Křivonožkův revír

Fandom: 
Rok: 
Rok 2 009

Název: Křivonožkův revír
Autor: Anneline
Varování: Příběh, který by se nikdy nemohl stát, přestože mám pocit, že by to bylo hezké (i když konec by jste mohli považovat za bizardní). Není v tom skoro žádný děj, měla to být spíš jen krátká jednodílná povídka na oddech, něco jako pohlazení po duši. Omlouvám se, že jsem ze sebe nevymáčkla něco trochu lepšího, akčnějšího, dějově bohatějšího, ale stejně doufám, že vás to alespoň trošičku pohladí :).
Shrnutí: Křivonožka se jako každý večer vydává na svoji obvyklou procházku hradem. Skrývá se za tím něco víc?
Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy, které patří J.K. Rowlingové.
Poznámka: Povídka je napsána pro Neviathiel.

Potichu nakračoval po společenské místnosti, s ocáskem hrdě vztyčeným nad hlavou.
Celá místnost byla zahalená do temnoty a v krbu pohasínali poslední žhavé uhlíky, ale mu to ani v nejmenším nevadilo, vše viděl stejně ostře jako ve dne.
Kolem se povalovali věci studentů – pera, pergameny, tašky, kusy oblečení, šachy, Bertíkovy fazolky, papuče, kartáče na vlasy a ulepené kalamáře.
A přesto si tu připadal báječně, protože tu nebyl nikdo jiný. Nikdo, kdo by se na něj posměšně či s odporem díval, nikdo, kdo by o něj zakopával.
Teď to bylo jeho království.
Dál se tiše vyhýbal věcem ledabyle pohozeným na podlaze a sebejistě mířil k zadní straně portrétu.
Ačkoli sám sobě připadal jako vznešený páv, nečinný pozorovatel by spíše podotknul, že se skrze Nebelvírskou společenskou místnost prodírá osrstěný hroch s obličejem po nepovedené plastické operaci a štětkou do záchodu místo ocasu.

Nu, ale žádný nečinný pozorovatel se neobjevil, proto Křivonožka poklidně pokračoval ve své cestě.
Před obrazem se krátce pozastavil a mňouknul, počkal, dokud mu zlatem zdobený rám automaticky otevře cestu do celého hradu.
Buclatá dáma jen zamručela, načechrala si péřový polštářek, který měla opřený o rám obrazu a spala dál.
Zamířil rovnou dolů po schodech, i když bázlivě nakukoval škvírami mezi zábradlím do temné hlubiny.
V paměti mu utkvěla krátká vzpomínka na to, jak jednou po schodech divoce utíkal, když hledal svou paní, ale křivé nožičky se mu zapletly a on málem spadl do černé propasti.
Rozježili se mu chloupky na hřbetě a raději trochu zpomalil tempo.
Obrazy všude kolem něj spali, jen tu a tam se objevil nějaký rytíř nebo vznešená slečna, která na něj rozněžněně špitala:
„Čičí, čičinko, pojď za mnou…“ Kocourek zamrskal ocasem, shodil okrasnou vázu ze stolečku na odpočívadle a prudce zahnul doleva, ignorujíc ječení šlechtičny na plátně.
Seběhl několik dalších schodů, protáhl se mezi mramorovými sloupy a elegantně vyskočil na okno.
Sedl si a pozorně si prohlédl okolí. Pak si stočil ocas kolem těla a začal si čistit přední tlapky.
Za oknem byla černá noc a na obloze poblikávalo pár hvězd, které ozařoval obrovský půlměsíc.
Křivonožka si složil packy pod sebe a trpělivě vyčkával.
„Mňáu!“ ozvalo se odněkud. Kocourek zakmital oušky a zvedl se do sedu. Z levé strany se ozvalo tiché zašramocení a rázem vedle zrzavého kocourka seděla mourovatá kočka.
Na přivítanou se otřeli čumáčky o sebe, pak ji Křivonožka švihnul ocáskem přes hřbet a rozeběhl se pryč. Kličkoval mezi sloupy a utíkal až do haly, pak se protáhl obrovskými dveřmi, které se automaticky při přítomnosti někoho, kdo chtěl ven otevřeli a octl se v černo černé tmě.
Mourovatá kočka jej následovala. Křivonožka se zastavil na posledním schodku, posadil se a pohledem přelétl Bradavické pozemky, čekajíc na svou partnerku.
Kočičí paní se v duchu uchechtla když si všimla, jak zrzavý kocour pohazuje ocasem ve vzduchu a raději ho obešla co nejopatrněji, aby nedostala ránu a posadila se vedle něj.
Po chvíli ticha začala slabě vrnět, pozorovat školní pozemky by mohla hodiny.
Kocourek vedle ní ji napodobil, pak ale zmlknul. K ouškám jim doléhalo tiché mňoučení a slabé pískání, vzápětí se před nimi objevila tři malá koťátka.
Ve tmě jejich očka zářila, rozeběhli se k páru sedícímu na schodech.
Mourovatá kočka seskočila i ten poslední schod a s Křivonožkou v patách a vydala se svým dětem naproti.
A kdo říká, že paní profesorka McGonagallová je stará panna, hluboce se mýlí.

Komentáře (archiv): 

Ne, 2009-12-27 21:27 — Danae
To je milá povídka!

"Kočičí úhel pohledu" jsi podle mě vystihla hodně věrně, podezřívám tě, že máš doma aspoň jednu kočku! A závěr je moc roztomilý - a zároveň vzbuzuje tolik zábavných otázek! Třeba: jak dlouho je taková paní zvěromágová březí? A je to na ní vidět i v lidské podobě? Ale vzala bych jed na to, že tak velká čarodějka si s podobnými problémy poradila. Když člověk konečně najde toho pravého, je všechno jednodušší ;)

Po, 2009-12-28 12:03 — Anneline
...

Ono je totiž pravda, že jsem nad tou povídkou vůbec nepřemýšlela a sepsala jsem to, co mě napadlo :D Tak to i vypadá ;P
Nene, doma žádnou kočku nemám, ale děsně tyto zvířátka miluju. Vždycky, když na ulici nějakou potkám, hned ji musím jít pohladit :)
Děkuju :)

Čt, 2009-12-24 11:54 — neviathiel
Cha!

Uhodla jsem identitu mourovaté kočky! Ale teď z toho mám hlavu zamotanou, protože její tři děti jsou z jedné čtvrtiny kočky, z jedné čtvrtiny maguáři a napůl lidé... I když, moudrá Minerva jim to asi neřekla, aby se náhodou nepokoušeli proměnit. Ona tajná láska je o to krásnější...
Liškomágové mají konkurenci! :-)
Díky, Anneline, a přeji hezký Štedrý den!

Po, 2009-12-28 12:00 — Anneline
Vůbec není zač, jsem ráda že

Vůbec není zač, jsem ráda že se ti to alespoň tošku líbilo :)

Klíčová slova: 
-A A +A