Tma 2 - Pohřešovaní

Obrázek uživatele neviathiel

Čtyři mrtvoly. Pět pohřešovaných.

Pohřešovaný číslo jedna Vojen Bouchal bydlí v osmém patře panelákového domu ze sedmdesátých let. Na zvonek nikdo nereaguje. Do domu je pustí sousedka s malým uštěkaným psem.
„Výtah nejede,“ oznámí jim sousedka. Přes štěkot ji sotva jde slyšet. „Jdete si pro toho magora z osmého, že?“
„Přišli jsme kvůli němu, to ano,“ řekne Karel. „Kdy jste ho naposledy viděla?“
„Asi před dvěma týdny,“ odpoví sousedka potěšeně. „Bydlím přímo nad nimi. Zas tam byl kravál. Vod tý doby je ticho. Chvála bohu. Ale von tam asi není. Občas té své hysterce práskne dveřma.“
Karel poděkuje za přínosné informace a zahledí se na schody pokryté špinavě béžovým linoleem. Není zbytí. Kaminski čaruje s prázdnotou, ale otevřít portál v nejbližší odrazné ploše nepřichází v úvahu. Barák je nejspíš plný obyčejných. Čarodějové nemají rádi beton.
V pátém patře Karel pomyslí si cigaretu, kterou si před domem neměl zapalovat, a tiše závisí Kaminskému, který svižně stoupá dál. O patro výš se poprvé zastaví.
„Jsme tady,“ oznámí světu.
„To je šestka,“ zchladí ho Karel.
Kaminski zaostří na číslo patra, něco si zavrčí pro sebe a vyrazí po schodech nahoru.
Zvonek u dveří nefunguje. Karel zaklepe. Zaslechne kroky. Jeden člověk. Ne, dva. Něco tuše spadlo na zem. Nadávka, omluva. Mužský hlas. Dveře otevře štíhlý, sympatický zrzek s počínajícími vráskami kolem úst.
„Ano?“
„Vrbenský, kriminální policie,“ vychrlí na něj Karel. „Můžeme mluvit s paní Bouchalovou?“
„Pojďte dál,“ řekne muž váhavě a napřáhne ruku. „Zikmund Bojas.“
Kaminski zareaguje se zpožděním a zapomene říct své jméno.
„Máme povolení k domovní prohlídce,“ pokračuje Karel. „Jestli vám to nebude vadit, vyšetřovatel Kaminski se tady mezitím porozhlédne.“
„Ne,“ odpoví paní Bouchalová. Karel ji neslyšel přicházet. Do obýváku se zavalitou sedací soupravou a tmavou nábytkovou stěnou jde jako kočka plížící se do spíže. „Zikmund je kamarád z našeho rodného města,“ vysvětlí rychle a vrhne pohled na Kaminského, kterého něco zaujalo v polici s knihami. „Dáte si kafe?“
„Já ano,“ odpoví Karel a protože Kaminski nevnímá, dodá: „Kolega kávu nepije.“
„Aha,“ odpoví rychle paní Bouchalová.
„Nebude vám vadit, když si tady zapálím?“ nadhodí Karel.
Ona rychle zavrtí hlavou.
Karel položí krabičku s cigaretami na stůl, ale neotevře ji. Paní Bouchalová se zavrtí.
„Odkud pocházíte?“ zeptá se Karel konverzačním tónem.
Paní Bouchalová se usměje. Na půl vteřiny. „Z Brna. Byli jsme odjakživa sousedi.“
„Ozval se vám manžel?“
„Ne. Nic o něm nevím.“
„Pan Bojas je tady na návštěvě?“
„Chtěl jsem, aby přijela za námi do Brna,“ odpoví Bojas. „Chtěla tady zůstat, kdyby se manžel vrátil. Tak jsem přijel za ní. Je dost nepříjemné, nevědět, co se mu stalo.“
„Myslíte, že mu někdo mohl chtít ublížit?“
Paní Bouchalová odpoví „Ne“ a pan Bojas současně „Ano“. Pak ona poplašeně zmlkne a on se k ní rozčileně otočí. Ona má v očích slzy.
„Promiň,“ vyhrkne on.
„Jak se vám to stalo?“ zeptá se Karel a ukáže si na zápěstí.
Paní Bouchalová si stáhne rukáv. „Spadla jsem ze schodů,“ řekne.

Pohřešovaný číslo dvě se jmenuje Mojmír Vybíral. Bydlí ve starém domě se žlutou omítkou, tmavou doškovou střechou a precizně zastřiženým živým plotem. Brána se klene do výšky a odemkne ji nepříjemně se tvářící zavalitá mladá žena.
”O tátovi už tři týdny nic nevíme. Kdyby se ozval, dáme vám vědět. Už jste konečně něco zjistili?”
Karel střelí očima po Kaminském a řekne: “Prověřujeme novou vyšetřovací verzi,” řekne. “Potřebujeme se vás zeptat na pár věcí.”
“Co mám s vámi dělat,” zavrčí slečna ... a pokyne jim, aby šli dál.
Zpoza živého plotu vykoukne květinová zahrada, na Karlův vkus až moc zdobná, bazének, u něj dvě lehátka a slunečník. Na jednom lehátku si čte žena v županu a v bazénu se cachtají dva chlapci.
“Máme tady návštěvu. Strýc s rodinou. S těmi taky chcete mluvit?”
Kaminski nereaguje, soustředí se na nenápadnou prohlídku zahrady a domu.
Karel odpoví: “Myslíte, že by nám mohli pomoci?”
“Strýc a máma jsou v salonku.”
Dům vypadá i zevnitř jako ukázka podnikatelského baroka.
“... roky se necháváš živit, tak teď se snaž!” vylétne ze salónku, následuje zaražené ticho a dcera uvede návštěvu.
Salonek je okázalý a dvě stěny pokryté knihovnou. Na třetí dekorativní stole s broušenou vázou a zrcadlo ve zlatém rámu.
“To je můj bratr,” řekne pohotově manželka pohřešovaného. “Radslave, omluvíš nás na chvíli?”
“Nemohl by tady zůstat?” zasáhne Karel.
“Jistě.”
“Víte, prověřujeme jednu z vyšetřovacích verzí, která se objevila poměrně nedávno.”
“Včera byli v lese policajti,” ozve se dcera. “Mami! Já to tušila!”
Matka ji zpraží pohledem.
“V jakém oboru podniká vás manžel?”
“Tak do toho vám nic není.”
“Ale ano, je. Pátráme po jeho nepřátelích.”
“Ta hysterka přece říkala, že ho zabije,” promluví zase dcera a než se matka stihne nadechnou, Karel se k ní zvědavě obrátí. “Ona...” vyhrkne dívka, “přišla sem a strašně vyváděla.”
“Kdo a proč?”
“Je to manželka architekta,” odpoví s despektem matka. “O pětadvacet let mladší než on. Pěkná mrcha. Vzala si ho jen pro peníze a celý okres ví, že mu zahýbá, kde může. Manžel ji přitom přistihl. Víte, manžel je zásadový chlap, ale chtěl se zachovat jako gentleman. Chtěl nejdříve promluvit s ní, než to prozradí jejímu manželovi. Jenže s ní vůbec nebyla řeč.”
“Normálně mu vylila do tváře sklenku vína,” skočí jí do řeči dcera. “Táta jí zrovna říkal, že je ochotný si její tajemství nechat pro sebe. Začala ječet, že je nechutnej vyděrač a že toho bude litovat.”
“Za jakých podmínek byl manžel ochotný si její prohřešek nechat pro sebe?” zeptá se Karel s úsměvem.
“To nevím,” odpoví manželka. “Dokud nezačala dělat virvál, bylo to diskrétní jednání. Patrně ji žádal, aby se manželovi přiznala sama.”
Broušená váza na zdobném stolku je naštípnutá a zrcadlo má na zlaceném rámu škrábanec. Musel to být úctyhodný virvál.
“Prověříme si ji,” kývne Karel. “Děkuji. Napadá vás někdo další, kdo by vašemu manželovi chtěl ublížit?”
“Všichni slušní lidé ho tady mají v úctě,” odpoví manželka.
“Mohl bych se podívat na tuhle knihu?” zeptá se najednou Kaminski a ukáže někam za Karlovo křeslo.
“Jistě,” odpoví manželka bez zájmu.
Kaminski opatrně vytáhne prastarý griomár se špatně čitelným, zato pozlaceným nápisem na hřbetě. “Mantichoří kůže,” pronese Kaminski s úctou. “Tohle je vzácnost. Kde jste k němu přišli?”
“Koupil jej manžel. Má vkus.”
Kaminski přejede prsty po vyleštěném kování a zámku. “Máte k němu klíč?”
“Ne. Prý se už dávno ztratil.”
Když odcházejí k nejbližšímu uzlu veřejné sítě, obrátí se Karel tázavě na Kaminského.
“Ten grimoár je velmi vysoká démonologie,” řekne Kaminski. “Už dlouho ho nikdo neotevřel. V zámku byl prach. Nic podobného v knihovně nebylo. Jen běžné pověsti a návody proti škodlivým entitám.”
“Co dům?”
“Nic. Ani zahrada.”
Kolik čarodějů dělá pochybné magické experimenty doma?
“Povedená rodinka,” zamumlá Karel.

Pohřešovaný číslo tři se jmenuje Svatopluk Hodomysl. Pochází přímo ze Stradonic a nikdy odtamtud nevytáhl paty, vyjma studia v Budči. Bydlí v hezkém nenápadném domku na kraji vesnice a zmizel před dvěma týdny.
Manželka má kruhy pod očima. Někde kňourá dítě příliš unavené na to, aby spalo.
„Už to vím,“ řekne. „Můj bratranec je úředník na Vyšehradě.“
„Může se taky kolega porozhlédnout?“
„Proč…?“ zeptá se paní Hodomyslová nedůvěřivě. „Je tady nepořádek. Manželův pokoj je támhle,“ dodá pak a ukáže na dveře ložnice.
Karel skrz otevřené dveře zahlédne širokou postel pro jednoho, psací stůl, spoustu papírů a šatní skříň. Vedlejší dveře jsou otevřené. Velká knihovna, křeslo, lampa, šicí stroj a nastříhaná látka přehozená přes židli. Kaminski začne prohlížet zbytky nepovedených kouzel a popsané papíry na stole. Karel zůstane sedět.
„Jeho práce šla úplně mimo mě. Zeptejte se spíš Vlastimila Radosty. Je to manželův společník.“
„Kde ho najdu?“
„Měl by každou chvíli přijít.“
„Potřebuji si vzít jeho náčrty,“ ozve se Kaminski.
Hodomyslová přikývne.
Rozezní se domovní zvonek. Paní domu jde otevřít a přivede asi čtyřicetiletého sympatického muže s živýma očima.
„Dobrý den,“ řekne a zvědavě přeběhne očima stoh papírů v Kaminského rukách. „Omlouvám se za vyrušení. Jdu si vzít na večer malého, aby mohla Mlada došít zakázky.“
„Máte chvíli?“ zeptá se Karel.
„Chvíli ano,“ odpoví Vlastimil Radosta a vyhledá očima paní Hodomyslovou. Ta přikývne. Radosta se posadí na volnou židli a stočí pohled na Kaminského.
„Čím jste se zabývali?“ zeptá se Karel.
„Ochranou domů, většinou. Občas navázání magické ochrany na čisté domy.“
„Čisté domy?“
„Bez magických základů. Kouzla je třeba navázat na zem, studny, podloží, podle toho, co je kolem domu.“ Radosta se zarazí. „Ale na tohle jste se asi ptát nechtěli, že?“
„Ne. Stalo se poslední dobou něco neobvyklého?“
Radosta nakrčí obočí. „Nic mě nenapadá. V létě nebylo moc zakázek, ale tak je to každý rok. Aspoň máme čas vylepšovat kouzla.“
Hodomyslová mu věnuje zvláštní pohled.
„Tedy,“ zaváhá Radosta, „my spolu poslední dobou moc nemluvili, mimo práci. Trochu jsme se v létě pohádali kvůli jednomu projektu. Nakonec z toho stejně nic nebylo.“
„Na nic jiného si nevzpomínáte?“
„Je mi líto. Teď mě nic nenapadá.“
„Kdybyste si na něco vzpomněl, zavolejte nám,“ řekne Karel.
Radosta se podívá přímo na Kaminského. „Můžu vám zavolat, i pokud si na nic nevzpomenu?“
Když odcházejí, Karel se mimoděk podívá Kaminskému na ruce. Stále má na prsteníku atlantský prsten.

Pohřešovaný číslo čtyři Spytihněv Vadil bydlí na vesnici v chalupě s tmavohnědými došky a zašedlou bílou omítkou. Zahrada je rozlehlá a plná ovocných stromů. Některé větvemi přesahují k sousedovi. Všechna jablka a hrušky z přesahujících větví jsou pečlivě sklizeny.
„Tam nikdo nejni!“ zahuláká na ně soused. „Chválabohu,“ zavrčí si pod vousy.
„Určitě?“ ujistí se Karel.
„Vždyť po něm pátráte, ne? Nikdo jinej tady nebydlí. Manželka už mu dávno práskla dveřmi a děti už má obě dospělý. Neviděl jsem je tady, ani nepamatuju.“
„Máte chvilku?“
Soused odloží rýč. „Ale jo.“
Zahrada je o trochu menší. Dům čerstvě omítnutý. Na střeše chybí pár došků. Stejná odrůda jabloní.
„Co vlastně proved, že ho hledáte?“
„Je už měsíc nahlášen jako pohřešovaný.“
„Já myslel, že ho hledáte jako podezřelýho.“ Soused pokývá hlavou. „No jo, tak pět týdnů jsem ho neviděl. Moc mi nechyběl, to vám povídám.“
„Nevíte, kde bychom našli jeho manželku?“
„Na tom bytě. On se odstěhoval na chatu a ona zůstala na bytě v Praze. Ale adresu fakt nevím. My žádní kámoši nejsme. On je to takovej magor. Já začal pěstovat jabloně, on musel začít pěstovat ty samý a ještě se vychloubal, jak má lepší. Dokonce sem pouštěl toho svýho psa, aby mi ochca… očůral ty moje. Pak ho ještě poslal na moje slepice, když mu dírou v plotě vlezly na zahradu a ozobaly salát. Ještě mi nadával přes plot, že mi rozbije hubu, ale za to já nemoh, že ty slepice utekly.“
„Klíče od jeho chalupy asi nemáte, že?“
Soused na na Karla podívá jako na naprostého blázna. „Kde bych je vzal? Jeho chalupa je mi u pr… no prostě jedno. Proč si nevodemknete kouzlem? Tady vás nikdo neuvidí. Všude kolem jsou lufťáci, ty už jezdí jen na víkendy.“
Kaminski si rozumí s kovem lépe než Karel. Když přemlouvá zámek u vrat, soused se podrbe na hlavě.
„Tady se ploty nezamykaj,“ řekne.
Kaminski zkusí kliku. Úspěch. Projde zahradou a zkusí kliku u hlavních dveří. Zamčená.
„Co tu vlastně hledáte?“ zeptá se soused zvědavě.
„Proč jste si myslel, že váš soused něco provedl?“ odpoví Karel otázkou. „Měli bychom něco vědět?“
Soused se zatváří dokonale nevinně. „Já o ničem nevím.“
„Děkuji,“ odtuší Karel a zajde do Vadilovy chalupy.
Kaminski stojí u komody s miskou s popelem a ohořelým kusem rukávu. Na rukou má rukavice z ještěrčí kůže.
„Osobní kletba,“ řekne. „Popel bolehlavu a svízele.“
Kus rukávu má stejný kostkovaný vzorek jako košile Vadilova upovídaného souseda.

Pohřešovaný číslo pět se jmenuje Evan Smilský. Je svobodný a bydlí v prostorném světlém bytě v secesním domě bez výtahu. Naštěstí hned v prvním patře.
Otevře jim hezká žena kolem čtyřicítky. Zlatorudé vlasy po ramena. Dlouhé červené šaty s lodičkovým výstřihem a spadlými rozevlátými rukávy. Žádný rozparek. Na prstu bílý proužek po snubním prstenu. Pozve je dál, posadí se do křesla, nonšalantním kouzlem oběma nalije šálek čaje a zapálí si cigaretu v ebenově černé špičce. Vedle konvice čaje stojí sklenice vína a prázdná láhev.
„Překvapilo vás, že jsem tady?“ zeptá se. „Fabiana Křesomyslová. Těší mě.“
„Už jste asi mluvila se strážníky,“ nadhodí Karel.
Paní Křesomyslová přikývne. „Nic nového vám neřeknu.“ Povzdech.
„Jak dlouho znáte pana Smilského?“ zeptá se Karel.
„Tři roky. Rok spolu bydlíme.“ Potáhne z cigarety.
„Může se tady kolega porozhlédnout?“
„Nic tady nenajdete.“ Zní to spíš rezignovaně. „Zkoušela jsem všechno, věřte mi.“
„Co jste zjistila?“ zeptá se Karel.
Žena zavrtí hlavou a oči se jí zalesknou. „Nerozumím tomu. Promiňte.“ Rozmaže si řasenku. „Tohle nikdy nedělal. Muselo se stát něco strašného.“
„Máte důvody si to myslet?“
Paní Křesomyslová zbledne a rozběhne se do koupelny. Ramenem narazí do rámu dveří. Nejistě se chytí zdi a zabouchne za sebou dveře. Dva dávivé zvuky a pláč. Když vzlyky utichnou, Karel zaťuká na dveře.
„Jsem v pořádku!“
Chvíli syčí voda. Paní Křesomyslová trochu nejistě vyjde ven. Má mokrou tvář i vlasy. Pár kapek vody se vpíjí do šatů. Karel jí nalije šálek čaje.
„Díky,“ zachraptí ona. „Poněkud to přestávám zvládat. Dva měsíce o něm nic nevím, do toho soudy a teď ještě manžel…“
„Manžel?“
Paní Křesomyslová přikývne. „Včera večer přinesl květiny a prý, že se chce usmířit, když mně Evan opustil. Zabouchla jsem mu dveře před nosem. Ještě asi hodinu stál v chodbě.“
„Rozvádíte se?“
„Konečně ano,“ odpoví ona a nalije si další šálek čaje. „Už se to táhne dva roky. Když letos v létě soud schválil rozvod, přišel s dalším výmyslem.“
Když odcházejí, Karlovi se zachvěje odznak.
„Dostal jsem odpověď z budečské vysoké školy,“ ohlásí mladší vyšetřovatel Jeremiáš Ditrich. „Ani ťuk. Až na tu Křesomyslovou, co hlásila Smilského zmizení. Studovala na Budči černou magii, hodně se zajímala o kletby a fantomy. Místo zasvěcení se hodila marod a vysokou nedokončila.“

Podporuji: 

Záchranná stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy. Protože nemá DMS projekt, připojuji číslo účtu pro příspěvky: 1927728309/0800 (konstatní symbol 0379, variabilní symbol 61). Více informací a možností, jak pomoci materiálně nebo vlastním časem zde: https://www.lhmp.cz/stanice/zs/radi-byste-pomohli/

Klíčová slova: 
o úroveň výš
3 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Ty příjmení nemají chybu :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Kdo to má pořád vymýšlet, že

Obrázek uživatele Stevko

Ukáže si na zápěsti? Prečo na svoje a nie jej?

A čo je atlantský prsten?

Obrázek uživatele neviathiel

Magický předmět. Prostě prsten. :)

-A A +A