40. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Doktor seděl a netrpělivým pohledem se snažil rozpohybovat časoprostorový telegraf. Uběhlo už celých pět vteřin a Doktor od svého mladého, načinčaného já, které považovalo své znalosti a schopnosti za zcela ultimátní, navzdory tomu, že nedokázalo ani sestavit nový dematerializační okruh, stále nedostal odpověď. A přitom věděl, že ten fintil by na tuhle šanci skočil s opravdovou vervou - vždyť tím troubou sám býval. Nikdy by si tehdy nenechal ujít příležitost poučit sám sebe. Jakkoli špatné poučení by z toho vzešlo, on by to považoval za nejlepší možné řešení.

Uběhlo dalších pět vteřin.

„Hmm,“ zamyslel se Doktor nahlas, „možná nebylo nejlepším nápadem obracet se sám na sebe. Obzvláště na tamtoho sama sebe.“

Doktor zasunul telegraf zpátky do stěny, zaklapnul za ním bílý šestiúhelník, stoupnul si a upravil si svůj krásný kabát. Bylo načase, aby situaci vzal do svých rukou. Koneckonců, už v té vřavě bylo několik jeho já, přítomnost jednoho dalšího by mnohovesmír zničit neměla. Navíc, on tam letí věci vyřešit, ne se patlat v jakýchsi telegramech, které dostali všichni kromě něho. Prostě tam přiletí, poučí svá další já, jak se s věcmi vypořádat, a pak se vydá na zaslouženou dovolenou na Oku Orionu.

Přešel k centrální konzoli a ztuhnul u nastavování prostoročasových souřadnic. Kam přesně by se měl vydat? Musel minimalizovat svou přítomnost, aby přecejenom omylem tuhle realitu zcela nezničil. A hlavně aby tak nevymazal všechna svá já - že on by byl ten, který udělá poslední chybu, by bylo až příliš ostudné pro ten malý zlomek vteřiny, než se realita vypaří. Neměl by se teda asi setkat sám se sebou, ale na druhou stranu by měl být někde, kde potká svá další já.

„Hmm,“ zamumlal Doktor ještě jednou.

Celé se to motalo kolem Cerilijského odpadního generála, který na své planetě převzal moc. To by tedy bylo místo - alespoň zhruba. Ale kdy? Jak dlouho by jeho ostatním já trvalo dostat se z toho pole trosek na Cerilii?

„Hmm,“ zavrčel do třetice.

Doktor si přehrál ty kusé informace, které od svých dalších já dostal nebo které sám vyvodil. Pak ztuhl - bylo to neuvěřitelné, ale vypadalo to, že udělal chybu. Ten klaun, co měl být uvězněný na Zemi tam byl také. Proto od něj nedostal odpověď.

„Hmm,“ řekl a povzdechl si.

„Jestlipak se v téhle šlamastyce,“ pokračoval do prázdna, „vyznají ostatní já lépe.“

Tuhle myšlenku rychle zapudil - byl přece Doktor. Bylo nemožné, aby nevěděl, o čem to celé bylo. Pomalu nastavil souřadnice Cerilie a pak zavřel oči. Ruce položil na časovač a rychle protočil nastavení. Koneckonců, byl Doktor a, ať skončí kdykoli, pomůže mu to k vyřešení případu.

Otevřel oči a podíval se na čas.

„Hmpf,“ odfrknul si.

Tohle bylo velmi daleko od relevantní doby na Cerilii. Koba znovu zavřel oči.

Po několika pokusech vygeneroval rozumně vypadající souřadnice a aktivoval Tardis.

S neslyšitelným chřípotem se jeho loď materializovala na oběžné dráze Cerilie nedlouho poté, co svá ostatní já opustil. Bleskově našel signaturu jiné Tardis na povrchu a během pár vteřin jeho loď znovu zmizela. Doktor doufal, že dost rychle na to, aby ho Ceriliané nezachytili - čím méně stop za sebou nechá, tím lépe.

Jeho Tardis se objevila s na ní nepřirozeně hlasitým skřípotem. To indikovalo malou místnost s hladkými, neabsorbujícími stěnami. Doktor aktivoval obrazovku a zahlédl popraskané různobarevné dlaždice. Než se obraz zamlžil, ještě zaregistroval záblesk povědomé hluboké modři.

Doktor se zamračil. Ať s venkovní kamerou dělal cokoli, obraz se nezlepšil.

„Nějaké chytré stínění,“ zamumlal Doktor.

Než se kdokoli venku mohl vzpamatovat z jeho náhlého zjevení, Doktor vyběhl ven. A ihned ztuhl s nepřirozeným úsměvem na rtech.

Zhmotnil se uprostřed malé místnosti hned vedle modrého piana, u kterého seděla poslední postava, kterou by tu Doktor čekal. Blondýn v mnohobarevném patchworkovém kabátu s nepřirozené přeleštěným odznakem bílé kočky. V hlavě si zvýšil počet svých zainteresovaných inkarnací. Navíc z nedostatku reakce toho klauna bylo zjevné, že se poslední dobou setkal s více sebe samými.

„To už snad přeháníte!“ ozvalo se z rohu místnosti vztekle.

Doktor pomalu otočil hlavou a poklesla mu čelist. V rohu na záchodě seděl chlap v potrhaném tričku a s kalhotami na zemi. Na háčku vedle něj visela uniforma elitní odpadní stráže.

„Ah,“ řekl Doktor a otočil se zpátky ke svému alter egu.

„No co, nikdy jsi neviděl,“ zeptal se ledabyle barevný Doktor, „nikoho na záchodě?“

„Snažím se mu vysvětlit situaci,“ pokračoval. „Cerilie se potřebuje probudit.“

„Ano,“ dodal s povzdechem, když uviděl, jak Doktorovi oči sklouzly na modré piano. „Moje drahá Tardis se rozhodla změnit povolání. Máš s tím nějaký problém?“

Doktor se uvolnil a široce se usmál. Uvnitř si ale tohle faux pas neodpustil. Několik vteřin se nezmohl vzpamatovat - a to doufal, že on překvapí je.

„Vidím, že jsem dorazil správně na Cerilii,“ řekl neutrálním tónem.

„No tak!“ ozvala se znovu sedící stráž. „Nejen že narušíte mé odpadní saunování, ale ještě ke všemu mě ignorujete!“

„Pardon,“ řekl pompézně barevný Doktor a otočil se k němu. „Jak už jsem říkal, ta slavná bitva mezi Daleky a Kyberlidmi byla sehraná. Koneckonců už vám to... Ehm... nepříliš vkusně oděná postava řekla - nebo možná zahrála na kytaru. Takže...“

Doktor tam stál a poslouchal ještě asi minutu, než se mu začaly dělat mžitky před očima. Zavrávoral a jeho mladší já se na něj pohrdavě podívalo: „Neměl bys zapomenout dýchat.“

Doktor se zamračil, než mu došlo, že zcela instinktivně použil své přemostění dýchacího systému. Ten šok z toho, že viděl své pompézní barevné já, musel být opravdu hodně silný.

„...můžete očekávat invazi skutečných Daleků,“ pokračoval Doktor k sedícímu Cerilianovi.

Najednou se ale rozesmál, když se Doktor, který začal opět dýchat, zhroutil s kašlem a chroptěním na podlahu: „Možná bys tu neměl být, když nevydržíš trochu jiné kultury.“

Doktor instinktivně znovu zapojil přemostění a vpotácel se do stále otevřených dveří Tardis. Uvnitř se zhroutil na prkennou podlahu a po několika vteřinách se nadýchal čerstvého vzduchu.

„Dvakrát za jeden den,“ zamumlal Doktor. „Za co mě kdo trestá?“

Pomalu se zvednul na nohy, ale pořád cítil něco nepříjemného. Podíval se na své sako. Ještě před pár minutami bylo krásně zelené, teď hrálo několika barvami. Doktor se rychle svlékl a sprintem vyběhl z kontrolní místnosti.

„To bychom měli,“ poznamenal o pár minut později. „Odpadní saunování, tss.“

Do dlouhého seznamu, proč se vyhnout Cerilii, který si sestavoval už několik století, přidal další záznam. Pak se podíval na obrazovku a zkrabatil nos, když mu došlo, že to nebyla jen tak obyčejná pára, co zamlžilo kameru. Nakonec se soustředil na své druhé já.

„Nevydržím trochu jiné kultury,“ odfrknul si nahlas. „To se mi to povídá, když jsem uprostřed vzduchové bubliny.“

Doktor rozšířil atmosférický štít své vlastní Tardis a vyšel před ní. Zvedl prst na své mladší já, ale už nestihl nic říct. Najednou se zablesklo a vzduch v jeho bublině byl cítit ozónem. Cerilian překvapením poposkočil a Doktor, který to zaregistroval koutkem oka, rozšířil svůj seznam ještě o jednu položku.

Nejdříve si myslel, že se do téhle absurdní scény vtěsnal ještě mikrometeorit, ale pak si uvědomil, že v místě, kde se překrývaly atmosférické štíty dvou Tardis došlo k výboji energie. K výboji, který by se rozhodně stát neměl.
„To bychom měli,“ poznamenal o pár minut později. „Odpadní saunování, tss.“

Do dlouhého seznamu, proč se vyhnout Cerilii, který si sestavoval už několik století, přidal další záznam. Pak se podíval na obrazovku a zkrabatil nos, když mu došlo, že to nebyla jen tak obyčejná pára, co zamlžilo kameru. Nakonec se soustředil na své druhé já.

„Nevydržím trochu jiné kultury,“ odfrknul si nahlas. „To se mi to povídá, když jsem uprostřed vzduchové bubliny.“

Doktor rozšířil atmosférický štít své vlastní Tardis a vyšel před ní. Zvedl prst na své mladší já, ale už nestihl nic říct. Najednou se zablesklo a vzduch v jeho bublině byl cítit ozónem. Cerilian překvapením poposkočil a Doktor, který to zaregistroval koutkem oka, rozšířil svůj seznam ještě o jednu položku.

Nejdříve si myslel, že se do téhle absurdní scény vtěsnal ještě mikrometeorit, ale pak si uvědomil, že v místě, kde se překrývaly atmosférické štíty dvou Tardis došlo k výboji energie. K výboji, který by se rozhodně stát neměl.

Jeho mladší já už stihlo vběhnout do svého piana a než se Doktor rozhoupal k akci, piano se skřípěním a rachotem zmizelo.

„Tomu říkám krásně odpadní zvuk,“ řekl obdivně Cerilian.

Zatvářil se šťastněji, jakmile Tardis zmizela. Doktor se mu nedivil - přítomnost hlasitého trouby v nevkusně barevném oblečení nikdy nikomu náladu nezvedla.

„A-ano,“ zakoktal. „Jestli mě omluvíte...“

Vběhnul do Tardis, zavřel dveře a opřel se o centrální konzoli. Dobrá, možná nebyl náhodný výběr časových souřadnic ideálním plánem. Na druhou stranu toho teď věděl o něco víc. Ale co vlastně? Než uspořádal těch několik útržků monologu svého mladého já, Tardis sebou prudce otřásla. Doktor zavrávoral a udělal pár kroků dozadu. Než se vrátil k přístrojům, prohnal se Tardis zvuk dematerializace.

„Ale ne,“ zaklel Doktor, „Co mi to ten barevný kašpar provedl?!“

-A A +A