29. Trocha té romantiky

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Mládeži přístupné!

Kapitola: 

Jeden by neřekl, jak může být obtížné, dostat se z pláže. Zvlášť, když ta zatracená pláž je naplavená vlnobitím, její vrchní okraj je tvořený přesýpajícími se valounky a strmý tak, že by to jeden nečekal.
Kdyby přistáli u mola, měli by to jednodušší.
No jo, ale to by pořád ještě museli mít člun.
Vran se se sakrováním přehoupl přes pole valounků, které mu polykalo nohy a následnou propletenou směsí řas, která mu naopak nohy omotávala. Sejček zvládl řasové bludiště lépe.
Obklopovalo je to, co by se jednoduše dalo shrnout jako „zmar a zkáza“. Betonové krabice smutného odstínu šedé byly v různém stádiu rozpadlosti. Dříve pravděpodobně pečlivě zatlučené otvory se na ně vyzývavě šklebily, občas v nějakém ještě volně povlávalo prkno.
Aspoň bude z čeho udělat oheň, napadlo Sejčka.
Otázkou bylo kde.
Na plochých střechách šedých krabic i v tomhle ročním období rašila bujná zeleň. Občasný zbytek šikmé střechy nedával naději po něčem, co by se dalo nazvat přístřeším.
Na kopci, teď skrytá, ale při plavbě dobře viditelná, však stála ještě nějaká budova.
Vydali se po rozbité silnici. Vran ještě po cestě skopával zbytky řas.
Ještě kus prudšího stoupání a otevřel se jim pohled na žlutě natřenou budovu, tak zvláštní, ve zdejším šedém, zeleném a hnědém prostředí. Nahoře prosklená kupole.
Maják.
Tady to vypadalo lépe. Okna ještě měla skleněné tabulky, sice skoro všechny rozbité, ale na místě. Funkční pumpa, která je mohla zásobit pitnou vodou. A tam, co asi býval obývací pokoj strážce majáku, krb.
„Měli bychom přinést zezdola dřevo,“ řekl napůl toužebně Sejček. Hrubě se mu nechtělo zpátky do deště a shledávat, páčit a tahat stará prkna, určitě plná rezavých hřebíků a mokrá, takže budou špatně hořet. Ale samotná představa ohně ho lákala.
„Nepotřebujem,“ kývl Vran k masivním knihovnám.
„Nechci ti kazit radost, ale knížky mají mizernou výhřevnost.“
„Já mluvim o tom nábytku, píďo.“
Nábytku bylo skutečně dostatečné množství, které jim vydrží určitě aspoň do večera.
„Škoda, že nemáme přílivové tabulky,“ mudroval Sejček, zatímco Vran pilně rozfoukával oheň. „A škoda, že jsme si neuvědomili, že sem sahá příliv.“
„Mluv za sebe,“ otočil se k němu Vran od povzbudivě mihotajícího plamínku. „Na přemejšlení seš tu přece ty.“
„Taky nejsi tak blbej, jak se děláš,“ odsekl Sejček.
„Třeba já nevim, co jsou to přílivový tabuly,“ nedal se Vran.
„To je takový rozpis kdy bude příliv a odliv. Protože se to každý den mění.“
„No super. A jak často?“
„Myslím... dva přílivy a dva odlivy denně. Ale posouvá se to, jako že každý den začíná příliv o něco dřív. Nebo později, já teď nevím.“
„Uhm. A co to znamená pro nás?“
„No, když je příliv nejsilnější, tak voda teče od moře nejrychleji, pak se zpomaluje, a pak zase teče do moře. My bychom potřebovali doplavat na sever... takže ideálně v nejmenším proudu. Takže až bude končit odliv a začínat příliv, ten nám trošku pomůže, ale zase ne moc... tak akorát.“
„A to jako bude kdy?“
„No asi za pět hodin.“
Vran se zamyslel.
„Za pět hodin bude tma,“ oznámil.
„To ne,“ ohradil se Sejček.
„Ale jo, bude tma, fakt, tak blbej zase nejsem.“
„Ale ne, já tím myslel, že ve tmě nikam neplavu.“
„A musíme?“
„No... vlastně.. ne.“
„Tak to můžem nechat až na zejtřek.“
„Dobře,“ Sejčkovi se ulevilo.
„Tak jo. A už to hoří.“
Vran oddusal. Za chvíli se vrátil a vlekl za sebou velký jídelní stůl. Na místě ho začal zpracovávat na prvočinitele. Sejček přemýšlel, jestli mu má jíst pomoct, ale když Vran vypadal spokojeně a mordoval nebohý nábytek s takovou vervou, že se mu do toho nechtěl plést. O několik výpadů do přilehlých místností později už byla hromada paliva imponující. Také se udělalo příjemné teplo.
Vran přivlekl několik židlí, rozestavil je v blízkosti ohně a navěsil na ně součásti své garderoby. Boty vycpal starými novinami, které se rozpadaly na jedné z bývalých polic bývalé knihovny a položil ke krbu.
Pak přitáhl gauč.
„Táááák!“ uvelebil se na něm.
Sejček, který do té doby provozoval schnutí tak, že málem vlezl do ohně (to celé pod záminkou, že přikládá), to považoval za dobrý nápad. Jemu ke spokojenému odpočinku ale stačilo přitáhnout křeslo.
Tak. Tomuhle říkám romantický večer. I když je teprve odpoledne.
„Ještě, kdyby ty zdejší deky nebyly vlhké a plesnivé, a bylo by to tu skvělé.“
„Něco tu najdem. A u tohohle fajráku to taky pěkně uschne.“
Našli. A uschnulo.
Romantický večer se skládal z Vrana, Sejčka, neustálého otáčení šatstva, navlhlých a lehce slaných ovesných sušenek, vlhkosti ze sušících se oděvů a vůně hořícího lakovaného dřeva.
A jen si Sejček sednul do měkkého a obalil se nahřátou dekou, hned únavou usnul. I když je Přeměněný. Ani si nestačil kousnout sušenky.
S trhnutím se vzbudil. Deka už nebyla nahřátá a vrátil se jí pocit určité blemcavosti. Na stropě tančily odrazy pohasínajícího ohně a jeho bolelo za krkem. Skoro vypadl z křesla a vydal se přiložit. Šaty už se zdály suché, tak se oblékl. Z další židle stáhnul jinou nahřátou deku a vrátil se do křesla v naději, že najde nějakou pohodlnější polohu.
Místo toho si sedl na něco tvrdého s ostrými hranami.
Á, ovesná sušenka.
Chrup. Chrup chrup.

„Nechci ti do toho kecat,“ ozvalo se směrem od gauče, „ale buď přestaň, nebo to běž hryzat jinam.“
„Tak jo.“
Sejček přestal.
Křeslo zaskřípělo. Potom ještě jednou. Povzdech. Zavrzala podlaha. Hrozný hluk.
„Co je zase?“
„Táhnu si další křeslo,“ odpověděl Sejček šeptem.
Táááák.
Pohodlíčko.
Jen já a Vran, na společné misi, v jedné místnosti, chvíli prakticky bez šatů... a nejméně dva metry od sebe. A nic. A to je vlastně ohromně fajn.
Nechtěl bych to jinak.

Usnul.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Podle názvu jsem se.trochu obávala, ale dobrý.

Obrázek uživatele Tess

U mě se obávat nemusíš :)

Obrázek uživatele Arenga

jsem fakt ráda, že nepálili knížky ;-)

Obrázek uživatele Tess

Když ty fakt moc nehřejou ;)

-A A +A