52. část - Lži

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Úvodní poznámka: 
Stále ještě ne poslední kapitola.
Kapitola: 

Projít. Požehnat. Usednout.
Zapadnout do Prvního stop bylo tak snadné. Stát se kolečkem ve stroji. Pohánět Chrám. Syn znal rutinu dne Prvního kněze Slunečního Boha dokonale. A přesto to nebylo stejné. Syn viděl škobrtání a přešlapy těch, kdo nenadále nahradili své nadřízené. Viděl zmatek vojáků nepřivyklých Chrámovému rytmu. Proto se chmuřil, když usedal na místo vyhrazené Prvnímu.
Avšak zprávy, které to ráno přijímal, byly dobré. Podle hlášení jeho velitelů, nezbyl v Chrámu žádný odpor. Boje skončily. Poslední potyčky proběhly, když oddíly věrných chránili kněze prchající z nejvnitřnější svatyně. Žádný z vyšších kněží nebyl tak smířen s osudem jako První. Mnozí raději položili život, než by se nechali zajmout.
A zatímco se noví vůdci jediné pravé víry přeli, kam pohřbít mrtvá těla svých předchůdců, Syn mlčel. Každým slovem, které bylo vysloveno, každým rozhodnutím, které bylo učiněno, cítil jak jím prorůstá duše Chrámu. Tíha kamenných zdí mu bránila v útěku. Teď, když seděl na jeho místě, pochopil Syn, proč byl První tak klidný. On nechtěl utéct. Čekal, že ho zajmou. Nedokázal by doopravdy opustit Chrám, protože byl až příliš jeho součástí.
“Tolik proplýtvané krve,” poznamenal jeden z velitelů smutně, když byly sečteny následky nočních bojů. “Kdyby jen počkali do rána, mohla být prolita k potěše a slávě Boží.”
Syn věnoval příslušnému veliteli jeden rychlý pohled. V jeho očích mohl číst čistou lítost. Syn měl chuť se ušklíbnout, ale ovládl se. Teď byl nejvyšším, musel si zachovat tvář.
“Zrádci Boží přízně si nezaslouží, aby jejich krev oslavovala Boží velikost,” pronesl a samotného ho překvapilo, jak malebně se jeho slova nesou prostorem. I jemu samotnému ulpěla na těle a jemně se mu zadírala pod kůži. V jejich dozvuku ho napadlo, že když je bude říkat dostatečně často, nakonec jim sám uvěří. Bolestně mu škublo ve tváři, když si vzpomněl na Prvního slova o důsledcích zjevené pravdy, kterou se Syn rozhodl překrýt lží.
“Ani ti, kdo se vydali do našich rukou v zoufalé touze pokusit se alespoň svou krví vykoupit vinu proti Bohu, nebudou obětováni,” pokračoval Syn a před očima se mu chvěl obraz Prvního tváře. “Ať shnijí při čekání na okamžik, kdy jim Bůh dá jejich smrtí najevo své milosrdenství.”
Do sálu během jeho slov dorazilo několik cerilijských velitelů.
“Kde je Miró?” zvolal ostře jeden z nich, když se Syn odmlčel. Neúcta, s jakou vstoupil do proslovu Božího Syna mu vysloužila mnoho káravých, až zlostných pohledů.
Syn se tomu muži podíval do očí. Udržet vlastní tvář nehybnou vyžadovalo mnoho síly. Vzdouvala se v něm nejistota, přišel čas zjevit tu největší lež.
“Miró,” protáhl pomalu, “byl nedocenitelným pilířem našeho boje. Náleží mu všechny pocty, které je jen muži možno poskytnout. Jemu bych čest obětování dopřát chtěl.”
“Chceš zabít našeho velitele?” vyštěkl cerilijec vztekle a on i jeho suita sáhli po mečích.
Syn roztáhl ruce, aby uklidnil své věrné, kteří se hotovili k útoku na cerilijce.
“Ne,” projelo prostorem ostře jako nůž. “Miró, jež mi byl drahý jako bratr, už život za naši věc položil.”
Cerilijská ramena poklesla, ruce se stáhli z jílců a z tváří bylo možno číst jedinou otázku.
“Dnes v noci hlídali určené oddíly všechny cesty z vnitřní svatyně. Miró byl v tom, který zajal Prvního. I já sám tam byl a viděl, jak se První kaje a s lítostí se nechává odvést do cely. Chvíli jsem myslel, že snad prohlédl a pochopil, že pravda je na naší straně a tak by mohl mít tu čest ulehnout na oltář, ale jeho kajícnost byla falešná a podlá.”
“Já sám jsem poslal Miróa, aby s ním nad ránem promluvil. A nikdo neví, co přesně se stalo, protože cela, ve které První sedí, je v jinak prázdné chodbě a stráži Miró řekl, ať zůstane na místě. Ale stalo se, že Miró stál příliš blízko mříže. První mu zpoza opasku vytáhl nůž. A pak ho jeho vlastním nožem probodl.”
Prostor ztichl. Cerilijec otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Syn se podíval přímo na něj a celou silou své autority pokračoval.
“Miró je mrtev. Avšak,” zvedl ruku, “jeho tělo dostali léčitelé, aby ho udrželi co nejčerstvější. Dnes v poledne bude položen na oltář a před zraky mého otce svou vlastní rukou provedu rituál oběti. Neboť Miró je hrdina a jeho krev na Slunečním oltáři dá jasně najevo, že naše věc zvítězila.”
Nikdo neodporoval. Cerilijci se stáhli blíž k sobě a zatímco shromáždění řešilo problémy zásobování, zmizeli ze sálu.
Lži tak snadno splývají ze rtů, když si na ně člověk zvykne, napadlo Syna, když stál u oltáře a čekal na okamžik, ve kterém Slunce dosáhne nejvyššího bodu. Miró - hrdina. Mrtvé tělo leželo na kameni a čekalo na první řez. Smrtící rána byla ošetřena a skryta. Krev poteče, i když bude pomalá a temná. Léčitelé vědí co a jak.
První oběť nové éry.
Paprsek slunce dopadl do určené výseče a Syn pozvedl nůž. Hanké vztáhla ruce k oltáři. Říká se, že každý, kdo ulehl na hlavní Sluneční oltář, žije dál v Ženě Slunečního Boha. Té náleží první krev. Natáhne ruce s ohmatanou nezdobenou miskou a když krev steče drážkami po stranách oltáře až k ní, zachytí první krůpěje. Napije se a odlesk obětovaného v ní zůstane.
Slunce pražilo, Synovi bušila ve spáncích krev. Obětní řezy vedl s jistotou, kterou ve skutečnosti necítil. Myslel na Hanké, na její hebkou chladivou kůži, na to, jak jí položí hlavu do klína a ona bude vískat jeho vlasy. Myslel na Hanké. Nemohl se ohlédnout. Jen tušil krev stékající do misky. Ucítil lehký závan, když Hanké poodstoupila od oltáře. Představil si jak se její spodní ret dotkne ohlazeného povrchu nádoby. Krev steče po jazyce a smíchaná se slinami dále do hrdla. Slyšel jak polkla.
V Ženě Slunečního Boha žije dál každý, kdo před ní ulehl na Sluneční oltář. Syn se nemohl rozhodnout, zda ho to vzrušuje či děsí.

Komentáře

Obrázek uživatele wandrika

Dúfala som, že sa aspoň pokúsi o nejaké reformy. Snáď by ľudia až tak neprotestovali, keby trebárs tie obety zrušil?

Obrázek uživatele mila_jj

Když on je právě na tom jediném místě, kde mu obětování nehrozí. Měním názor - fakt by si zasloužil meteošutrákem přes hlavu. To se nám vybarvil, synáček. :(

Obrázek uživatele Aveva

To by to měl moc jednoduché. Ale zase by mi to ušetřilo spoustu práce ;)
Obrázek uživatele Aveva

No, jak znám lidi, tak by se určitě nějací protestující našli. Minimálně by při první krizi volali, že pokud by se stále obětovalo, tak tohle by se nestalo.
Obrázek uživatele Aries

čekala jsem, že to nedopadne dobře, ale že až tak špatně... no ale ještě není všem dnům konec

Obrázek uživatele Aveva

Jasně, může to dopadnout ještě hůř ;)
Obrázek uživatele Tora

No, nepotěšili jste mě, přátelé, nepotěšili... njn, ono je to tak lákavé, tak svůdné... vybarvil se pěkně. Není první ani poslední, co si budem povídat. Jedině že by ho něco nebo někdo švihlo tím JJiným šutrákem po hlavě a ono se mu rozsvítilo. To ale asi nehrozí, co :(

Obrázek uživatele Aveva

Tak jak si to teď chlapec píše víceméně sám, tak třeba se mu s nepříliš vysokou pravděpodobností i rozsvítí, ale už to stejně bude prd platný, páč drama směřuje k nevyhnutelné tragédii :o)
Obrázek uživatele kytka

Já jsem spokojená, jak se vybarvil, aspoň mně ho nebude líto.

Obrázek uživatele Aveva

To víš, on to dělá jenom kvůli čtenářům, právě aby vám ho nebylo líto :o)
-A A +A