37. část - Trocha teorie nikoho nezabije

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Gonny a Sheila hledají knihu, která měla být ukryta ve skříňce, nalezené v kryptě kostela v Maříži. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi úkrytu skříňky. Přes fotografa, mladého Švece, se dostali až k malíři Kiliánovi. Ten jim sdělil spoustu informací a proto jsou teď Gonny se Sheilou opět ve vlaku a vrací se tam, kde začínali hledat. V jednom z návštěvníků, které jim Kilián vypodobnil, totiž poznali malíře Alexandra Helebranta. Svého kolegu strážce, funkcí revírníka, u kterého přespávali ve Slavonicích...

Kapitola: 

Další cesta po přestupu v Kostelci ubíhala mlčky, seděli jsme každý ponořený do svých myšlenek.
Já přemítala, co by mohlo vést revírníka k tomu, že pokud objevil tak vzácný artefakt jako je Hvězdná kniha, zatajil nález a knihu si nechal. Vždyť my přece nepotřebujeme prostupy, vytvořené lidmi. Rozhraní vidíme a v podstatě stejně, jako ho umíme v případě potřeby zacelit, umíme ho v případě jiné potřeby i otevřít.
Kdysi jsem i já tento nouzový způsob použila, když jsem se dostala do jedné velmi prekérní situace, ve které mi opravdu hrozila smrt. Proklouznout na druhou stranu, projít (spíš prosprintovat) přes mezisvětí pár desítek či stovek metrů a pak se vrátit zpět do světa, kam patříme, není sice postup běžný, ale v případě nouze obhajitelný.
„Přece ji nepotřeboval,“ řekla jsem polohlasně.
Gonny, hlavu opřenou o sedadlo a s očima zavřenýma, neodpovídal.
„Gonny,“ šťouchla jsem do něj přes uličku nohou. „Nač by Helebrant Hvězdnou knihu potřeboval?“
Můj společník stiskl rty, pak otevřel oči a rozhlédl se kolem. Seděli jsme na sedadlech u dveří, za námi i vedle nás nikdo. Další parta okupovala opačný konec vagónu a přes hluk, který vyluzovala, můj tichý dotaz rozhodně nemohla slyšet.
„Nevím, na co by mu byla,“ odpověděl mi po chvíli. „Celou dobu o tom přemýšlím.“
„Myslíš, že by cesta průchodem mohla být bezpečnější než otevřeným rozhraním?“ zeptala jsem se na věc, která mi vrtala hlavou.
Gonny pokrčil rameny. „Nemyslím. Viděla jsi sama, co číhalo v Maříži. Podle mě bude prostup rizikovější. Problém vidím v tom, že průchody jsou ukotvené stabilně na jednom místě a proto se dají z druhé strany lépe vysledovat. Žádný predátor nemůže tušit, kde ty v případě nouze otevřeš rozhraní. Ale u stabilních dveří můžou v klidu číhat, dokud je to neomrzí. Nebo si z druhé strany dají nějaký zvonek či co, aby jim ohlásil, že se dveře otvírají. Nemůžeme je všechny házet do jednoho pytle, nejsou to jen primitivní tupé bytosti, některé světy obývají sakra mazané potvory. Ta rewanijská bestie tam taky nevyseděla důlek, ta dobře věděla, že se něco děje.“
„Kolikrát jsi otevřel rozhraní a proběhl mezisvětím?“
„Asi třikrát,“ odpověděl po chvíli přemítání Gonny. „A ani jednou to nebyl žádný extra zážitek.“
„Já jednou,“ přiznala jsem a otřásla se při vzpomínce na černé srázy, ztrácející se kdesi v nedohlednu. Rozhraní je tenká slupka, která odděluje světy. Ty však nejsou nalepené přímo jeden na druhém, ale je mezi nimi prostor, něco jako příkop, někdy úzký, jindy docela široký. Mezisvětí. Neutrální území. Nárazníková zóna, která má upozornit každého, že jít dále je nebezpečné a vstup do jiného světa může být bez postihu potrestán smrtí. Zdržovat se v ní nikdo nemá, a když už musí, tak jen co nejkratší dobu. Tak je psáno, ale přesto se zde toulá plno existencí, kterým jsou pravidla fuk. Pokud se přímo nedobývají do zapovězených míst, loví zbloudilce a nešťastníky, kteří se do mezisvětí dostali anebo tam z nejrůznějších důvodů zabloudili. Ve chvíli, kdy jste polapeni a stržení do hlubin cizích kontinentů vás skutečnost, že když na to Rada přijde, provinilec či jeho svět za to tvrdě zaplatí, moc neutěší.
Ale i proto je Hvězdná kniha tak nebezpečná. V rukou dostatečně šíleného člověka může napáchat velké škody. Pokud by nějaký hloupý lidský počin rozzlobil Radu tak, že by stáhla své strážce, tedy nás, pryč, Zemi by zanedlouho zaplavilo zoufalství, šílenství a kdoví co ještě. Nechráněná by se stala rejdištěm hrůz. Zbraně a mučení, které lidé sami na sebe dokážou vymyslet, by bylo nic ve srovnání s tím, kdyby zde dostali volnou ruku opravdu velcí hráči v dresu zla.
„Myslíš, že máme šanci knihu najít?“ zeptala jsem se.
„Nevím,“ povzdychl Gonny. „Myslel jsem, že to bude hračka. Jenže je otázka, zda tam vůbec byla. Jestli se nehoníme za chimérou a zbytečně neztrácíme čas.“
Z chmurných myšlenek nás vysvobodila pohraniční hlídka. Velitelovo povolení prolétli pohledem, ani brvou nehnuli, zasalutovali nám a nic bych za to nedala, že při odchodu na nás ten druhý voják mrkl.
Vjížděli jsme do Slavonic.

Komentáře

Obrázek uživatele Killman

Hmm. To je zajímavé. Třeba Helebrant přešel na druhou stranu - anebo to třeba výhodně prodal.

Obrázek uživatele Tora

Tak oni doufají, že ne, ale taky mají strach. Jen nerozumí tomu, proč by to dělal...

Obrázek uživatele Aries

a nebo je v tom nevinně a ve hře je ještě někdo další

Obrázek uživatele Tora

I to je možnost

Obrázek uživatele mila_jj

No v každém případě se pohybují po sakra tenké hraně. A mají mocnější protihráče, než to původně vypadalo. Tedy vypadá to, že nás ještě překvapíš.

Obrázek uživatele Tora

Hele a víš, že si myslím, že asi jo :) ???

Obrázek uživatele neviathiel

Ten druhý je možná Holemý!
No koukám, že je to pěkněj průšvih.

Obrázek uživatele Tora

Řekla bych přihořívá, ale neřeknu :), páč ten tip je jen malililinkatý plamíneček... dáááleko od ohně

Obrázek uživatele neviathiel

To mrknutí nebo ten průšvih? :-O

Obrázek uživatele Tora

Zatím se neví, jestli to je nebo není průšvih...

Obrázek uživatele Arenga

Obávám se, že tady se ještě něco ošklivě zvrtne...

Obrázek uživatele Tora

No, to víš, pomalu jdeme do finále...

Obrázek uživatele HCHO

Konečně jsem doopravdy pochopila, co to vlastně hledají a proč. A co bude dál? - vždycky mám tendenci nakukovat na poslední stránky knížky, ale tady to nejde a já jsem tak zvědavá... :)))

Obrázek uživatele Tora

To jsem ráda. Považovala jsem tuhle kapitolu za takovou "shrnovací", ono jak je to po týdnech, tak je to čtení takové rozkouskované a nepřehledné. Tak aby bylo před závěrečným šrumcem jasné, o co tu jde. To jsem ráda, že se to povedlo :), díky.

-A A +A