Nesmírná odysea S01E01

JMÉNO: Karkulka
VĚK: 27
SILNÉ STRÁNKY: houževnatost
Proč bych se měla zachránit právě já? Dalo by se říct, že jsem holka do nepohody. Když vylezete z vlčího břicha a kromě poslintané sukně vám nic není, začnete se na ostatní problémy dívat z nové perspektivy. Je vám s prominutím u prdele, že ani v padesátém ořechu nenajdete šaty. A že na svou třiačtyřicítku nohu neseženete skleněné střevíčky.
PS: Třená bábovka už mě nebere, ale o to víc se mi do košíčku vejde merlotu.

Jiřík zná Karkulčin spis nazpaměť a ví, že ji na Levepechu přijme. Líbila by se mu na pozici velitele ostrahy – buď ona, nebo Zlý vlk. Je to trochu ironie, ale ironické je v posledních dnech úplně všechno.
Jiřík je kapitánem Levepechy a jeho úkolem je napěchovat tu starou kocábku pohádkovými bytostmi a odvézt je do nového domova. Vesmírem. Protože z jejich planety do týdne nezbude nic než prach a popel a láva. Pohádkových bytostí je několik tisíc a na Levepechu se jich vejde maximálně pět set. Jiříkovy sudičky pravděpodobně měly dost pochybný smysl pro humor… a k tomu sklony k alkoholismu.
Jiřík navíc nechce být kapitánem. Ti idioti z PVP (Pohádkový výbor pro přežití) ho zvolili jen kvůli jeho dávnému hudebnímu vystoupení s písní Nes mě loďko ke břehu, protože mezi dřevěnou pramicí a vesmírnou lodí neshledali příliš velký rozdíl. Ačkoliv Levepecha (létající vesmírná perníková chaloupka) je spíš než loď rozpadající se barabizna z materiálu naprosto nevhodného pro vesmírnou anabázi. Pohromadě ji drží jen kouzla hlavní inženýrky, kterým kromě ní nikdo jiný nerozumí. A ona je od té doby, co ji do vlastní pece zavřeli ti dva malí psychopati, naprosto šílená.
„Jsi ve sračkách až po uši,“ ujistí Jiříka lodní křeček.
„Byl bys taky, kdybych ti nečistil klec.“ Jiřík prudce vstane a začne rázovat po své kajutě. „Já se o to neprosil. Ale i když mě vybrali ze špatného důvodu, pořád můžu být dobrý kapitán.“
Křeček se zahihňá. „Tak to je moc pohádkový i na mě.“
Dřív, než se Jiřík stihne stát křečkovrahem, ozve se zaklepání na dveře. Do Jiříkovy kajuty strčí hlavu jeden ze tří synů Půlnočního krále. Na Levepechu se bohužel z kapacitních důvodů dostane jen jeden z nich, takže se teď všichni tři snaží, seč mohou, aby se Jiříkovi zavděčili. Jiřík nikomu neprozradí, že jejich jména zapomněl hned první den a plusové body jim přidává na základě hodů třístěnnou kostkou. Je to jeho tajemství. Ještě před pár dny by se bál, že za to přijde do pekla, ale očividně už v něm nějaký čas je.
Syn Půlnočního krále, ať už je to kterýkoliv z nich, divoce koulí očima.
„Ona! Ona! Je! Je!“
„Pusť ji dál,“ kývne Jiřík. Chvíli přemýšlí, že některému ze synů Půlnočního krále strhne pár bodů, ale nakonec jen preventivně položí ruku na první šuplík – na ten s lahví pálenky. Jeho exmanželka holt takhle působí na všechny netrénované jedince.

JMÉNO: Zlatovláska
VĚK: 24 (U toho čísla se Jiřík nevesele ušklíbne.)
SILNÉ STRÁNKY: Moje silné stránky ti byly posledních patnáct let ukradené, tak nedělej, že se zajímáš!

Zlatovláska vpluje do jeho kajuty tak efektně, že si Jiřík mimoděk začne znovu broukat Nes mě loďko ke břehu. Zdá se, že od chvíle, kdy ji viděl naposledy (v rozvodové chaloupce), její vlasy ještě více zezlátly a pleť zjemněla.
„Vidím, že pořád plýtváš živou vodou na kosmetické účely,“ podotkne.
Zlatovláska pozvedne ret. „A ty jsi stále galantní jako váleček na nudle, kuchtíku.“
Jiřík se usměje. „Máš velké štěstí, Zlatovlásko, má lásko, že k výběru posádky Levepechy přistupuji ryze profesionálně a nenechávám se ovlivnit osobními emocemi.“ Nakloní se dopředu. „Tak čím bys mohla na lodi přispět? Česáním vlasů? Čučením do zrcadla?“
Zlatovláska se pohodlně uvelebí v křesle.
„Řeknu ti jen čtyři slova, ty mravenčí milovníku. Živá voda. Mrtvá voda. Já je mám a z ruky je nevydám.“
„To je dvanáct slov,“ prohlásí Jiřík duchaplně, ale cítí, jak mu ujíždí půda pod nohama. Zlatovláska ho pobaveně sleduje.
„No dobře,“ vzdá to nakonec Jiřík. „Co chceš?“
„Místo vrchní lékařky, největší kajutu, uniformu, jakou si navrhnu,“ Zlatovláska se významně odmlčí, aby mohla jako šíp vypálit svůj největší triumf, „a tvého křečka.“
Nastalé ticho ruší jen peprné nadávky linoucí se z křečkovy klece. Jiřík vstane a natáhne ke Zlatovlásce ruku.
„Nemohu se dočkat naší budoucí spolupráce, paní doktorko.“

***

JMÉNO: Sněhurka
VĚK: 34
SILNÉ STRÁNKY: Jsem v zemi zdejší na světě nejkrásnější a mám zkušenosti s vedením mužského kolektivu.
Kapitáne, trpaslíci se mnou půjdou i do jámy pekelné – a lepší mechaniky nenajdete.

„Jo? Moment!“
Jiřík se rozhlíží po nákladním hangáru na nižší palubě Levepechy.
„Za vámi, kapitáne!“
Téměř u podlahy trčí z otvoru ve stěně hlava. Moc pěkná hlava, mimochodem. Její obličej se nepatrně zkřiví námahou a potom se za hlavou začne soukat i zbytek těla. Sněhurka vypadne ven z potrubí a za ní o poznání snadněji vyklouzne dalších sedm postaviček.
„Dobrá zpráva je, že rekuperační systém funguje,“ zahlaholí Sněhurka. Má na sobě špinavé montérky a na čele šmouhu od oleje. Při tom pohledu se Jiříkovi zvýší tep. „Špatná zpráva je, že nevíme jak. Hádám, že za to může magie, která drží pohromadě celou tuhle barabiznu, ale byla bych klidnější, kdyby nám… ehm… vrchní inženýrka poskytla nějaké bližší informace. Jo a doslova každé potrubí a šachta vypadá jakou roura od kamen. Chápu, že ona jiný design asi nezná, ale čert aby se v tom vyznal.“
Jiřík potlačí paniku a nasadí kapitánský výraz. Poslední dobou mu to jde čím dál lépe.
„Ale nerozpadne se to ve vesmíru?“
Sněhurka si povzdechne.
„Kapitáne, je to létající chaloupka postavená z perníku. Perník se obvykle rozpadá ve chvíli, kdy ho namočíte do čaje nebo na něj namažete silnější vrstvu džemu. Nebo se na něj škaredě podíváte. Nebo -“
„Rozumím.“
Sněhurka se povzbudivě usměje. „Pořád ale lepší než zůstat tady dole na zemi.“ Když si všimne Jiříkova výrazu, hned se zarazí. „Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak.“
Na chvíli zavládne ticho.
„Nedáte si jabko, kapitáne? Vůbec není otrávené. Omlouvám se. Zase. Mám sklony blábolit, když jsem nervózní.“ Zastrčí si ruce do montérek a zašoupe nohama. „Nebojte se, udržíme s klukama tu kraksnu v chodu. A kdyby ne, před smrtí si užijeme tu největší perníkovou párty v pohádkových dějinách.“ Sněhurka se uchechtne. „Ale no tak, to bylo vtipné!“
Jiřík cítí, jak se mu proti jeho vůli roztahují koutky. „Jak dlouho že jste to žila v dole jen se sedmi trpaslíky, podporučíku?“
„Příliš dlouho, kapitáne! Je osvěžující být opět mezi lidmi. I tahle klaustrofobická létající perníková ponorka je lepší než důl. Nebo skleněná rakev, když už jsme u toho.“
„To rád slyším. Ještě si chci promluvit s vrchní inženýrkou, takže když mě omluvíte,“ natáhne k ní ruku. „Jsem rád, že vás mám na palubě.“
Sněhurka ho napůl obejme a potom se zarazí.
„To jsem asi neměla.“
„Ne, to tedy…“ Jiřík se snaží vymanit ze Sněhurčiny náruče. Cítí, jak mu hoří tváře, a najednou neví, kam s rukama.
„Do příště si nastudujte protokol, podporučíku,“ vykoktá a vypotácí se z nákladního hangáru. V nose stále cítí slaboučkou vůni jablečného šamponu.

***

JMÉNO: Jenovéfa Margarína Dobromyla (je to od slova mýt a ne milá)
VĚK: 1275
SILNÉ STRÁNKY: Udržím tu vaši kocábku pohromadě.
Kapitáne, jsem stará žena a svůj vyměřený čas jsem už mnohonásobně překročila. Částečně za to mohly magické houby, ale taky jsem udělala věci, na které nejsem pyšná. Takže když vám teď píšu, že mým motivem pro účast na této misi není další prodlužování mého života, myslím to vážně. Můžete tomu věřit, nebo ne.

Na perníkových dveřích kajuty vrchní inženýrky se cukrovou polevou očividně nešetřilo. Jemné linie zdobení připomínají krajku, pavučinu a současně spletitý vzorec, po kterém Jiříkova mysl klouže a nedokáže ho uchopit. Opatrně vezme za kliku a vstoupí.
Ježibaba (Jiříkovi stále dělá problémy o ní přemýšlet jako o inženýrce, natožpak o Jenovéfě) sedí u stolu a s výrazem nejvyššího soustředění zdobí perníček. Pocit beznaděje, který dosud jen obcházel kolem, na Jiříka dopadne jako kovadlina.
„Prosím vás, řekněte mi, že víte, co děláte.“
Ježibaba odloží zdobičku a pátravě se na Jiříka zadívá. Oči má jako dvě jámy a Jiřík nechce vědět, co se skrývá na jejich dně.
„A vy víte, co děláte, kapitáne?“
Jiřík se nevesele uchechtne. Myšlenky mu běží hlavou překvapivě snadno a Jiřík si náhle kdoví proč vybaví složitý vzor na perníkových dveřích, jak se pomalu rozplétá. Slova mu vycházejí z úst, aniž by je kontroloval.
„Víte, co mám ve své kajutě v té velké zamčené skříni?“ zeptá se potichu. Ježibaba neodpoví, tak pokračuje. Hlas se mu ani nezachvěje. „Složky těch, kteří se na Levepechu nevejdou. Je jich přes sedm tisíc a já jsem je četl všechny. Slovo od slova, až se mi vypálily do hlavy. Kuchařky, trhovci, lesní skřítci… Nemají potřebnou kvalifikaci a kvůli tomu zemřou na té ohnivé placce, která zbude z naší země. My je tam necháme. Já je tam nechám.“
Jiřík vydechne a probodne Ježibabu pohledem. „Takže mi řekněte vy, jestli vím, co dělám.“
Zavládne tísnivé ticho a Ježibaba znovu sáhne po perníčku.
„S fialovou barvou není problém. To prostě do polevy přidám nějaké borůvky, stačí jich málo, takže se ten cukr ani moc nerozblemcá. A chutnají dobře. Zato červená. Vy si, kapitáne, určitě myslíte: bábo, přidej tam maliny a máš to, ale to není tak jednoduché. Pigmentace malin nestojí za nic. Červená řepa barví lépe, ale hnusně chutná.“
Nutno přičíst Jiříkovi ke cti, že na ni zůstane civět jen chvíli. Potom se vzpamatuje.
„Takže to beru tak, že přebíráte plnou zodpovědnost za funkční vlastnosti Levepechy.“
Ježibaba se rozzáří.
„Ano, kapitáne.“
„V tom případě,“ Jiřík se náhle cítí podivně lehký, a než dojde ke dveřím, celý rozhovor mu připadá spíše jako sen, „vás nebudu rušit.“
Už má částečně vykročeno z místnosti, když ho Ježibaba osloví.
„Kapitáne?“
„Ano?“
„Nechte si složky těch, co se sem nedostali. Je to vaše palivo.“
Jiřík krátce kývne a dveře za ním zaklapnou. Ježibaba si až v té chvíli uvědomí, jak byla její poslední věta dvojznačná, ale věří, že ji kapitán pochopí a nespálí složky budoucích zemřelých v peci.
Potom odloží perníček a opře se do křesla.
S magií na Levepeše se to má tak, že je zkrátka neuvěřitelná. Ježibaba si uvědomuje, že je to její vrcholné dílo, které ji dalece přerostlo.
Cítí tu sílu, proudí jí v žilách jako tekoucí zlato, hučí v hlavě jako míza na jaře. Ježibaba se jí nechává pohltit. Jsou to sny všech lidí na palubě i těch, které nechávají dole na zemi. Jsou to přání a bolest a strach a slzy. Zármutek tak silný, že ji občas úplně ovládne a ona se nemůže ani pohnout. A naděje, odhodlání. To, co bylo, co je a co by mohlo být.
Občas všechny emoce dosáhnou dokonalé rovnováhy a přesně ten okamžik Ježibaba vtiskne na perník. Je to něco tak pomíjivého a neuchopitelného, že sama neví, jestli se jí to nezdálo. Potom od sebe zuby neviditelného soukolí zase odskočí a ten kousek barevné polevy pulzuje vlastním životem jako jediná připomínka toho všeho.
Takže – ví, co dělá?
Zakloní hlavu a její smích je šílený a táhlý.

***

Už třetí den padá z nebe popel. Ta informace málem proletí Jiříkovi hlavou, aniž by se nad ní pozastavil. Silou vůle přinutí své myšlenky, aby zpomalily.
Už třetí den padá z nebe popel a on už si toho skoro nevšímá! Je neuvěřitelné, jak rychle se lidská mysl zvládne přizpůsobit něčemu takovému. Jiřík se stále cítí trochu jako ve snu a doufá, že Ježibaba seslala na celou posádku vlčí mlhu, aby ji uklidnila. Protože pokud to neudělala, vychází ten klid a odtažitost pouze z jeho nitra – a to je mnohem horší.
Datum a místo odletu úzkostlivě tajili, aby se vyhnuli nepokojům, takže na startovacím palouku panuje ticho a klid. Jen vítr šumí ve větvích a víří popel.
Jiřík to sleduje z oken své kajuty a nejasně cítí, jak se v něm cosi navždy mění. Naleje si skleničku pálenky a vyklopí ji do sebe.
Rozhlédne se kolem sebe. Stěny kajuty až do posledního kousíčku pokrývají portréty těch, kteří se na Levepechu nedostali. Zlatovláska se mu sice pošklebovala, že je přehnaně melodramatický, ale Jiřík má vyšší hodnost, takže jí řekl, ať sklapne – a ona ho poprvé v životě poslechla.
Popadne lodní telefon a zatočí kličkou.
„Strojovna,“ ohlásí se nakřáplý hlas poznamenaný mnohaletým vdechováním kouře při pečení perníčků.
„Inženýrko, očekávám vás na můstku za Té mínus tři.“
„Co?“
„Prostě přijďte na můstek,“ povzdechne si Jiřík. „A zatopte pod kotlem, budeme startovat.“
Naposledy přilepí nos na okno a tiskne si do paměti poslední chvilky na zemi, která mu byla celý život domovem.
Zvládněte to tu,“ šeptá blíže neurčeným posluchačům v pohádkové říši a ví, že nezvládnou. Odpovědí je mu jen kvílení větru a tiché šustění popela. Jiřík energicky schová láhev do skříně a rychlými kroky odejde na můstek. Rád by věřil, že se už nikdy neohlédne zpět, ale ve skutečnosti proces zapomínání a hojení teprve pomalu začíná.

Na můstku už čekají skoro všichni vyšší důstojníci. Chybí pouze Jiříkův první důstojník, Děd Vševěd, který ve své kajutě dospává poslední den strávený svícením na pohádkovou říši. S jeho odletem zavládne věčná noc.
Karkulka něco zaujatě vysvětluje Zlému vlkovi (nakonec je přijal oba a budou se střídat na denní a noční směny). Oba mají žlutočerné uniformy se zdobně vyšitým písmenem L na hrudi. Karkulce žlutá nečekaně sluší a Zlý vlk by potřeboval tak o dvě čísla větší model.
Sněhurka má stejnou uniformu jako Karkulka se Zlým vlkem a na tváři úplně novou šmouhu od oleje. Jiřík z jejího dotazníku ví, že se nejvíc ze všeho bojí pohledu do zrcadla, takže si na její šmouhy snaží zvykat. Popravdě se mu na ní dost líbí, ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznal.
Zlatovlásčina blankytně modrá uniforma je ušitá z nejjemnějšího hedvábí a přiléhá jí k tělu jako druhá kůže. Krajkový živůtek s lodičkovým výstřihem plynule přechází v široké kalhoty, které připomínají spíše sukni. Jiříka ani nepřekvapí, že místo univerzální kožené obuvi schválené kapitánem a Pohádkovým výborem pro přežití má na nohou jemné střevíčky ladící s uniformou. Zlatovláska na něj vrhne vítězoslavný úšklebek a Jiřík odolá pokušení nařídit jí několik cvičných koleček po nákladním hangáru. Na to bude čas později.
Ježibaba soustředěně vyplázne špičku jazyka.
„Vrchní inženýrko, připravte se ke startu. Na můj rozkaz.“
„A ví vůbec někdo, kam letíme?“ pozvedne Zlatovláska obočí.
„Za devatero hor, ne asi,“ mrkne na ni Sněhurka. Zlatovláska se zatváří nerudně.
Jiřík se chopí perníkového kormidla. „Kurz je nastaven k nejbližší planetě s podmínkami vhodnými pro život. Při naší maximální rychlosti stonásobku sedmimílových bot bychom tam měli být za devět let.“
Potom kývne na Ježibabu.
„Máme zapnutý komunikátor?“
„Ano, kapitáne. Prostě mluvte tady do toho marcipánového zvonečku.“
Jiřík nevěřícně zavrtí hlavou. „Marcipánového… to je fuk.“ Ve zvonečku to zapraská a Jiřík se k němu skloní. „Celé posádce, hovoří k vám kapitán Levepechy. Zaujměte svá místa a připravte se. Start za Té mínus nula celá pět.“
Jiřík si odkašle a dál pokračuje o poznání dutějším hlasem.
„A posádko? Večer si v lodním baru všichni připijeme na tu hořící placku a všechny lidi na ní.“
Obrátí se k Ježibabě.
„Start, paní inženýrko!“
Ježibaba zavře oči a přiloží dlaň na obzvlášť složitý vzor na palubní desce. Jiřík si až teď všimne, že z něj jako paprsky vybíhají desítky cukrových čar do všech koutů Levepechy.
Podlaha se jim zachvěje pod nohama.
„U sedmihlavého draka, ono se to vážně děje,“ vydechne Sněhurka a chytí Jiříka za ruku.
Jiřík ví, že by ji měl okřiknout, ale nedostane za sebe ani slovo.
Ježibaba něco mumlá s očima protočenýma v sloup a Levepecha se pomalu odlepuje od země.
„Tak leť, ty hromado šrotu… teda mouky,“ šeptá Karkulka. „Zavez nás domů.“