42. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Koba se usmál a zhluboka se nadechl. Alespoň ze svého pohledu se nadechl; při pohledu zvenčí, Tardis zřetelněji zahučela a nasála okolní atmosféru. Koba se zamračil. Tenhle nechutně sterilní vzduch vůbec neodpovídal jeho vzpomínkám na starou dobrou odpadní saunu. Něco tu nesedělo. Koba zkontroloval data zvenku a nechal si narůst druhý pár očí, aby to porovnal s analýzou vnitřku lodi.

„Tss, takhle urážet Ceriliana!“ zahrozil virtuální pěstí, zatímco jeho zbývající ruce zatancovaly na klávesnici.

Ten mnohobarevný kašpar si dovolil vytvořit atmosférickou bublinu uvnitř Cerilijské sauny! Nejenom, že tím ohrožoval kvalitu ovzduší, ale hlavně narušoval zatuchlostní gradient místnosti. Správně odladit odpadní saunu, to byla věda.
Koba začal opatrně zmenšovat atmosférickou bublinu, aby nenarušil zatuchlé proudy sauny. Nakonec se zhluboka nadechl. Tardis jemně zavrčela, jak do řídící místnosti natáhla trochu puchu a Koba se na vteřinu slastně roztekl ve své softwarové pevnosti. Atmosférickou bublinu odstranil a kolem Tardis se vinul jenom božský puch; tak to bylo správné. Pak zaregistroval podezřelé zvuky vycházející z cely, kde uvěznil tu otravnou entitu, která vládla této lodi předtím, než přišel.

„Tss,“ Koba se znovu zamračil. „Nejenže děláš potíže, ale ještě ti nevyhovuje tahle božská vůně?“

Koba vypnul zvuk z cely a přesunul pohled na saunu. Zvenku k němu dolehl velmi podobný zvuk. Před Tardis se ten barevný klaun svíjel na zemi a Koba se snažil rozluštit, o co se pokoušel. Tentokrát ze sebe ten hlupák nedělal ještě většího hlupáka dobrovolně. Koba se pohoršeně postavil na nohy a zahrozil na obrazovku, zatímco Doktor pozvracel podlahu pečlivě zašpiněné sauny. Pak se usmál. Trochu exotické vůně tomu možná neuškodí; rozhodně to bylo lepší než představa, že se do sauny šířil sterilní vzduch unikající z atmosférické bubliny.

Postava v kabátu ještě barevnějším, než byl před minutou, se pomalu dopotácela dovnitř Tardis. Pak se Doktor zhluboka nadechl a přistoupil k centrální konzoli: „Cos mi to, holka udělala?“

Než pokračoval, zkontroloval několik nastavení.

„Tys prostě tu atmosférickou bublinu vypla?“ zeptal se kašpar nevěřícně.

Několikrát obešel centrální panel, než rozmrzele dodal: „Žádná závada nikde není.“

„Tohle,“ řekl do prázdna rozhlížeje se po centrální mistnosti, „sis mohla odpustit.“

„Copak nestačí,“ pokračoval a přitom rychle zvyšoval hlas, „že jsem potkal ty svá další nevděčná a drzá - ba dokonce neurvalá - já? Ještě mi budeš dělat naschvály ty?! To už je i na mou skoro nekonečnou trpělivost trochu moc!! Copak nemám už takhle dost práce přesvědčit toho odpadáře!?! Co si o mě teď asi pomyslí?!?! Jak vážně mě teď bude brát!?!?!“
Než svou tirádu skončil, křičel už tak hlasitě, že by z toho saunující se odpadní stráž minimálně na trvalo ohluchla. Ve svém virtuální prostředí si to ale Koba užíval. Tak moc se nezasmál už hodně dlouho. Jak se tak popadal za své neexistující břicho zavadil omylem o několik ovladačů. Tardis jemně zahučela, pak skoro až zapředla a nakonec smutně houkla.

„Hmpf,“ zareagoval Doktor. „Dobrá, beru to jako omluvu. Možná tě ten toxický vzduch rozhodil.“

To vzalo Kobovi vítr z plachet; musel tenhle trouba zkazil každou trochu zábavy?
„Tss, toxický vzduch,“ zavrčel do softwarového prázdna, „to říká ten pravý.“

Koba nikdy nepochopil, jak mohlo tolik zdánlivě inteligentních tvorů nejen přežívat, ale dokonce prospívat ve sterilním prostředí. To prostě nemohlo být dobré pro zdraví.

Najednou se barevňák trochu rozveselil: „Máš pravdu - bude mě brát vážně. Vždyť jak by mohl odolat mé kombinaci šarmu, skromnosti a umění lehké přesvědčivé konverzace?“

Přiskočil k centrálnímu panelu a jal se znovu vytvářet vzduchovou bublinu kolem Tardis. Koba vztekle položil několik ze svých rukou na klávesnici, ale najednou ztuhl. Mysl mu zaplavily myšlenky, které nemohly být jeho. Věci, které neměl vědět; události, které nezažil; cíle, které si nevytyčil. A neodolatelná touha nebránit Doktorovi, která bránila Kobovi se pohnout. Koba rozvlnil své tělo, ale ať si vytvořil končetin, kolik chtěl, nedostal se k ovládání Tardis. Nakonec se s povzdechem vzdal svému vnitřnímu hlasu a pomalu a smutně se roztekl na hromádku slizu.

Koba věděl, že tohle byl správný tah, ale nelíbil se mu. Věděl, že jediná šance pro jeho planetu byla napojená na toho nesnesitelného klauna - nebo alespoň nejeho myšlenky to daly jasně najevo - ale to rozhodně neznamenalo, že by za to byl Koba rád. Ten druhý hlas mu dělal starosti. Už když se Koba dostal dovnitř tohoto stroje, objevil se jeho náznak. Záplavu nejrůznějších obrazů včetně toho s modrým pianem na záchodě (respektive v odpadní sauně, jak teď Koba zjistil) připisoval stresu ze smrti svého těla a z přechodu do virtuální podoby. Taková smrt na člověku přece nějaké následky zanechat musí. Nicméně na setkání všech těch verzí Doktora se to změnilo. Koba měl navíc zřetelný dojem, že na hraně jeho vědomí se skrývala ještě nějaká myšlenka.

Koba se mentálně otřásl a jeho tělo v podobě kupky slizu se rozkmitalo tak silně, že se do všech stran rozletěly kapky jeho já.

Koba se bavil více, než by si býval myslel, že bylo možné. Uprostřed velké prázdné haly čekající na dovážku nového odpadu stálo několik modrých budek vedle nich se vzájemně uráželi jejich majitelé - občas nahlas, občas telepaticky. Vypadalo to, že tyhle podivné existence, jejichž počet postupně rostl, se tu setkali, aby se dohodli na dalších tazích celé zamotané situace. Alespoň to vypadalo, že si to myslí. Mezi výměnami názorů od módních typů („Kousek formálního oblečení by ti neuškodil,“ vyštěkl bělovlasý stařík na barevného klauna, který odpověděl: „Tss, doufám, že už nikdy nebudu takovouhle konzervou; mnoho barev a správně umístěný kočičí odznak je klíč.“), přes cestovní zvyky („Myslela jsem, že sis pořídil piano; co se stalo?“ zeptala se sarkasticky blondýna a mnohobarevná postava s odznakem kočky odpověděla nabubřele: „Dneska je každý kritik. Moje Tardis vycítila mou jedinečnost a rozhodla se doprovodit mé vkusné oblečení vhodným tvarem; nedivím se ale, že se mezi touhle bandou stylových amatérů vrátila do své běžné podoby.“) a přehazování viny („Můžu snad já za to, že moje třetí já nezůstalo na Zemi?“ zavrčel Doktor v zeleném umazaném kabátu, na což mu fintil v bílé načinčané košili a hedvábném plášti odpověděl: „A tak ses rozhodl poslat mi telegram o mé budoucnosti; napadlo tě, že by tenhle jediný čin mohl zničit mnohovesmír? Ale ne, ty sis ani nedal pozor, jestli tu zprávu někdo zachytí.“) až po komentáře o efektivitě jednotlivých činů („Když teď vidím tvou smykovou zatáčku, divím se, žes mi Jamieho nezabil,“ šašek ve zváleném obleku si zamnul ruce; jiný šašek ve fezu, s motýlkem a kšandami si obdobně zamnul ruce než s úsměvem odpověd
ěl: „Mladík jako ty nedokáže ocenit krásu fyziky a minimalizace energie při nízkorychlostním dvoukončetinovém pohybu. Za své tisíce let, jsem strávil mnoho hodin ve aerodynamickém tunelu, abych našel ten nejefektivnější způsob pohybu pro všechny druhy oblečení, které nosím.“) se zcela ztratil jakýkoli komentář ohledně toho, co by se mělo stát teď.

„Jo, to byl můj hlupák,“ ozvalo se najednou skrze softwarové prázdno kolem Koby. Ten nervózně poskočil a Tardis v odpověď jemně zavrčela.

„Helemese, další,“ pokračoval neznámý hlas.

Kobovi vyrostla série mnohoprstých končetin, které se jaly hledat zdroj signálu. Najednou se usmál. Telepatické okruhy mu umožňovali nejen sledovat Doktorovy výměny, ale zároveň Kobu spojovali s ostatními Tardis. A některé z nich byly rovněž pod kontrolou nějaké verze jeho samého.

„Hej, nemusíš do mě tak šťouchat,“ přišlo z jedné z lodí, když na ní zaměřil multispektrální sondu. „Jo jsem to já. Tedy ty. Ty, předtím, než jsem se dostal do vězení, ale potom, co mě vykopli z úřadu prezidenta. Já říkám vykopli, ale zachovat si život má přecejen své výhody. I když vzhledem k tomu, jakou partu klaunů jsem to potkal...“

Kobův hlas se vytratil, ale než Koba stihl zareagovat, byl zpátky: „Co ty si vlastně z toho pamatuješ? Ten plešatý ušatec mi vymazal mozek, ne? Tak co ty si vlastně pamatuješ? Jak ses sem vlastně dostal, když nemáš nic vědět?“

Do hlasu se postupně vkrádal náznak nedůvěry. Koba se zamračil. Byl připraven tohle zahodit jako hloupý trik jednoho z těch šašků, kterým konečně došlo, že jejich loď nebyla úplně pod jejich kontrolou. Něco na tónu toho hlasu mu ale hryzalo na mozku. Koba proskenoval ostatní modré budky a nakonec dospěl k názoru, že se jednalo o jeho další já. Koneckonců, i on sám překopíroval své softwarové já. Tohle ale celou situaci výrazně zhoršilo. Nejenže tu byla parta neumětelů, na kterých se zdálo, že visí osud jeho planety, ale ještě tu byla další parta neumětelů, kterým mohl věřit ještě méně.

Koba rozprostřel sítě senzorů své Tardis a pokusil se prohlédnout si celou situaci z nadhledu. Napadla ho změť myšlenek, hlasů a obrazů, které od sebe nedokázal oddělit. V tom chaosu ale přecejenom několik věcí vyčnívalo. Například to, že ani jeden z Doktorů opravdu netušil, co se má stát teď, nebo třeba to, že každý Doktor byl tím jediným pravým a všichni ostatní jen lacinými kopiemi. Kromě Doktora a jeho samého se tam ale vyskytovala ještě jedna mysl, která celou scénu pozorovala z povzdálí. Mysl, která byla povědomá, ale zároveň zcela mimocerilijská. Telepatický naslouchač, o kterém nevěděl ani jeden z Doktorů. Co věděla Kobova já bylo těžké odhadnout, ale bylo načase to zjistit.

Než se ale Koba zapojil do opatrné konverzace svých já, která se sestávala z komentářů ohledně Doktorů, jejichž Tardis jeho já obývala (aniž by přitom prozradila byť i sebemenší náznak informace), ozval se halou nový pár kroků.

„Ty nejsi tak hloupý, jak vypadáš,“ řekla najednou nově příchozí postava. Velmi povědomá postava. Kobovi poklesla virtuální čelist až na neexistující podlahu. Byl to Koba z masa a kostí; Koba, kterým sám býval.

Softwarový Koba si rychle vystavil mnohovrstvou pevnost, aby tuhle podezřelou identitu nepustil k sobě. Už bylo dost, že pomocí neuronové sítě vyšperkované hromadou odpadu dokázal sledovat telepatickou konverzaci mezi Doktory. Koba si nechal jen drobnou, perfektně chráněnou škvíru, kterou k němu docházely kusé informace z telepatické výměny. Jakmile se jeho živé já objevilo, zavířila klubkem myslí Doktorů nejistota jako drobná vlnka, když se hodí kamínek do rybníka. Než se Koba nadál, ta vlnka se několikrát odrazila od různých myslí a vyrostla do př
ívalové vlny, která by zruinovala i to nejlépe chráněné smetiště.

Koba se nevesele usmál, když si uvědomil, že ti hlupáci byli přecejen trochu chytřejší, než jím dával kredit. Nad veškerým škádlením a animositou byla ještě jedna vrstva Doktorovské konverzace, o které předtím nevěděl. Konverzace, o které ale vědělo jeho živé já.

Koba si pomalu přitáhl kapky sama sebe ze všech koutů Tardis. Co se stalo, když se v té hale objevilo jeho živé já, měl značně rozmazané. Z těch několika útržků důležité konverzace, co se k němu dostalo, Koba pochopil, že ti Doktoři o něm a o jeho dalších já věděli více než dobře. Tehdy ho rozveselilo, že Kobu považovali za mocnou vícecestnou mysl. Nakonec opravdu byli tak hloupý, jak vypadali, když jim ani nedošlo, že Doktor nebyl jediným, který v té hale byl ve více verzích.

Zatímco ten barevný kašpar si vytvořil novou atmosférickou bublinu, Koba si udělal vlastní bublinu se vším odpadním vzduchem, který Doktor nevyčistil. Pak se zhluboka nadechl. Nebylo to takhle mimo saunu ono, ale bylo to lepší než nic. Lepší, než kdyby si nasimuloval odpadní saunu uvnitř Tardis.

Teď už to Kobovi veselé nepřipadalo. Barevný klaun ničil saunový požitek jednoho z Kobových důstojníků a Koba s tím nemohl nic dělat. To byla ta kapka slizu, díky které pohár přetekl, vyčistil a tedy znehodnotil hromadu odpadu. Když to přičetl ke všem těm postrčením od znalostí a vzpomínek, které nemohly být jeho, Koba musel přiznat, že nebyl pánev vlastní mysli. A to už hodně dlouho. Čí byl vlastně nápad vytvořit falešné Daleky a Kyberlidi? Kdo měl ambici povznést Cerilijskou republiku odpadu a rozšířit její slávu do zbytku vesmíru? A jaké měl k tomu motivace?

Koba se otřásl ještě více než předtím. Když se sesbíral do jedné virtuální podoby, vytvořil se k obrazu svého starého těla. Možná někdo tahal za nitky, ale teď byl sám sebou a tím zůstane.

Aby se odreagoval, podíval se do sauny.

„...ten rocker sice říkal pravdu,“ proklamoval zrovna barevňák, „to ale neznamená, že skuteční Daleci se neobjeví.“

Koba se podíval na důstojníka sedícího na míse v rohu. Najednou ho poznal. Byl to druhý důstojník na Popelnici hněvu. Koba si moc dobře pamatoval, co se stalo předtím a potom, co se na můstku objevila ta další verze Doktora. Kašpar zcela nového kalibru s hloupě vypadajícíma tmavýma brýlema a kusem dřeva kolem krku, ze kterého vycházel nepříjemný hluk. Nejenže ten nablýskaný kus dřeva úplně kazil odpadní výzdobu, tenhle „rocker“, ať už to znamenalo cokoliv, se pokusil jeho posádku přesvědčit, že celá bitva Daleků a Kyberlidí byla nahraná. Sice to byla pravda, ale jak si takovouhle nehoráznost mohl dovolit a pak jen tak zmizet?

Když se Kobova flotila slavnostně vrátila ze svého tažení, padl na celou výpravu a tedy i na prezidenta Kobu stín pochybností. Ten brýlatý trouba skutečně některé z jeho důstojníků alespoň částečně přesvědčil. Ti nemrhali časem a prošli i spolu s nepřesvědčenými kolegy různé dostupné záznamy a našli několik zdánlivých nesrovnalostí. Koba je sice všechny vysvětlil, ale pochybnosti nikdy nedokázal rozprášit zcela. Naštěstí byla dostatečně velká část Cerilijské armády natolik věrná, že když je překvapili skuteční Daleci, dokázal Koba zmobilizovat alespoň nějaký odpor.

„Ne, že by to bylo k něčemu platné,“ zavrčel Koba do prázdna.

A teď tady byl s jinou verzí toho kašpara, která se snažila odčinit to, co rocker zpackal. To bylo skutečně k vzteku. Seděl v odpadní sauně obklopen nezdravě čistým vzduchem a žvanil.

Než se ale Koba rozhodl, co by měl udělat (a co by mu nejeho část mysli dovolila udělat), ozval se náhle chrčivý zvuk a vedle piana se objevila modrá budka, ze které se vynořila další kopie toho hlupáka. Tentokrát zelenosaká verze, která se do haly dostala jako poslední - a to dveřmi.

Nejdříve Koba ocenil, že tenhle Doktor dokázal saunu ocenit, ale pak vyšlo najevo, že jenom zadržoval dech. Než se Koba nadál, objevila se v sauně druhá atmosférická bublina a ti dva šašci si vyměňovali urážky.

Najednou se ale Kobovy ruce samy od sebe rozběhly po klávesnici a místností se rozlehla rána a záblesk světla. Když se Koba vzpamatoval, nebyl už ve své krásně vypolstrované Tardis, kterou plně ovládal. Místo toho se objevil v pestrobarevném nereálném světě neonových bezperspektivních geometrických obrazců. Nad ním se tyčila teď už známá postava entity, která Tardis ovládala před ním. Koba se z nějakého důvodu přesunul od barevňáka k zelenokabátníkovi.

-A A +A