37. část - Útočiště

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Chrám nikdy nepopíral existenci jiných bohů, pochyboval pouze o jejich božské podstatě. Bůh je jen jeden, ale mezi lidmi a Bohem stojí bytosti Bohu podřízené. A některé z nich se odvážily vzepřít svému pánu a vládci a zaujmout v srdcích lidí místo, které po právu náleží pouze Bohu.
Chrám nikdy nepopíral existenci jiných bohů, avšak rostl a sílil z přesvědčení, že právě jejich uctívače je třeba, pro jejich vlastní dobro, přivést do náruč víry pravé.
“Býval to klášter,” vysvětloval Synovi mladík, který ho dostal na starost a s nesmírným zanícením ho provázel skalními chodbami. “Žil tu řád mnichů poustevníků, proto je to tady tak rozlehlé. Nestáli o to jeden druhého potkávat častěji než bylo nezbytně nutné.”
Mladík se jmenoval Rabec a každá jeho věta zněla omluvně.
“Jsem tu teprve rok, tak se ještě občas ztratím,” vysvětloval Rabec, když napotřetí zabočili do špatné chodby. “Ale vždycky se můžeme vrátit ve svých vlastních stopách!”
Rabec se optimisticky usmíval. Syn propadal malomyslnosti. Chtěl utéct. Víc než co jiného toužil zmizet z dosahu povstalců, z dosahu Chrámu. Z dosahu všech, pro které byl jen figurkou ve složité hře.
“Tady jsem ještě nebyl,” prohlásil Rabec udiveně, když chodba nečekaně skončila na otevřené skalní plošině. Takových vyhlídek tu bylo hodně.
“Chápej,” obrátil se Rabec k Synovi s nejistým úsměvem, “mniši uctívali horské bohy a každý z nich chtěl mít své vlastní místo, kde s nimi mohl rozmlouvat.” Rozhlédl se, nadechl a šťastně se usmál. “Naše rodina sice odjakživa patří k Vodní církvi, ale když se rozhlédneš, tak musíš mít pro Balvany pochopení.” Když si uvědomil, co řekl, polekaně zamrkal a ztuhl v očekávání trestu. “Chtěl jsem samozřejmě říct pro členy Horské církve,” opravil se pomalu a s pečlivou výslovností. Ale horští bozi, byli-li jací, mlčeli.
“Do skladiště?” Rabec se rozpačitě podrbal na zátylku. “To bude trochu problém. Tady totiž skladiště jako takové nemáme. Když to tu před lety začali vybavovat jako nouzové útočiště, tak skládali věci do chodby, která se zrovna namanula. Mniši už tu dávno nebyli, nikomu tak nic nepřekáželo.”
Což vysvětlovalo náhodně umístěné bedny a prapodivné předměty, které měly sklon zaplést se kolemjdoucím pod nohy. Ale rozhodně to neusnadňovalo Synův plánovaný útěk.
“Zdejší zásobování má pár chybiček,” pokrčil Rabec rameny s širokým, ale trochu strojeným úsměvem. “Proto taky mniši odešli. Nikdo jim sem nechtěl dopravovat dostatek zásob. A tohle místo je sice plné dramatických výhledů, ale k samozásobitelskému systému se nehodí.”
Půda, navezená do chráněnějších skalních úžlabin, byla vyprahlá, zelené stvoly slabé a neduživé. Rabec měl sklon do nich šťouchat, když si myslel, že se Syn zrovna nedívá.
“Velitel se snaží aby tu zůstávalo co nejmíň z našich lidí. Já jako jeden z mála patřím ke stálé posádce,” naparoval se Rabec. “Přišel jsem sem stát se součástí odporu, protože víš,” trochu zrozpačitěl. “Já bych si asi nemusel žít špatně, ale odmítl jsem vzdát se víry. Já… nechci tě urazit, ale tvůj bůh je přeci jen trochu krutý.”
Krom jiného bylo v útočišti málo nádobí a tak jedli Rabec se Synem z jedné mísy. Rabec se potěšeně usmíval pokaždé, když na Synovu polovinu přesouval nejlepší sousta
“No, není to úplně obvyklé, že byl velitel tak dlouho pryč,” pokrčil Rabec rameny, “ale hlavní je, že je zpátky. Těm řečem, že velitel utekl a zástupce nám to tají, přece nemohl nikdo rozumný věřit. A vidíš, přivedl tebe.”
Miró na Syna neměl čas, ale pokaždé, když se objevil poblíž, Rabec na něj hleděl s nábožnou úctou. Jeho víra, že právě Miró je ten nejdokonalejší velitel, jakého si může odboj přát, byla nezměrná.
“Tak zase zítra?” šeptal Rabec do ticha přicházející noci. “Můžeme jít do horní severní chodby podívat se na sedm suchých studní, když tě dneska tak zaujalo zásobování vodou.”
Syn se nenamáhal se souhlasem a rovnou si přetáhl pokrývku přes hlavu. Ticho noci mu, po dalším dnu s nezastavitelně žvanícím Rabcem, připadalo tak sladké. Ve snech procházel chodbami, utíkal a ztrácel se v jejich nekonečných zákrutách. Ve struktuře hrubě opracovaných kamenných zdí se mu zjevovala Naniina tvář.
“Obětovali tě,” deklamoval Miróův hlas v pozadí.
“Obětovali někoho o kom prohlásili, že jsi to ty,” neslo se chodbami Synových snů.
“Musím zachránit svou sestru,” dodával Miróův hlas toužebně.
V té chvíli se Syn zděšeně budíval. Toužil utéct, ale ze skalního útočiště pro něj nevedla cesta.

Komentáře

Obrázek uživatele mila_jj

Chudák malej. Ještě výčitky svědomí, aby toho neměl málo. Ty jsi tedy drsná autorka.

Obrázek uživatele Aveva

Já za nic nemůžu, to příběh mě k tomu donutil! ;o)
Obrázek uživatele Tora

Je mi ho líto, všichni ho jen využívají a ten Rabec ještě pořád žvaní. Dobrý psycho teda.

Obrázek uživatele Aveva

Hlavně to žvanění před kterým není kam utéct (což je jedna z mých nočních můr ;o).
Obrázek uživatele Aries

To je k zbláznění, ano, taky bych o tom něco věděla

Obrázek uživatele neviathiel

Zákeřné.

-A A +A