Na vlásku

Ten zvuk byl příšerný. Zaryl se přímo do mozku a těm nejhlubším jeho částem bez pardonu oznámil, že konec se blíží, smrt je všude okolo a nebesa se co nevidět zhroutí. Pod Jonatánem se zhoupla země. Tedy podlaha.
„Vždycky jsem si přál, uvíznout s tebou ve výtahu,“ prohlásil David a teatrálně si povolil kravatu.
„Jsou tu kamery,“ ušklíbl se na něj Jonatán a ukázal směrem k pravému hornímu rohu kabiny.
„A fungujou?“ zpozorněl David.
„Fakt si myslíš, ó mocný, bohem, pardon, správní radou pomazaný řediteli, že kdyby nefungovaly, tak bych ti to řekl? I když by mě to mohlo stát místo?“
„Ale no tak,“ uhnul David pohledem. Od chvíle, kdy se Jonatánovi povedlo s přispěním otcových rad spáchat profesionální sebevraždu, už uplynuly celé roky. Oba s tím byli smíření, ale vtipkovat se na tohle téma odvážil jen Jonatán.
„Tohle by nás odsud mělo dostat,“ stiskl tlačítko přízemí.
„Asi ne,“ ušklíbl se David.
Jonatán zkusil zvonek.
„Haló, uvízli jsme ve výtahu, haló? Budova C, šachta 3.“
„Neměli by ti náhodou odpovídat?“
Jonatán si ho změřil pátravým pohledem. Kravata už ležela na zemi a první tři knoflíky u košile měl rozepnuté.
„Jsi v pohodě?“
Generální ředitel se široce a taky falešně usmál.
„V naprostý.“
Reproduktor zachrchlal: „… výpadek proudu. Vyčkejte…“
Jonatán stisknul tlačítko. V reproduktoru zapraskalo a vzápětí utichl úplně. Ještě chvilku počkal. Marně.
„Vědí o nás, určitě to za chvíli opraví,“ zkusil uklidnit svého přítele.
David se prudce nadechl a opatrně posadil na podlahu.
„Začaly Vánoce a venku je sněhová kalamita. Budeme rádi, když se dostaneme ven na Nový rok.“
„Vědí o nás,“ zopakoval Jonatán a posadil se vedle něj. Pořád to tu trochu páchlo chlórem. Ani ne před hodinou uklízeli.
„Výtah není vzduchotěsný, kyslík nám dojít nemůže,“ odpověděl mu David se zavřenýma očima. Dýchal o trochu rychleji než by situace vyžadovala.
„Mám čaj,“ žduchnul do něj Jonatán ramenem a začal rozšroubovávat termosku. „Tyhle věci sebou my vrátný nosíme. A netvař se tak sklesle. Muž, co kdysi zlikvidovat nadnárodní developerský projekt jediným tweetem, zvládne půlhodinku ve výtahu.“
„Twitter, mobil, mám mobil,“ zaradoval se David a vytáhl z náprsní kapsy nejnovější Samsung.
Jonatán usrkl trochu čaje. Byl horký a jemně voněl po soumraku v dalekých horách.
„Zavolám Abigail, aby…“
Telefon zavibroval.
„Do háje,“ vydechl David a nevěřícně se zadíval na notifikaci. „Do háje, do háje, tohle je malér.“
Začal zuřivě scrollovat sociálními sítěmi.
„Na, dej si a ukaž, co se stalo,“ vrazil mu Jonatán do ruky víčko od termosky a zmocnil se mobilu.
„My o twitteru…,“ okomentoval text, který Davida tak rozrušil.
„Tohle není sranda,“ zpražil ho David pohledem.
„Hashtag metoo nikdy není.“
David do sebe obrátil celý improvizovaný šálek.
„Řekni mi, prosím, že to není pravda,“ zaúpěl.
Jonatán projel celé vlákno. Támar své obvinění napsala stručně a jasně. Tak bez emocí, jak jen to vzhledem k situaci šlo. Nikoho nenechala na pochybách, ohledně identifikace násilníka. Pár identit jí vyjádřilo podporu. Překlikl na Amnonův účet. Ticho po pěšině. Buď obvinění ještě nezaregistroval, nebo měl dost rozumu na to, aby mlčel.
„Támar je dost hysterka,“ ozval se náhle David.
„Když na tebe každý měsíc ječí, že jí máš faktury dávat před uzávěrkou, není to známka hysterie, ale toho, že je dobrá účetní.“
„Třeba jen přehání.“
David těkal očima ze stěny na stěnu a jeho klaustrofobie se přelila do složité melodie, kterou vyťukával prsty na podlahu.
Mobil v Jonatánově ruce zazvonil. Zvuk se prohnal kabinou jako nůž mozkem. Když zahlédl jméno volajícího, předal ho Davidovi rychleji než horký brambor.
„Přiznal to, ten hajzl to úplně klidně přiznal!“ ozvalo se z telefonu.
Jonatán neměl problém rozumět každému jednotlivému slovu a David musel mobil trochu odtáhnout od ucha. Abšalom plival slova jako náboje.
„Potřebuju, abys okamžitě přijel podepsat jeho výpověď. Už to mám napsaný, stačí jen…“
„Jsem zavřený ve výtahu,“ skočil David personálnímu řediteli do řeči. „Vyřešíme to, jakmile se dostanu ven. Zatím se uklidni.“
„Docela by mě zajímalo, jak přesně to hodláš vyřešit,“ rýpl si Jonatán, když David zavěsil.
„Průšvih je,“ promnul si generální ředitel čelo, „že já Amnona potřebuju. Je neuvěřitelná bedna na veřejný zakázky. Nemluvě o tom, že pokud teď odejde, půjde celý First Temple projekt do kopru. V lepším případě se zdrží o celé roky.“
Jonatán ho vzal kolem ramen. Věděl, že Davidův vysněný projekt je v kritické fázi.
„To, že se Amnon považuje za dar shůry, neznamená, že se bez něj nedokážeš obejít.“
„Nedokážu,“ potřásl David hlavou. „Vážně. Ne teď a ne dost rychle.“
Ve tváři mu vibrovala panika. Strach z malého prostoru, strach z Támar. Strach o Támar.
Jonatána pocítil náhlý a svým způsobem iracionální nával lítosti. Ještě trochu se posunul a co jen to šlo, se přitiskl k Davidovi.
Generální ředitel a láska jeho života se zamyšleně zadíval na výtahové dveře.
„Chce se mi chcát,“ prohlásil.
Jonatán se chtě nechtě uchichtl. Jsou dny, kdy i z šálku čaje můžou povstat potíže.
„Vlastně si spíš můžu dovolit postrádat Abšaloma,“ pokračoval David. „Chyběl by, ale projekt se kvůli němu nezhroutí.“
Jonatán stiskl pěsti. V tu ránu byl soucit pryč.
„Tak s tím,“ procedil mezi zuby, „si jdi do hajzlu, zlatíčko.“
„Kéž by,“ zkřížil David nohy.
„I kdybych nakrásně pominul,“ namířil na něj Jonatán prst, „že máš nějakou morální povinnost vůči Támar a že Abšalom je bez pardónu nejlepší personální ředitel v zemi, tak tu máš ještě jeden maličký problém. Víš, co se stane, pokud to zameteš pod koberec? Pokud to budeš ignorovat? Všichni ti přestanou věřit. Vlastní zaměstnanci se tě začnou bát, začnou být nejistí a ti rozumnější z nich ti při nejbližší možné příležitosti utečou.“
„Rozumnější? A ty? Taky budeš rozumnější?“ probodl ho David pohledem.
Jonatán ucítil, jak mu zčervenaly tváře a zbledl nos. Zkusil si představit, co by asi tak udělal. Z jistého úhlu pohledu mu to vlastně mohlo být jedno. Až na zde přítomnou výjimku z manažerů vesměs vídal jen letmé pokývnutí při příchodu a odchodu. A Támar byla popravdě řečeno trochu nafrněná fiflena, která občas zapomněla pozdravit úplně.
„I já,“ pronesl pevně a doufal, že si právě už zase nezničil život. Najednou měl pocit, že všechno visí na vlásku. Kdepak, najednou měl pocit, že ten vlásek, o jehož existenci už delší dobu věděl, se právě přetrhl.
David se postavil a přešel do kouta.
„Podej mi tu zatracenou termosku,“ zavrčel.
Jonatán se neodvážil neposlechnout. Výtahovou kabinou se rozlil nezaměnitelný pach.
„Á, to přesně potřeboval,“ vydechl David, otočil se a pečlivě zašroubovanou termosku odložil do kouta.
„Tak fajn,“ řekl.
„Co fajn?“ zamrkal překvapeně Jonatán.
„Amnon poletí. Támar zůstane, tedy jestli bude chtít. Abšalom… ten ať si, sakra, dělá, co chce.“
„To jako jen tak?“
„Žádný jen tak. Kdepak. Je tu někdo, kdo za to zaplatí.“
Jonatánovi se zatmělo před očima. David byl celý jeho život. Jak po emocionální stránce, tak bohužel i po finanční.
„Kdo?“ polkl.
„Ty, můj milovaný,“ zašklebil se generální ředitel.
„Jak…“
„Někdo po Amnonovi ty veřejný zakázky vzít musí. A pokud se nepletu, dělals je dost dlouho.“
„Já?“
„Jo, ty! Už je na čase, aby ses vrátil z toho svého exilu. Je mi jasný, že budeš potřebovat čas, než se do toho zas dostaneš, ale bez Amnona v tom stejně bude hokej.“
„Víš přece, že…“
„Jo, vím. A je mi to jedno.“
Široce se na Jonatána usmál a ten pochopil, že vlásek reality se sice právě přetrhl, ale taky, že on dopadl na nádhernou a úrodnou zem.
V tu chvíli se výtah pohnul, znovu hrůzostrašně zavrzal a pak poklidně, jako by se vůbec nic nestalo, sjel do přízemí.
„V tom případě ti tu termosku možná odpustím,“ řekl Jonatán, když se otevřely dveře.