Skryté město - kapitola 50

Obrázek uživatele Larim
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Poslední část je tu spolu s hudbou doporučenou ke čtení: https://www.youtube.com/watch?v=sybXb67s6Do

Kapitola: 

Medvědín byla jednopatrová budova, zaměřená pouze a jen na nalévání kořalky a piva. Chybělo klasické druhé patro, protože bordelů bylo kolem více než dost. Putyka stála v zanedbané ulici, postupně se svažující z kopce, a jen kousek od ní se táhla hraniční hradba, která oddělovala Noční čtvrť od zbytku města.

Uvnitř se krčila číšnice za tlustým hostinským. Ten držel v ruce zadělanou pánev a opatrně vykukoval zpoza rohu, co se dalšího děje před jeho očima. Ani ne před hodinou měl v kšeftu skoro plno. Měl štěstí, že si jeho podnik vybral za svůj jeden z větších gangů, takže se nemusel bát, že by neměl klientelu. Naopak v pozdních hodinách nově příchozí už nenacházeli místo a museli jinam. Teď tu bylo mrtvo. Doslova.

Asi čtyři těla se válela vedle vchodu, u kterého se právě rozrazily dveře. Vstoupila mužská postava, která se na místě zarazila a rozhlížela se kolem dokola. Hostinský ji tady ještě nikdy neviděl, a nebo to bylo už dávno.

Koba se nestačil divit. Tři těla po jeho pravici ležela vedle převráceného stolu, ze zad jim krvácelo několik bodných ran. Na druhé straně dveře narážely do další mrtvoly – podle všeho vyhazovač, protože se jednalo o svalnatou vazbu, kterou někdo nemile překvapil. Koba se musel v duchu opravit – tady už se nejednalo o „někoho“, protože měl vše na svědomí Rollo. Nemohl se mýlit, protože jeho přítel byl zde, v zadní části knajpy se právě rval s dvěma týpky. Musel je vyrušit už od dlouhé pijatyky, protože měli co dělat sami se sebou a do toho se ještě vyhýbali jeho ranám. Když se mu podíval Koba pozorně do obličeje, jako první věc ho napadla, že jeho přítel už před ním dávno není. Tohle nebyl jeho obličej! Z tváře sálalo cosi zvířecího. Vytřeštěné oči lítaly pohledem ze strany na stranu, ústa měl rozevřená dokořán a řval, zatímco mu sliny skapávaly dolů.

Koba čekal, že shledání nebude hezké, ale už od prvních metrů před Medvědínem, kdy ho téměř porazil hlouček prchajících lidí a kdy spatřil na ulici ležet několik těl, vytušil, že jeho očekávání byla slabá.

„Rollo!“ zařval na kamaráda, který si ho stále nevšímal. Teprve nyní se otočil Kobovým směrem a zadíval se na něj prázdným pohledem. Pomalu zavřel ústa a potom se znovu věnoval chlapíkovi, kterého držel pod krkem.

„Pusť ho!“ křičel dál a dál Koba, jenže Rollo ho nevnímal. Muž se snažil vymanit ze sevření, nohama pátral po jakékoliv opoře, aby se zapřel, ale jen sebou bezvýsledně kroutil a jeho pohyby začaly být čím dál pomalejší. Druhý muž dostal před okamžikem ránu do obličeje a skácel se k zemi. Teď se pomalu sbíral a Koba zahlédl, že měl v břiše krvácející ránu. Musela bolet jako ďas, ale stejně se pustil do Rolla, který odhodil stranou další oběť. Teprve nyní si mohl Koba všimnout, že u přítelových nohou se válí zakrvácená dýka.

„Nech toho, co se ti, sakra, stalo? Nech ty lidi a pojď se mnou ven!“

Rollo se rozeběhl a předklonil, takže druhému muži narazil hlavou do krvácejícího břicha a společně spadli na podlahu. Při pádu porazili několik židlí, přičemž ta nejbližší se částečně rozpadla. Rollo si toho ihned všiml a natáhl se pro urvanou nohu. Takhle to přece nemůže pokračovat, pomyslel v duchu Koba a donutil se k běhu. Celé tělo ho stále ještě pobolívalo, ale musel zasáhnout. Nemůže v tom ostatní nechat. Sice ten chlapík nebude žádný svatoušek, protože nikdo takový by se v této čtvrti nevyskytoval, ale stejně se jedná o bezdůvodný útok. Dostal se k chumlu a chytil Rolla oběma rukama za bok, aby ho zvedl, jenže ten se nedal. Ohnal se levým loktem a pořádně zavařil Kobovu nosu. Uvnitř něco křuplo a vytryskl pramínek krve. Rollo se vymanil ze sevření a nedbal na to, co z ním dělá jeho přítel, prostě jen zvedl nohu od židle a tou stranou, ze které trčely ostré zbytky dřeva ji vrazil chlápkovi do oka. Následný jekot byl děsivý. Muž se točil na podlaze kolem dokola a snažil se kolík vytáhnout ven. Ve rvačce se mu však znovu rozevřela rána na břiše, takže se pod ním rozlévala rudá kaluž, po které mu to klouzalo. Rollo ho nechal být a nehnutě nad ním postával.

Koba se zapřel o roh stolu a postupně se postavil na nohy. Nos nesnesitelně bolel a do toho se přidala otřesná bolest v hlavě. Neustálý pískot ho přiváděl téměř k šílenství. Kdepak, tohle už není Rollo. Flek měl pravdu. Teď už na něj nesmí myslet, jako na dávného přítele. Po tom, co kolem sebe viděl, si dal jeden jediný úkol. Dostat Rolla. Živého či mrtvého, ale hlavně aby už k dalším jatkám nedošlo. Ani si nechtěl představovat, kudy se sem Rollo dostal a co prováděl cestou. Kolik mrtvých za sebou nechal, než se dostal do Medvědína.

„Dobře,“ pronesl Koba potichu a pomalu získával balanc, „po dobrym to nepude.“

Hostinský s číšnicí mezitím využili situace a rychle zmizeli, aby náhodou nepadli Rollovi jako další do pracek. Byli tu teď jen oni dva. Stáli metr od sebe, dva bývalí kamarádi.

„Dávám ti poslední možnost,“ zakřičel Koba, ale bylo mu hned jasné, že si tu může plácat cokoliv, ale Rollo ho poslouchat nebude. Ten jen postával s pohledem do prázdna, s ústy znovu rozevřenými do nepřirozeného šklebu a s cákanci od krve po celém těle. Košili měl rozervanou, stejně tak kalhoty držely jen silou vůle. Nedíval se přímo na Kobu, prostě jen kamsi za něj. Potom se najednou hnul jako blesk. Uskočil do strany a chopil se své dýky. Pevně ji vzal do pravačky a vyrazil bez řečí proti Kobovi. Tady se opravdu o žádné přátelství nejednalo. Tohle bylo na život nebo na smrt.

Koba musel začít ignorovat zhoršující se pištění v uších. Sledoval ruku s dýkou a těsně předtím, než Rollo bodl před sebe, udělal úkrok do strany. Rozmáchl se a jednou ranou praštil soupeře do pracek, aby zbraň pustil. Nepovedlo se, Rollo jen poklesl v kolenou a rovnou bodl směrem, kde předpokládal protivníka. Naštěstí čepel prořízla pouze vzduch a Koba se dostal příteli za záda. Jedna rána loktem mezi lopatky a druhá kolenem tamtéž poslala Rolla k zemi. Konečně pustil zbraň, ale to neznamenalo, že by přestal bojovat. Téměř jako by pro ně bolest nic neznamenala… jako kdyby to byla jen neškodná překážka v boji.

Koba přesunul svůj zájem na poblíž stojící židli, kterou rychle vzal, rozpřáhl se a vší silou jí mrsknul kamarádovi přes záda. Rozpadla se na kusy a přirazila tělo znovu k podlaze. Jenže to nestačilo a Rollo se začínal pomalu zvedat. Nemluvil, nekřičel, neoháněl se. Jednal jako tělo bez duše. Jen jako loutka, kterou neviditelný loutkař ovládá, aby ubližovala ostatním. Už byl na kolenou a snažil se zapřít, když Koba vzal další židli a znovu se s ní ohnal.

Těsně před dopadem se však Rollo otočil a tak ránu neschytaly jeho záda, nýbrž se mu dřevo zarylo do obličeje. Náraz ho odhodil k nejbližší stěně, hned vedle vchodu. Koba musel popadnout dech a v předklonu zhluboka dýchal. „Máš…. dost?“ zaskučel. Potom se podíval před sebe a nestačil se divit. Tělo se znovu bez řečí sbíralo ze země. Hlavu pokrývaly řezné rány a krev. Ve tváři, kousek pod levým okem, zůstala zaražená velká tříska. Jenže Rollo stále mlčel a jeho rozšklebený obličej Kobu začínal děsit. Musel se proto sehnout k nejbližší zbrani, což pro něj byla jedině urvaná noha od židle. Dýka v průběhu boje musela zapadnout někam pod další stoly a nebyl čas ji teď hledat.

Vrávorající Rollo už stál znovu na nohou a nebyl to ani mžik, když znovu zaútočil. Neměl v ruce nic, takže využil moment překvapení. Koba se rychle zapřel nohou, ale náraz mu skoro vyrazil dech. Objal přítele a pokusil se ho znehybnit. Z dálky jejich souboj vypadal jako tanec opilců. Oba se točili a přetahovali mezi sraženými kusy nábytku. Čas od času někdo z nich zakopl, ale sevření nepovolilo. Jenže Koba cítil, že už ho dlouho takovou silou neudrží a že by bylo potřeba nějak pokročit dál.

Jelikož hlava už ho stejně bolela, nerozmýšlel se a vrazil ji Rollovi do obličeje. Krev se rozstříkla do všech stran. Přeražený nos to schytal nejvíc a tříska se nárazem zarazila do tváře po celé délce. Rána je oba vyvedla z míry, a proto se pustili. Koba sebral poslední zbytky sil a kopl ho silně do hrudi, takže Rollo prolétl vchodovými dveřmi ven na ulici.

„Sakra, Rollo, zůstaň ležet… Zůstaň ležet!!“

Mluvil potichu, takže ho nikdo nemohl slyšet. Bolelo ho celé tělo a mezi slovy se s obtížemi snažil nadechnout. Neviděl se, jak vypadá, ale předpokládal, že místo nosu má teď jenom krvavou kaši. Hlava mu třeštila a čím dál tím víc mu dělalo problémy soustředit se. Měl jen jeden cíl. A ten mu zmizel ven.

Koba provrávoral dveřmi ven a uviděl Rolla, jak se plazí bahnem asi dva metry od něj. Zanechával za sebou rýhu v zemi jako nějaký slimák. Déšť se mezitím spustil pořádně a oba byli během několika vteřin promoklí na kost. „Rollo, ty hazjle! Dostaneš, co ti patří!“ prskal Koba rudé sliny. I přes hnusné počasí se k místu pomalu sbíhali lidé. Podobné drby se roznáší velice rychle a každý chce být součástí nějakého pořádného divadla, pokud se ho to přímo netýká. Spousta podivných existencí postávala po rozích či vykukovala z oken bordelů, zatímco někteří odvážlivci se přiblížili i blíže.

Jenže nic z toho Koba nezaznamenal. Oči ho pálily, neustále si je čistil rukama. Rozhlédl se kolem sebe a mezi těly, která se povalovala rozvalená poblíž Medvědína, našel několik vhodných a těžkých kamenů. Doklopýtal k tomu nejbližšímu a potěžkal ho.

„Vidíš to tady kolem sebe?“ křičel na plazícího se. Všichni mrtví leželi obličejem k zemi a v každém z nich zelo několik bodných ran od dýky. U jednoho mrtvého bylo poznat, že se mu Rollo snažil oddělit hlavu od těla, ale práci nedokončil. Koba pomalu došel k bývalému příteli a klekl si na něj. Čekal reakci, jakoukoliv. Ale nic se nedělo. Možná se mu to zdálo, ale Rollo se usmíval s tou svou rozevřenou a pořezanou pusou. Ani se ho nepokoušel setřást, jen nehybně ležel a otáčel hlavou.

Koba na nic nečekal a praštil kamenem. Podruhé, potřetí. Dál a dál.

Hlava pod ním postupně ztrácela tvar a tělo sebou po každé ráně celé škublo. Křičel při každém nápřahu. Křičel a nadával, zatímco kámen rozstřikoval přítelovi krev do dálky před celým Medvědínem. Jako kdyby to už ani nebyl on, v duchu by rád svou ruku zastavil, ale mlátil stále dál.

Chvíli trvalo, než se k němu někdo vrhl a strhl ho z nyní již nehybného těla. První, kdo sebral odvahu se k němu přiblížit, byl zarostlý chlap, který měřil něco ke dvěma metrům. Stisk měl pevný, takže když ho zahákl za paže, mohl s Kobou mávat jako s pírkem. Tomu ani nedošlo, že pro všechny diváky venku je právě on tím, kdo se zdál jako šílenec a mlátil kolem sebe. Rollo se za celou dobu ani jednou neohnal, a jakmile se dostal ven z hostince, veškerou iniciativu převzal Koba. Jenže to hvízdání v hlavě bylo téměř nesnesitelné a mlácením se trochu tišilo.

„No tak, ty hajzle…“ vrčel tu mu chlap rovnou do ucha a potom s ním mrskl do bláta.To už se seběhl větší hlouček odvážlivců, z nichž většinu držela v ruce nějakou zbraň. Ať už to byly kameny nebo klacky, všechno se to v tu ránu sneslo Kobovi na záda. Zařval a snažil se bránit… jenže jich bylo moc.

Najednou z nich byli hrdinové. Snažil se na ně promluvit, ale v tu ránu dostal klackem do tváře a obličej mu zapadl do louže. S obtížemi zdvihl hlavu, aby se rychle nadechl, než ho nějaký jiný chlapík přidupl dolů. To byl konec. Hučení v hlavě najednou přehlušilo vše kolem… nadávky a řev utichal.

Vidění se rozostřilo a svět kolem mu začínal tmavnout.

Ne, neproběhl mu před očima celý život, jako to čítával ve svých brakových románech během noční šichty. Koba se duchem vrátil zpátky do vily. Vznášel se halou, protáhl se do otvoru za hodinami a namířil si to dolů, do podzemí. Zatímco mu někdo urval pravé ucho a z jeho těla se začal linout nevábný zápach, on se v tichosti dostal až na konec svého putování. Až do pochodní osvětlené místnosti, ze které vedl otvor do mnoha dalších. A všude viděl opřené obrazy. Některé stály zakryté jinými malbami, jiné jen tak ležely na zemi. Ani jeden z nich nebyl zaostřený… ba ne, jeden ano. Ten nejblíž chodbě, ze které táhl Rolla ven. Proto si vzpomněl, že i on během záchranné akce na chvíli pohledem zajel před sebe. Že koutkem oka zahlédl jednu malbu.

Rány přestaly a někdo ho otočil na záda. Sklonilo se nad ním několik rozezlených hlav. Všichni měli radost, že dostali toho šílence, který dneska přes den řádil městem. Jeho tvář se nedala k nikomu zařadit. Z očí, uší, úst mu stékala páchnoucí krev, jako kdyby v něm něco nechutného uhnívalo. A on mezitím před sebou viděl pouze jediný výjev. Postavy dvou mužů, jeden klečel na zemi a druhého držel v náručí. Jednou rukou mu však tlačil do srdce dýku. Oba měli u sebe nápisy, které si Koba nevybavil, ale určitě by jazyku nerozuměl. Kolem nich stál hlouček lidí v černých hábitech bledými obličeji, takže se na první pohled zdálo, že jde o bílé masky.

Koba cítil, že má před sebou posledních pár nádechů a zrak ho už nadobro opustil. Věděl, že ho někdo drží a chtěl využít poslední příležitosti k tomu, aby varoval. Aby varoval další jedince, kteří by se chtěli nechat zlákat. Ten dům byl zlý. Něco pod zemí disponovalo ohromnou silou, která se nedala popsat. A Koba sám pochopil, že i on se přestal být po návratu z podzemí sám sebou. I on nakonec podlehl malbám, když se stal jedním ze dvou mužů. Musel je varovat… varovat…

Naposledy se nadechl a z posledních sil promluvil. Jak se ale zhrozil, že jeho ústa poslouchala ne jeho, ale někoho jiného. Zemřel uprostřed deště, na zablácené zemi v kruhu neznámých existencí, z nichž muž, který mu byl nejblíž, pomalu vstal a rozmýšlel se, co měla znamenat šílencova poslední slova.

„Poklad… Volden…“ Tak nějak to znělo.

Závěrečná poznámka: 

Ani zde nemůže chybět hudba k závěrečné poznámce. https://www.youtube.com/watch?v=vA06__bqar0

Všem, kteří to se mnou vydrželi ať už po celý rok či naskočili někdy v průběhu, těm bych chtěl poděkovat. Říkal jsem si, jestli se mi to podaří nějakým způsobem dopsat. Přiznám se, že na začátku všeho jsem měl rozmyšlenou pouze kapitolu jedna a samotný závěr (těch posledních pár odstavců). Vše mezitím se postupně upravovalo a domýšlelo. A nakonec mi přijde, že to zapadlo. Škoda jen, že Kobovi se nedalo fandit, když jeho konec byl přesně daný. Nezapomněl jsem na něj.

A vila je nyní připravená pro další průzkumníky. Všechny cesty jsou zavřené a musí být znovu objeveny. Klíček k hodinám Koba s Rollem hledali na hřbitově u mrtvoly v botě… a kdo si pamatuje, kde se klíček nachází teď? Přesně tamtéž. Ve vile oba na nic nesahali, takže zůstala netknutá. Jen jediná věc mi možná nejde do karet – a to je rozbité okno v přízemí, ale co. Buď ho „někdo“ mezitím opraví (třeba tajemný správce a vlastník domu) nebo jen další budou mít přístupnější cestu. Prostory mezi zdmi nejsou ničím novým, zde možná sloužili služebnictvu k lepšímu odposlechu hovorů. Cesta, kterou se museli oba zloději protáhnout rozhodně nebyla hlavním vchodem, postupně si ji mohl připravovat jeden zloděj za druhým. Já si stojím za tím, že hlavní vchod do obrazárny byl ze sklepa – ať už v oltářní místnosti nebo někde v zasypané chodbě.

Příběh pánů Koopmanse a Voldenmana byl mohl být zajímavý, ale na druhou stranu si myslím, že to tajemno, kdy o nich vůbec nic nevíme, lépe slouží k atmosféře celého příběhu.

Skryté město jsem si stvořil už před hodně hodně lety… kdesi na gymplu. A od té doby jsem do něj situoval několik povídek a postupně jsem město odkrýval. Zatím mě ještě nikdy nepřestalo překvapovat…

Jen bych se chtěl omluvit, že jsem nebyl více akční při odepisování na komentáře, snad budu mít někdy v budoucnu možnost to napravit.

Ještě jednou děkuji všem čtenářům.

Komentáře

Obrázek uživatele Stevko

Dobré, dobré.

Obrázek uživatele ef77

Dost dobré. Četla jsem průběžně, líbilo a líbí. A ráda bych si někdy přečetla celý příběh domu, malíře a obrazů. Třeba se dočkám.

Obrázek uživatele Killman

Tak to se hezky uzavřelo.
Prokleté domy jsou fajn :)
Rád jsem si tento příběh přečetl.

Obrázek uživatele neviathiel

No nazdar, to je teda pořádně úderné finále!

Obrázek uživatele Tora

Drsný konec. Dobrá povídka, díky.

Obrázek uživatele Aries

Vůbec jsem neměla představu, jak to může skončit. Zakončení uzavřením kruhu je asi nejlepší, jaké mohlo být. Výborný horor, podařená atmosféra. Líbilo se mi to

Obrázek uživatele Larim

Ještě jednou všem čtenářům děkuji a jsem rád, že vás konec příběhu nezklamal.
Krásné svátky!

-A A +A