Hodinář

Obrázek uživatele Galadion
Rok: 
Rok 2 011

Autor: Galadion
Vánoční dárek pro Birute, povídka z cyklu Upíři malostranští

Málokdo ho viděl vycházet jindy než po setmění a někteří dokonce tvrdili, že ve dne spí a raději bdí v noci. František Němec byl povoláním hodinář, ale nikdo ho nikdy hodiny spravovat neviděl. Za výlohou jeho malého krámku stály staré pendlovky, na kterých od prachu už ani nebylo vidět, kolik je hodin. Byl to malý zasmušilý chlapík s krátce střiženým plnovousem, hustým obočím a temnýma očima. Chodil vždy upravený, ve vysokém cylindru, černém fraku a s hůlkou z daleké ciziny. Pro jeho zasmušilost, pro jeho černý frak a černý cylindr, říkali jsme mu hrobař.
V úctě ho měli staří i mladí a všichni ho zdravili, když po setmění procházel ulicemi. Ani ne tak ze slušnosti, jako ze strachu. Jako by kolem něj vše vadlo, když tou svou hůlčičkou klepal do kočičích hlav. Šly o něm zvláštní historky, jak v cizině dlouho žil a mor ho vyhnal zpátky za moře až do Prahy. My děti jsme sobě vypravovaly, že v noci po lesích chodí a na zapomenutých hřbitovech se zastavuje. Dospělí se tomu našemu vypravování smáli, ale jen tak potichu, aby se neřeklo, a hned se ohlíželi přes rameno, zda je někdo neslyší.

Ale v době, kdy se naše povídka počíná, nebyl už „hrobař“ – tedy pan Němec – už mezi živými. Ležel ve svém domku v prvním patře, v krásné černé rakvi a ve svém černém fraku. Lidé se na něj chodili dívat, spíš proto, aby viděli, jak ten člověk vlastně žil. Do bytu muselo se projít hodinářským krámkem, který byl stejně zašlý a zaprášený, jako hodiny ve výloze.

„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila potichu stará Oukropka a pohlédla na svou sousedku. Ta si zrovna prohlížela zašlé hodinářovo nádobíčko na pultě.

„Já pana Němce moc neznala, ale povídaly se o něm divný věci,“ odpověděla jí docela nahlas sousedka Makovičková.

„O mrtvých jen dobře,“ pokřižovala se Oukropka a vykročila směrem ke schodům do prvního patra.

„Tak, tak,“ řekla Makovičková, nespouštěje oči z pavučin. „Prej to byl divnej patrón, hodiny nedělal, jen po kopcích bloudil a s nikým se nebavil. Stará Kolářka ho prej o půlnoci na náměstí potkala a tak se ho lekla, že z toho měla málem smrt! Dobře, že je po něm, aspoň tu bude čistej vzduch,“ dořekla Makovičková a Oukropka na ni už už chtěla hodit zamračený pohled, když se po schodech napolo svalil a napolo seběhl farář, co sotva popadal dech.

„Je to ďábel!“ křičel, když utíkal ze dveří krámku. A Oukropka by byla přísahala, že se mu od kříže na krku trochu kouřilo. Obě sousedky na sebe jen tak mrkly a rychle vycupitaly za farářem. K rakvi prý už se pak odvážili jen funebráci, kteří ji dobře zatloukli a na hřbitov odnesli.

O polednách dne 8. června 1843, když se konal pohřeb na obecním hřbitově, sešlo se všeho všudy jen šest osob. Farář, čtyři funebráci a stará Janoušková, která už ze zvyku chodila na všechny pohřby, co se tu konaly. Farář pronesl jen krátkou řeč, pak spustili rakev dolů a rychle zasypali. Farář si oddychl, otřel si zpocené čelo a rychle zmizel ve faře. Funebráci s Janouškovou chvíli postáli a pak se také rozešli.

Ráno se na hřbitov seběhla celá Malá strana. Pan Uhmühl, tehdejší malostranský policejní komisař, skláněl se nad čímsi, co bylo v rohu hřbitova přikryto pytlem. Dva mladí konstáblové odháněli dav a i když křičeli „Rozejděte se!“ hodně nahlas, lidí pořád přibývalo. Šla řeč, že to je určitě nějaký mord a že se mladá dcera pekařova včera nevrátila domů. Ale pekařovic se za chvíli objevila v davu a nikdo tak zase nevěděl, co se vlastně stalo.

Pan komisař Uhmühl se napřímil, rozhlédl a pokynul na jednoho z četníků, kteří už přestali vykřikovat, protože pochopili, že je to marné. Četník k němu přiběhl a zasalutoval.

„Stará Janoušková,“ řekl smutně Uhmühl. „Je po ní. Něco jí tu v noci zle pokousalo, asi zase ten toulavý pes, co se tu potlouká,“ řekl komisař a podíval se na četníka. „Zavolejte funebráky, ať si ji vemou. A taky obecního pohodného, ať jde po stopě té bestie.“ Četník zase zasalutoval a odběhl.

Za dva dny se konal další pohřeb, ale tentokráte už na něj nepřišel vůbec nikdo.

A to by vlastně mohl být konec našeho příběhu, kdyby nějaký měl. Na Malé straně se ale dodnes vypravuje, že za temných bouřlivých nocí hrobař s Janouškovou vstávají, chodí po hřbitově a chytají živé, kteří se tudy odváží projít. Oukropková prý před komisařem Uhmühlem odpřísáhla, že se u hrobaře v domku svítilo, i když se do něj zatím nikdo nový nepřestěhoval.

Jestli to jsou jen povídačky nebo ne, nevím. Jisté ale je, že farář během těch bouřek křičí tak, že je slyšet až dole na Žižkově. A to je pořádný flák cesty.

Komentáře (archiv): 

Út, 2012-01-03 01:52 — Ebženka
Moc pěkný to máš. A nejhorší

Moc pěkný to máš. A nejhorší je, že je to všechno pravda, sousedka mý babičky měla v Praze tetu, a ta říkala, že... :-)

Po, 2012-01-02 20:36 — Danae
To je uchvacující, vsadím se,

To je uchvacující, vsadím se, že upír Neruda ve své rakvi šťastně a vesele pokyvuje hlavou! A autentický pan Uhmühl mě (vedle dokonalého slohu) dorazil!

Čt, 2011-12-29 23:52 — Keneu
*bojí bojí*

náš češtinář nám do zblbnutí opakoval a vtloukal do hlav "rázovité figurky" - a ty se Ti teda povedly
*smeká cylindr*

Út, 2011-12-27 11:37 — Birute
Úžasné!

Děkuju moc! Tohle je přesně ono! Neodolatelná kombinace klasiky a děsivých městských historek.
Už na začátku ta nerudovská čeština člověka chytne a nepustí, dokud se nedostane na konec téhle roztomile děsivé a poťouchlé povídky.
Vždycky, když se dostanu do Prahy, si teď na pana Němce vzpomenu. Za bouřky možná i na Žižkově.
A jestli za sebou někdy po setmění zaslechnu, jak někdo ťuká hůlkou o kočičí hlavy, překonám ženský i mužský maratónský rekord.

Út, 2011-12-27 02:22 — Lejdynka
To je tak krásný styl, takový

To je tak krásný styl, takový staročeský a nerudovský taky je, líbí!

Ne, 2011-12-25 20:05 — Aries
Báječná povídka

Atmosféra je skutečně napůl nerudovská, napůl připomíná strašidelné historky, co se tak dobře vyprávějí a poslouchají v zimě a v teple. Moc se ti to povedlo.

Ne, 2011-12-25 16:28 — Aveva
No úplnej Neruda :o) Teď se

No úplnej Neruda :o)
Teď se budu bát chodit na Malou stranu ;o)

Ne, 2011-12-25 18:07 — neviathiel
Vystihlas to pár slovy líp

Vystihlas to pár slovy líp než já. Tady se budu bát courat v noci na záchod... :D

Ne, 2011-12-25 16:24 — neviathiel
Jé. Úplně toho patrona

Jé.
Úplně toho patrona divného vidím před sebou, jak za deštivé noci jde a do ticha klepe hůlkou do kočičích hlav. My děti sme se mu vyhýbaly obloukem, a to i když svítil měsíc - za novu jsme se báli vylézt z domu, protože vono to irajciňónálno je fakt vošajslich a hlavně by nám tátové nařezali. No a Oukropka e sice bába ustrašená, ale když vykládala, jak se stíny v hrobařově domku za noci honily a co za zvuky se odtamzud ozývaly, tak to jsme pak s bráchou v noci radši nechali zapálenou petrolejku.
Správné čtení mezi hromadami pohádek a vánočního cukrkandlu :-)

-A A +A