Mrtvá zóna 4

Už tu straším zas. Opět se těšte na drastické pasáže. Tentokrát bez technoblábolů a fyziky.
Přístupnost: Od 15 let a pro otrlé
Varování: smrt (už zase)

Tosh přestala nadávat. Když jí na notebooku naskočilo chybové hlášení, dokonce zajásala. Nadšení ji ale zakrátko přešlo. Za prvé, vyběhla na střechu v notebookem pod paží jen v tenké halence, zatímco Ianto si zapnul bundu až ke krku. Za druhé, chybové hlášení bylo sice krokem dopředu, ale to hned neznamenalo, že se jí povede v rozumné době rozchodit operační systém. Za třetí, signál na střeše se zase zhoršil. Iantovi chvíli trvalo, než vůbec chytil síť. To taky mohlo znamenat, že se na Toshině notebooku brzy zase ukáže stříbřitý hieroglyf.
Ianto se otočil zády k okraji střechy. Bylo to ještě horší, než stát k němu čelem. Ale ten zatracený signál musí sedět zrovna tady. Když vytáčel Jackovo číslo, zkusil zavřít oči. Ještě líp. Za to můžeš ty, Jacku. Ty a ta tvoje pitomá záliba stoupat si půl stopy od okraje a vykládat, jak je tady skvělý výhled.
Jako kdybych už tak neměl svých starostí dost.
„No konečně!“ ozvalo se z mobilu místo pozdravu. „Ještě tři minuty a volal jsem taxi.“
„Luna se…“
„Ano.“
Ianto se nadechl. Nějak to nešlo. Některým lidem emoce svírají žaludek. Jemu se věší na hruď. „Hned pro vás jedu. Můžeš mi ji předat?“
Odmlka. Prosím tě, neptej se mně na důvody. „Jasně.“
„Ano?“ donesl se k němu zdálky Lunin hlas. Mikrofon si dala příliš daleko, napadlo ho okamžitě. Neumí používat ani telefon. Cosi zachrastilo a slyšel, jak jí Jack něco říká, ale nerozuměl jedinému slovu.
„Luno,“ promluvil. „Tady Ianto. Jen ti chci říct, že už nemůžu dále mlčet.“ Položil hovor dřív, než se Luna nebo Jack stihnou zeptat, co tím sakra myslí.
Ohlédl se po Tosh. Seděla opřená zády o stěnu nefungujícího výtahu a bušila do klávesnice o něco méně vztekle než dole na základně. Možná už spustila BIOS.
Než nastartoval auto, podíval se na mobil – zbytečně, bez signálu zprávy chodit nebudou – hodil jej na vedlejší sedadlo, opřel se čelem o volant a zavřel oči. „Promiň, Liso,“ zašeptal. „Asi jsem to zvoral. Je mi to líto. Je mi to strašně líto.“

„Hlídáte bránu mezi světy, že?“ Dala mu chviličku na odpověď, ačkoliv věděla, že se žádné nedočká. „Možná jsem tou branou prošla. Proto mě nechcete pustit?“
Není překvapený. Takže to celou dobu věděl. Nečekal, že se Tosh povede dovolat Cho Changové anebo najít jakoukoliv známku o podivínské komunitě, která ignorovala průmyslovou revoluci, anebo že někde na severu Skotska Luna zaklepe na dveře domu a přivítá ji její otec.
„Řeknu ti to na rovinu. Možná jsi jen z jiného času, já nevím – ale nemůžeme tě dostat zpátky. A nemůžeme tě ani nechat jít a naučit se žít tady, dokud opravdu nebude jisté, že nepředstavuješ žádné nebezpečí.“
„Myslíš si, že chci někoho ohrozit?“ Opřela se o protější zeď, aby se mohla Jackovi lépe podívat do očí, rozhodnutá, že ona nebude první, kdo uhne pohledem.
„Španělská chřipka. Mezi lety 1918 a 1920 zabila sedmkrát více lidí, než celá první světová válka. Nemusíš ani chtít nikoho ohrozit… Tvrdíš, že jsi přeskočila necelý půl rok.“
„Je na vás, jestli mi budete věřit.“
Zamrkal. Začínaly mu slzet oči. Ale asi se rozhodl, že Luně tu radost z vítězství nedopřeje. „Nezáleží na tom, čemu věřím,“ řekl. „Faktem je, že Owen včera ve tvé krvi nic nenašel.“
„Já nehodlám nikoho ohrožovat,“ pronesla opatrně. Možná, kdybych si sundala náramek, zjistím okamžitě, na čem jsem… Nesmím. Za žádných okolností. Možná… jsem jediná, kdo ho může zarazit…
Mobil jednou zazvonil. Jack se podíval na displej. Pak zvedl oči k Luně, povytáhl obočí a koutky mu zacukaly. Prohrál víceméně omylem.
„Ianto je tady,“ řekl a vrazil mobil zpátky do kapsy.

„Dovolala ses jí?“ zeptal se Owen, jakmile uslyšel kroky. Otočil se i s židlí. Málem zavadil nohou o šuplíky. Tohle by pěkně bolelo.
Tosh zavrtěla hlavou a vzala si ze židle bundu. „Vůbec nemá signál.“
„Snad nešla do –“
„Signál není v půlce Cardiffu. To nemusí nic znamenat.“
„Jack je za chvíli zpátky a…“ A ona si někam odjede v jeho autě na chvilku, ze které se stala asi tak půlhodina. Tohle jí není podobné. Zakroutil hlavou. „Tohle se mi vůbec nelíbí.“

„Zastav,“ řekl Jack náhle, když jeli po Sandrighamské ulici a míjeli starý kamenný most. Tudy dneska ani jednou nejel, když se vyhýbal té mrtvé zóně. Tak co tady doprdele dělá jeho auto?
Ianto si toho všiml taky. Neřekl nic. Luna se vzadu zavrtěla v tušení, že se něco děje a ona netuší, co.
„Počkejte oba tady.“
Přeběhl silnici a podíval se dovnitř. Na sedadle spolujezdce je pohozený mobil. Zkusil kliku. Zamčeno. Položil dlaň na kapotu. Auto už tady stojí hodně dlouho. Sáhl do kapes. Klíčky dal Suzie, když tak narychlo vyrazil do nemocnice, poté co se mu po telefonu zmínila, že Luna něco řekla o Pánech času.
Ianto se zrovna díval na displej. Pak zvedl hlavu a opřel se o volant. Takže žádný signál. Zatraceně! Owen žádné opuštění základny nehlásil a teď to nezjistíme.
Ještě zbytečně zkusil ostatní dveře. Před pár lety si zabouchl klíče v autě tak šikovně, že se k nim za velkého pobavení kolemjdoucích musel dostat kufrem, protože drát nikde po ruce neměl. Zatracený centrál. U nových aut už zamyká i kufr.
Drát! Ten s sebou Ianto určitě nevozí, i když možná… Jack se zasekl uprostřed myšlenky. Zvedl hlavu, podíval se náhodou na most a strnul.
Asi dvacet kroků od něj stál potrhaný člověk.
„Potrhaný“ bylo první slovo, které Jackovi vytanulo na mysli. Vlasy měl trochu delší a rozcuchané od větru a na sobě vyšisované džíny a zmačkanou košili s krvavou skvrnou na rameni. Jeho obličej byl prakticky samá jizva. Jack byl příliš starý na to, aby s ním tenhle pohled nějak hnul. Daleko horší byl fakt, že potrhaný muž není sám. A ta žena vedle něj měla stejně vlnité vlasy jako Suzie.
„Začínám se nudit,“ prohodil.
Jackovi naskákala husí kůže. Přišel ještě blíž a sáhl po pistoli. Mimoděk se podíval dolů. Tři, možná čtyři metry hloubky. Za ni to riskovat nebudu.
Potrhaný muž švihl rukou před sebe a Jack ucítil prudký náraz do holeně. Vykřikl bolestí. Noha se mu podlomila. Levačkou se rychle chytil zábradlí a zatnul zuby.
„Stůj.“
Deset kroků. Moc daleko. Suzie vypadala, jako kdyby seděla na kamenném zábradlí a jednu nohu si svěsila dolů. Kdyby jí hlava nevisela bezvládně dopředu a muž ji nedržel za paži.
„Mohl bych ji pustit.“ Potrhaný muž kývl k Suzie a Jack si se zamrazením uvědomil, že má na spánku díru od kulky. Tenhle člověk nemůže být naživu. „Vy lidé ale takový pád nepřežijete, že?“
Jack mlčel. Pokusit se mu prostřelit srdce nebo krční žílu je pitomost. „Co chceš?“ zeptal se ostře. Za ním klaply dveře. Dvakrát.
Ta nemrtvá věc před ním se mu podívala přes rameno a udělala cosi jako úsměv. Spíš to vypadalo jako škleb. Neovládá mimické svaly, napadlo Jacka mimoděk. „Můžeš si vybrat. Dostanete jen jednoho z nás dvou.“
Kroky, za ním, najednou se zastavily. Jack se neodvážil ohlédnout. „Sundej ji dolů.“
Další úšklebek. „Takže chceš ji? Postřeh!“ Jediným rychlým pohybem sundal Suzie ze zábradlí – a hodil ji po Jackovi.
Reflexy byly rychlejší než leknutí. Ztratil rovnováhu. Pootočil se a padl nazad. Cosi studeně a tvrdě narazilo zezadu do jeho krku. Kámen. Zábradlí. Praskavý zvuk, jako když se drtí kost. To jsou moje krční obratle, uvědomil si. Nadechl se. Bolest! Cosi se mu ostře zarývalo zezadu do krku a přetínalo vše v cestě. Najednou mu ruce samy povolily a Suzie se svalila vedle něj. Tělo od krku dolů jakoby přestalo existovat.
Luna cosi křičela a běžela k nim. Vzduch kolem zajiskřil.
Pokusil se pohnout prsty. Nešlo to. Ucítil teplý příval v hrdle. Snažil se nadechnout. Nebylo kudy. Plíce lapaly po kyslíku. Dusil se vlastní krví. Možná má kromě míchy rozdrcený i hrtan. Začínal ztrácet vědomí. Zavřel oči. Celým jeho tělem se rozléval nepřirozený chlad. Tohle nesnášel.
Konec. Vzduch! Rozevřel oči, zvrátil hlavu nazad a zalapal po vzduchu. Luna došla k němu a klekla si na zem. Vzduch přestal jiskřit.
„Kde je?“
„Pryč. Nehýbej se.“ Luna udělala rukou kruh nad jeho hlavou a hrudí. Pak povytáhla obočí, odtáhla se a přejela si druhou rukou po rukávu. „Nic ti není,“ řekla překvapeně. „Můžeš vstát?“
Místo odpovědi se zvedl na nohy. Nechtěl vědět, jak by to dopadlo, že by tady místo něj stál někdo jiný. Ianto je o půl hlavy menší… ne, opravdu to nechtěl vědět.
Vedle něj zrovna Ianto sbíral ze země Suzie. Když Luna přišla k němu, otočil se a rychle vykročil směrem k autu.

Znovu řídil Ianto. Sešlápl plyn až k podlaze a jak se rozjížděl, minul jen o kousek patník na protější straně silnice.
„Semafor!“ zařval na něj Jack, když minuli červené kulaté světlo. „Sakra, zastav.“
Ianto ho beze slova poslechl. Když vypnul motor, opřel se do sedadla a zhluboka se nadechl. Pak s ledovým klidem vytáhl z náprsní kapky pistoli, odjistil ji, otočil se na sedadle a zamířil Luně na hlavu. „Co jste zač?“ vyštěkl. „Všechno to začalo, jakmile jste se se objevila!“
„Ianto –“
„Hlavně to nezmáčkni,“ řekla Luna. Jak se může tvářit, že ji ani tohle nepřekvapilo? „Může ti to vybouchnout v ruce a zabiješ nás oba. A možná i ji. Přestávám ty síly ovládat.“
Jack sevřel Iantovu ruku o něco víc. Nás oba, možná i ji… „Co má tohle znamenat?“ zeptal se, ale pistoli Iantovi nesebral. Zatím to není třeba.
„Jsem čarodějka,“ zašeptala Luna. „Nejsem z téhle Země. Nevím přesně, co se stalo. Nepovedlo se mně jedno kouzlo a skončila jsem u vás. Nemůžu vám vysvětlit, jak se sem dostal ten démon. Nic o něm nevím. Tam na mostě jsem vyvolala štít, aby vás dva nemohl napadnout. Ale vypadá to, že nemůže opustit své území. Potom, co mu ona,“ kývla k Suzie opřené o dveře, „zabila tělo. Možná se taky neobejde bez… podloží. Ten člověk, kterého posedl, umírá. Démon může umírání zpomalit, ale ne zastavit. Jakmile tělo zemře, musí je opustit.“
„Owen mně řekl, co jsi vyváděla v letadle. To jsem si ještě myslel, žes mi nelhala.“
Luna zavřela oči. „Ne. To bylo přemístění. Nešlo mi to. Musela bych ho tam nechat.“
„Cože?“ Ianto na ni nepokrytě vyvalil oči.
Jack se natáhl přes opěradlo a zamáčkl pojistku na jeho pistoli. „Řekla jsi něco o zjizveném démonovi. O co ses to tam pokoušela?“
„Chtěla jsem vědět, co se děje a kdo to dělá. Byla to tak silná magie, že vyřadila všechny elektrické přístroje okolo. A když jsem mu o sobě dala vědět, napadl mě s takovou silou, že rozbil to letadlo na prach. Kdyby mi v nemocnici nesundali náramek a hůlku, odrazila bych ho. Takhle jsem se jen zvládala bránit proti posednutí. Pak mně najednou nechal na pokoji. Myslela jsem, že ho možná někdo poslal pryč. Nevěděla jsem, že posedl ji.“
„Suzie?“ zeptal se Jack. Cítil, jak napětí v Iantově paži povolilo, a pustil ho. Teď už žádnou hloupost nevyvede. „Jak to víš?“
„Prohlédla jsem tě. Ji taky, před chvíli v autě, než…“ Než Iantovi povolily nervy, jasně. „Myslím, že na Ianta zaútočit nemohl. Byl mimo zónu a překročil hranici až potom, co se ten démon přemístil pryč.“
Ianto schoval zbraň zpátky do kapsy. „Víš to jistě?“ zeptal se náhle.
„Přišla jsem odjinud, ne z jiného času. V tomhle světě žádní čarodějové nežijí. Není tady vůbec půda.“
„Ne. Ptal jsem se, jestli víš jistě, že mně ta věc nemohla napadnout. Chvílemi necítím půl ruky.“
Luna si zase přejela rukou po rukávu. Pak si to rozmyslela a vytáhla ven… dřevěný proutek? Tohle byla poslední věc, kterou Jack čekal. „Můžu tě taky prohlédnout,“ řekla.
„Tak to udělej.“
„Co má v úmyslu?“ zeptal se Jack, když sledoval, jak Luna přejíždí proutkem Iantovi kolem temene.
„Vytváří si území, na kterém může používat magii. Omezuje ho tělo mudly – to je člověk, který nemá žádné magické schopnosti. Snaží se dostat k té díře v časoprostoru, aby ji mohl otevřít. A pustit sem další.“
„Další démony?“ Je tady necelých dvanáct hodin. Za jak dlouho se dostane k trhlině? Pokud bude zvětšovat zónu pořád stejnou rychlostí… pak máme možná šest hodin.
Přikývla. „Sáhl jsi na štít,“ řekla k Iantovi. „Ošetřím ti to, ale musíš si sundat bundu.“
„Může posednout tebe?“
„Ne.“ Přejela rukou po náramku. „Tohle mě chrání. Můžu s tím i vejít do zóny.“
Ianto s bolestným syknutím stáhl rukáv z pravého předloktí a odkryl dlouhou namodranou podlitinu. Držel tu pistoli v levé, uvědomil si Jack opožděně. A sedl si s tímhle za volant. To protože byl u auta první.
„Dokážeš ho v té zóně zavřít?“
Přejela koncem proutku Iantovi po paži. Podlitina zmizela, jako kdyby ji setřela. „Ano,“ řekla unaveně. „Pokud budu vědět, jak a kde ji vytvořil.“
„To vyřešíme na základně. Když tu zónu uzavřeme… on má omezený čas, že? Jeho hostitel umírá. Co se stane, až zemře?“
„Není tady magické podloží. Nebude mít kam…“ Zarazila se. „Ta vaše trhlina. Mohl by se pokusit dostat tam.“
To už nebude náš problém, pomyslel si Jack. Náš ne. „K čemu potřebuje to podloží?“
„Aby měl odkud čerpat magii. Stejně jako já.“
Takže ho můžeme uvěznit, dokud mu nedojdou síly. A postarat se o to, aby mu nikdo nevlezl na jeho území.
„Budu radši řídit,“ řekl Iantovi. „Ne že bych tě podceňoval, Luno, ale nemůžeš vědět, jak ta tvá magie bude fungovat tady.“
Ianto si vzal bundu a vystoupil. Než si ji oblékl, zkusil se štípnout do ruky. Podíval se skrz okno na Suzie. „Nemůže se přesunout na ni?“ zeptal se.
„Co říkal?“
Jack jí to zopakoval.
„Může ji ovládnout.“ Luna se zavrtěla. „Ale nechce se přestěhovat do dalšího člověka, ze kterého sotva vykřeše přemístění a pak musí čekat, až se z toho zotaví. Špatně ji snášíte. Ianto se jen otřel o štít a stalo se mu tohle.“
„Chce tebe,“ řekl to Jack za ni. Vedle něj bouchly dveře. Nastartoval.
„Dokud mám ten náramek, nepovede se mu to. Nesmím si ho sundat.“
Teď už si byl jistý. Něco mu neřekla.

„Má normální tep i dechovou frekvenci, jako kdyby byla při vědomí. Je na tom stejně jako ty v nemocnici. Mohl bych ji zkusit probudit, ale nevím, co to s ní udělá.“
„A má studenou kůži, že?“
Luna se opírala o stůl a ruce měla založené na hrudi. Myfanwy ji přiletěla přivítat, ale jakmile proletěla kolem Jacka se Suzie, vyrazila ze sebe vysoko posazený skřek, zmizela někde v hnízdě a od té doby o sobě nedávala vědět.
Owen přikývl. Narovnat se ho dost bolelo. Před chvílí šel pro Tosh na střechu. Ještě ráno by mu to trvalo necelých pět minut. Teď musel udělat několik zastávek a šel to skoro dvacet minut.
„Ten muž, kterého démon obývá, je prakticky mrtvý.“ Luna sklonila hlavu a víčka se jí zachvěla. „Vlastně za to můžu já. Owene, ta nehoda na letišti… jsou všichni naživu?“
„Jo. Ozvali se nám ti dva lidi z NTSB, co přijeli asi před dvaceti minutami. Všechny cestující naštěstí našli. Půlka jich je v nemocnici s vyvrtnutými kotníky a zlomenýma nohama.“
„Odkud?“
„Americký Národní úřad pro vyšetřování dopravních nehod. To letadlo byla mezinárodní linka ze Spojených států. Jeden z nich nadával, že se prý byli podívat na jiné letadlo s výpadkem všech systémů a vzadu našli rozebranou černou skříňku. Když jsem mu sdělil, že to tam nechal jeho kolega, sklapl a radši se rozloučil.“
Luna se podívala doleva na jeden ze stávkujících monitorů a překvapeně se předklonila. „Co je to?“
„Tohle už tady visí od rána a nemůžu s tím hnout,“ odpověděla jí místo něj Tosh.
„To musí být jeho signatura.“ Luna popošla k monitoru a dlouho do něj hleděla. „Egypt. Tohle je démon starý čtyři tisíce let, možná víc. Tehdy se používala úplně jiná magie.“
Owen se ohlédl. Jack a Tosh pořád seděli nad mapou a něco do ní čmárali.
„To je okřídlená antilopa… Akhekh,“ vzpomněla si.
„Okřídlený,“ ozvalo se za Owenem. Otočil se. Suzie seděla rovná jako svíce a nepřítomně zírala na Lunu. „Musíš odtud pryč, on chce, abych tě zabila,“ řekla rychle. „Nepotřebuje tě. Chce jeho.“
„Koho?“ zaječela Luna.
Suzie se zhroutila zpátky na lůžko.
„Jeho,“ hlesla Luna. Pak se zadívala na Jacka, který zmlkl uprostřed slova a zvedl hlavu.
„Proč?“ ozval se Owen.
„Takže vy to nevíte…“
Jack se narovnal, dorázoval k nim, popadl Lunu za loket, něco jí řekl a během několika vteřin byli oba pryč a Owen nechápal vůbec nic.

„Jak ses sem doopravdy dostala?“ bylo první, co jí řekl, když za nimi zavřel dveře.
„Nepovedené kouzlo. Už jsem vám to říkala.“
Nadechl se. „Jaké?“
„Sledovací. Potřebovala jsem někoho najít.“
„Koho? Jak to funguje, váže se to na DNA?“
Luna přikývla. „Nemám tušení, kdo to byl. Hodilo mě to sem místo za ním. Nejdřív… mě napadlo, že to bylo kvůli tobě. Ale tehdy jsi byl jinde.“
„Proč kvůli mně?“
Proč je tak rozčilený? Není to tak dlouho, co jsem přiznala, že taky nejsem normální člověk. „Patříš k Pánům času, že?“ zeptala se tiše. Jsou tady sami. Ale nějak věděla, že nechce, aby bylo příliš slyšet.
Asi dvacet vteřin na ni zíral jako na ducha. „Ne. Jsem normální člověk.“
„Spadl jsi hlavou na hranu toho zábradlí.“ Dotkla se svého zátylku. „Normální člověk by to nepřežil.“
„Měl jsem štěstí,“ odsekl.
„Vím, co jsem viděla.“ Pořád si byla jistá, že slyšela, jak mu při tom nárazu praskají krční obratle. V první chvíli si myslela, že je mrtvý. „Zahojilo se ti to dřív, než jsem se k tobě stihla dostat. Ty se rychle zotavuješ ze všeho, že?“
„Jak dlouho už to víš?“
„Od včerejška. Když jsi přišel. Bylo na tobě něco divného.“
Ticho.
„Prohlédla jsi mě ještě na mostě, jestli se mě ta věc – Akhekh – nepokouší ovládnout. To nebyla náhoda, že?“
„Chtěla jsem ti zafixovat krk. Až tehdy jsem si uvědomila, že možná… chce posednout tebe, protože jsi odolnější než normální lidé. Jinak bych tě varovala předem.“
Přikývl. Stačilo mu to. „Proč ses ptala na Pány času?“ zeptal se pak.
„Ten, koho jsem sledovala… domnívám se, že to byl jeden z nich.“
Oči se mu rozšířily. „Kde ses přesně ocitla? Ukaž mi to místo.“

„Přímo tady?“ Pořád nevycházel z údivu.
„Ano.“ Zadívala se na ruku, která ji včera večer přivítala v tomto světě, a skoro měla dojem, že ruka kouká na ni.
„Tak tohle všechno vysvětluje…“
Chtěla se zeptat. Ale neudělala to. Neodpověděl by.
„Je to spirála,“ řekl pak. „Zóna se zvětšuje spirálově. Měla jsi pravdu. Tosh ti ještě vyznačuje na mapě uzlové body.“
„Ano.“ Půjdu od jednoho bodu k druhému a z jeho čar udělám svoje. První kruh je nejdůležitější. Nebude to složité. Pokud se to nezkomplikuje. Egyptský démon. Skoro se otřásla.
„Vůbec se mi nelíbí, že na něj půjdeš sama.“
Mám jen jeden náramek. Ty to víš. A často pracuji sama. „Není to můj první boj. Poradím si.“
„Opravdu si nechceš vzít zbraň?“
Luna povytáhla z rukávu hůlku a usmála se na něj. „Mám zbraň.“

„Mělo by to být tady.“
V setmělých ulicích Cathaysu bylo šero. Počasí se od rána nezlepšilo a nikdo nemohl rozsvítit. Luna měla na klíně poskládanou mapu se značkami na místech, která jsou přístupná a co nejblíž k ideálnímu místu pro položení kouzla, na levém zápěstí svůj černostříbrný náramek a v pravé rukávu hůlku. Nic víc nepotřebovala. Jack ji přiměl, aby si s sebou vzala mobil pro případ, že se objeví signál, jakmile uzavře mrtvou zónu. Chvílemi si sahala na ucho. Pořád měla pocit, že jí sluchátko klouže dozadu.
Luna si položila hůlku na ruku a pokusila se o kouzlo pro detekci magických stop. Okamžitě se něco objevilo. Vlevo vpředu.
Jack se ještě pořád opíral o auto. Možná ji chce vidět při práci. Kdybys nechytila signál, vyběhni někam na střechu a zkus to odtamtud, takhle to říkal. Dojedu pro tebe.
Pět kroků. Tentokrát si položila hůlku na hranu ruky. Nahnula se asi o třicet stupňů. Je to blízko. Poklop od kanálu? Kruhový. Akhekh si chtěl urychlit práci.
„Tak ukaž se,“ zamumlala. Přiložila hůlku a chvíli se soustředila. Směrem od špičky se začaly objevovat linie hieroglyfu uprostřed pěti soustředných kruhů spojených čtyřmi příčkami. Okřídlená antilopa. Tohle ji téměř překvapilo.
„Čekala jsem, že přesně tohle najdu,“ řekla přes rameno. A ještě ke všemu na deklu od kanálu. Okřídlené antilopě teče do bot.
Jack se nejspíš ani nepohnul. Nevidí, co Luna provádí. A nemůže se ani jít podívat, protože by překročil okraj zóny. Příliš riskantní.
Opatrně rozrušila okraj hieroglyfu. Nechtěla zničit kouzlo, jen signaturu. Přejela hůlkou přes hieroglyf. Stále se nic nedělo. Za špičkou hůlky zůstala v obrazci tmavá cestička. Druhá čára. Kříž. Jedno z nejstarších ochranných znamení.
Okřídlená antilopa se rozpadla v prach.
Luna se narovnala a zadržela dech. V žádném případě se nesmí prachu dotknout ani jej rozfoukat, až se bude nadechovat. Hůlkou do modravého prachu opatrně napsala písmeno lambda. Její signatura.
Prach se okamžitě nahrnul do rýh po hůlce. Povedlo se to na první pokus. Hranice mrtvé zóny se o malý kousek zúžila.
Úlevně vydechla. Schovala magický kruh zastíracím kouzlem a zvedla se na nohy.
„Chytil jsem slabý signál,“ ozval se Jack. Seděl v autě a dveře měl otevřené.
Luna uslyšela těsně u ucha tři vysoké tóny. Ruka jí vylétla nahoru. Sluchátko, musím zvednout hovor.
„Slyšíš mě?“ zapraskalo jí v duchu.
„Ano.“
Jack zabouchl dveře a ukázal jí přes přední sklo zvednutý palec.

Druhý kruh našla nedaleko uprostřed čtyřproudové silnice. Když mazala Akhekhovu signaturu, zapřemýšlela, jak se mu povedlo jej tady ještě za normálního provozu nakreslit.
Když přelézala nízký plot k třetímu, který se nacházel na soukromém pozemku, ozval se znovu Jack. Mezitím dojel zpátky na základnu a vylezl někam na střechu. Zatím žádné změny, ne že by nějaké očekával. A pak udělala Luna třetí krok od plotu a hovor se přerušil.
Tenhle kruh měla hotový dvakrát rychleji než ten první.
Mapa. Dva bloky rovně, jeden doleva, první slepá ulička vpravo. Zase musí vejít dovnitř do zóny.
V ústí uličky se zastavila a zauvažovala, jestli si nerozsvítí hůlku. Ulička byla úzká a připomínala spíš mezeru mezi dvěma domy. Stojan se zaparkovanými a řetězy důkladně přivázanými koly, nalevo dva šedivé kontejnery a tři na tříděný odpad, rozbitá láhev od piva, černé a barevné odpadkové pytle pohozené naproti kontejnerům. Čtvrtý kruh bude někde ve dvou třetinách její délky. Takže asi třicet yardů.
Vešla do uličky. Trochu rychleji, než obvykle. Možná by stihla ztratit odvahu.
Když se přiblížila ke kontejnerům, přistihla se, že zpomaluje. Mohl by se mezi nimi schovat i dospělý člověk. Povytáhla hůlku z rukávu. Sevřela ji v dlani. Tady nemusí dodržovat utajení a vyhýbat se nutnosti použít kouzla. Tady žádná kouzla nikdo neviděl, dokud z trhliny nepřišli Luna a Akhekh.
Cosi zachrastilo vedle ní mezi pytli na odpadky. Luna uskočila a natáhla tím směrem rozsvícenou hůlku. Ostré bílé světlo se odrazilo se dvojici černých očí jako korálky. Luna se odvážila nadechnout. Zvíře ucuklo před nenadálým světlem a zaběhlo do úzkého sklepního okénka. Potkan hnědý, Rattus norwegicus, asi stopa na délku, samice, plné vzrostlá a tedy stará aspoň rok. Patrně březí. Kdyby Lunu někdo vzbudil půlnoci a donesl jí jakékoliv existující zvíře, řekla by mu okamžitě, co to je.
Hůlku si nechala rozsvícenou. První cesta mezi kontejnery bude kritická. Možná jen vyruší nějakého opilce nebo bezdomovce nebo školáky s cigaretami, ale už tak má zjevně nervy nadranc. Po událostech včerejšího večera a dnešního dopoledně není divu.
Nejlepší je popadnout býka za rohy, napadlo ji a první kontejner pořádně nakopla, až o kousek popojel. Vyplašila nějakého ptáka a na zemi se to nezřetelně tmavě zamíhalo. Jinak nic. Liduprázdno. Teď už prázdno obecně.
Skoro se rozběhla. Několikrát se podívala doleva. Nic. Jen špinavá zastrčená ulička jako stvořená pro přepadení. Patnáct kroků. Zastavila se. Raději si stěnu předem prohlédla, než si stoupla zády k ní a položila hůlku na dlaň. Ještě kousek dopředu.
Černý obdélník dveří obešla obloukem. Tenhle dům vypadal neobydleně. Rozbitá špinavá okna, vyražené dveře. Ale kdoví, kdo se tam může schovávat. Hůlku už ani neschovávala do rukávu. Uvnitř se něco pohnulo.
Dalších pět yardů přeběhla. Šlápla přitom na cosi plastového, co pod její nohou křuplo. Připomnělo jí to zvuk praskajících krčních obratlů Jacka Harknesse. Zatnula zuby.
Opět se zastavila a vyhledala další kruh. Hůlka ukázala prakticky na stěnu vedle ní. Našla ji na druhé zaklepání. Zatímco se kruh neochotně zviditelňoval, pohlédla k ústí uličky. Jediné světlé místo.
Přeškrtla znak okřídlené antilopy. Rozhlédla se. Čistý vzduch. Nakreslila svou vlastní signaturu. Podívala se k ústí uličky. Zkontrolovala kouzlo. Signatura se nepovedla, prach nereagoval. Zatraceně! Další zdržení, a cítila v kostech, že tady už není bezpečno. Přeškrtla písmeno. Všechny tahy zmizely. Napočítala do tří a provedla druhý pokus. Správně!
V ústí uličky se objevil nezřetelný obrys. Muž. Vyšší postavy.
Luna znehybněla.
Dívá se sem. Určitě. A teď vešel do uličky.
Luna sevřela hůlku, přitiskla se zády ke zdi a schovala se za posunuté vnímání. Kdo o ní neví, nevšimne si jí. Jednoduchá kouzla zanechávají nejméně stop a nebudí pozornost. Pak její pohled padl na zem a polilo ji horko. Nestihla zastřít kruh s přepsanou signaturou.
Vetřelec se zarachocením prošel mezi kontejnery. Určitě šlápl na ten černý odpadkový pytel, který Luna málem taky přehlédla.
Přistihla se, že nedýchá.
Náhle se zastavil. Pořád mu neviděla do tváře, ale byla si jistá, že se teď dívá přímo na ni.