tlak, jako by mi někdo chtěl násilím sklonit hlavu. Najednou to na pravý tváři bolestivě plesklo.
"Pamatuj, že já jsem Mistr."
Než jsem stačil cokoliv udělat, cítil jsem políček i zleva.
"Pamatuj, že ty jsi žák."
Ucítil jsem tlak, jak se mi do hlavy dobejval někdo další, a nebyl při tom zrovna něžnej.
Vzpíral jsem se proti jhu, který mi tisklo hlavu k zemi a zoufale jsem se snažil vymanit z jeho područí. Je konec dvacátýho století, tohle sou kurva přežitý metody! Pod krkem mi ocelový pařát svíral neviditelnou ohlávku jako dobytčeti na porážku. Ještě chvíli, políbím černou knihu a budu zatracený. Za sebou jsem cítil tíseň zástupu ostatních učedníků, kteří už peklu propadli a rok za rokem čekali na svou smrt, bude-li si ji Mistr přát. Leda by mě moje děvče vysvobodilo, děvče s hlasem jako skřivánek, a před vnitřním zrakem se mi objevil obrázek Aničky ve spojovatelně s černou tabulí za zády. Anička? Anička je obyčejná holka z ústředny! Píše se 1995, před šesti lety padli komunisti, před patnácti jsi dostudoval Budeč a ona byla prcek na prvním stupni. Není třicetiletá válka, nejsi učedník ve mlejně. A nikdy se nepleteš do černý magie. Je to iluze, je to iluze, je to sen, jsi geodet a čaroděj, tak sakra čaruj, čaruj, je-li ti život milý.
Tak jsem sebral poslední zbytky sil a čaroval jsem.

Komentáře (archiv): 

Ne, 2013-02-03 21:25 — Danae
To je hustý, to je tak hustý!

To je hustý, to je tak hustý! A Aničkáááá!
(A zároveň pominula poslední výmluva "Ebženka taky ještě nemá druhou kapitolu", takže jdu psát.)

Ne, 2013-02-03 23:49 — Ebženka
Piš! Pišpišpiš!!! Anička je

Piš! Pišpišpiš!!!

Anička je teda podle mě trochu moc romantika, ale bohužel mi to neromanticky napsat nešlo. Tak jsem to vzdala. :-)

Po, 2013-02-04 08:30 — Aries
Takováhle nesentimentální

Takováhle nesentimentální neukňouraná romantika by se měla povinně učit ve školách, to by se pak četlo

Ne, 2013-02-03 13:04 — Julie
Taky chci pokračování! Je to

Taky chci pokračování! Je to naprosto výborný!

Ne, 2013-02-03 23:52 — Ebženka
pro všechny žadatele o

pro všechny žadatele o pokráčko: naši rodinu skolila další vlna viróz, takže pokráčko budu psát, až se všichni uzdraví, až spíchnu maškarní kostým na karneval v MŠ a až se z toho všeho vzpamatuju.

Po, 2013-02-04 15:15 — Aveva
Doufám, že maškarní kostým

Doufám, že maškarní kostým bude trpaslík a jeho obrázek nakonec přiložíš jako ilustraci ;o)
Každopádně, hezky se uzdravujte, papejte vitamínky a hodně spinkejte, my se zatím budeme nezřízeně těšit na další kapitolku :o)

Po, 2013-02-04 08:29 — Aries
Chápajík, ale zároveň

Chápajík, ale zároveň vynervovaník. Tak se aspoň rychle uzdravujte :-)

So, 2013-02-02 17:17 — Aveva
Ebženko, ty potvoro zlá! Chci

Ebženko, ty potvoro zlá!
Chci pokráčko!!!!!
(Vidíš, pět vykřičníků! Až tak daleko jsi mě dohnala ;o)

So, 2013-02-02 12:03 — Aries
tý jo

to je napínavýýýýýý. Pokráčko, honééém

-A A +A