Dvacátásedmá (ve které se něco půlí)

Prudká záře světlometů půlí nástupiště, dělí prostor na světlou a temnou část. Jen barvy jsou převrácené, tmavé je útočiště pro sektu světlonošů, jasné je peklo, ve kterém pevné řady milice a speciálních oddílů s elekroobušky a nabitými zbraněmi postupují kupředu, tak jak se světlo rozlévá směrem k vyděšeným duším.

„Tohle,“ zapotácí se Slobodan Luka na samém kraji nástupiště a rukou odsune hlaveň, která na něj míří, „tohle jsme si přece nedomluvili!“

„Řád Metra je nade vše domluvy,“ odpoví Vrchní studeně, „mrzí mě, že jste to až dosud nepochopil, pane Luko,“ dodá bez sebemenší stopy lítosti v hlase.

„Ne!“ ostrý výkřik přehluší hluk a pláč.

Cal vyskočí na zbytky rozbitého betonového sloupu. Dav se před ním rozestoupí, světlo ozáří prostor mezí ním a Vrchním, vytvoří iluzi jasného mostu, mostu z duhy, mostu z nadějí. Nakratičko.

Vrchní mávnutím ruky zastaví svoje vojáky, vykročí směrem ke Calovi.

„Když s námi odejdeš dobrovolně, nikomu se nemusí nic stát.“

Napřáhne ruku v podivné parodii přátelského gesta, jenže pohyb zamrzne, když jej přeruší nový hlas spoza řad milice a speciálů.

„Nikdy!“

Carter stojí na schodech vedoucích na Můstek C, v rukou odstřelovačskou pušku.

„Mířím na Calovu hlavu! A pokud k tomu mám co říct, a já mám, pak jen to, že živý s vámi neodejde.“

V Calově tváři chvíli zápasí směs rozporuplných pocitů. Pak se najednou znovu objeví ten starý, bezstarostný floutek Cal, kterého Carter našel v žalářích. Rty mu zkřiví ironický úsměv. Podivá se na Vrchního a lehce prohodí: „Zdá se, že jsme se ocitli v patu.“

Seskočí ze sloupu a popojde blíž.

„To by mě zajímalo, jak chceš tohle vyřešit, tati.“