25. Zpod okapu na déšť

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Kapitola: 

Srkali večeři z hlubokých talířů (to byl taky nápad, ředit to vodou). Lady seděla na nejlepším místě, usmívala se a vrkala.
Nebylo mu to moc po chuti. Cizinci, tak úhlední. Stáhli si na sebe její pozornost. Zvlášť ten vysoký. Vran. Pokud ona s nimi odejde, kdo se postará o... o jeho lidi?
O moje lidi? Já. Zvládl jsem to předtím, zvládnu to zase.
Jsem Kapitán.

Menší cizinec, Sejček, se taky díval na Lady divně. Jakoby mu něco nebylo po chuti.
Kapitán vylizoval poslední zbytky hovězího z talíře a v hlavě mu ťukal neodbytný pocit, že jsou tady nějaké otázky závazků, které se budou muset vyřešit. Nejradši by vzal kámen a vyřešil by je rovnou, ale jednak cizinci vypadali pořád jako na jehlách a druhak... právě spolu pojedli.
Teď na ně nemůže zaútočit. Až ráno.
Lady položila Vranovi ruku na stehno a Kapitán se zakuckal.
„Když dáte do kotle ohřát vodu, tak vám to nádobí půjde umejt líp,“ prohlásil Vran, zdánlivě ignoruje Ladyno flirtování.
„Taky se pak můžete umýt sami,“ nakrčil nos Sejček.
„Na to abychom našli pořádný kotel,“ popleskal Vran Lady po ruce a zvednul se. „Pojď, Sejčku, ještě tenhle dobrej skutek dneska uděláme. Jako by jich bylo málo. Poděkovat nám můžete potom.“

Hrad stál na nepřístupném útesu. Skála se tyčila nad městem a působila velice impozantně. Opatrně ji slézaly dvě postavy, které byste nemohli vidět, protože je tma. Prší. Měsíc nesvítí..
Sejček uklouzl a zprudka zalapal po dechu, ale to už ho Vran přidržel a položil mu ruku zpátky na skálu.
„Spadnu. Já to vím, že spadnu,“ šeptal tiše Sejček.
„Klid, kámo. Nahoru padat nebudeš a dole tě najdu.“
Sejček zavřel oči a pak je zase otevřel.
„To je vlastně fakt,“ prohlásil najednou klidným hlasem.
„Takže žádný strachy.“
„Já se nebojím. Koukej.“ A s naprostým klidem se odrazil od skály a zmizel ve tmě.
Dole se ozvalu žuchnutí a slabé zanadávání.
„Seš oukej?“
„Ale jo, jen to bylo trochu hloub a něco jsem si zlomil. Ale než se sem dokodrcáš, tak se srostu.“
„Tak jo.“
O pět minut později.
„Už seš srostlej?“
„Skoro. Prosím tě, co tě to popadlo, mizet takhle narychlo?“
„Ještě nás čekaj s tím kotlem,“ uchechtl se Vran. „Hele, a to ty jsi říkal, zmizet po večeři. Jako nápad dobrej, protože pod jednou střechou s těma výtečníkama by se mi moc spát nechtělo. Teďka, když se probudili? Budou si vyjasňovat kompetence, holoubkové, a může to bejt pěkně divoký. Radši jim u toho nezavazet.“
„Jasně. Ale na druhou stranu mi to přijde dost... nezdvořilé.“
„A to jsme my,“ nafoukl se pyšně Vran. Obratem se vyfoukl. „Jestli už můžeš, tak se pěkně hni. Nevím, jestli sis všiml, ale je dost mokro. Chtělo by to někam, kde mi na hlavu nebude kapat počasí.“
„Jsem už skoro srostlý...“
„To už jsi říkal před chvílí.“ Zaváhání. „Ale co, vážíš vlastně nula nula prd.“
Vran se sehnul a zvednul Sejčka do náruče.
Jako bych byl dítě, pomyslel si zatrpkle Sejček. Ale na druhou stranu... Vran. Mě nese. Sice nejsem dáma, ani v nesnázích ne... tedy moc... a on mě nese.
Snažil se o tom moc nepřemýšlet a jen si vychutnávat tu chvíli. Netrvala moc dlouho.
Když se dostali k ústí tunelu, byl už Sejček dostatečně srostlý a dál pokračoval po svých. Bylo to taky zapotřebí.
V tunelu nepršelo, jen v některých místech kapala voda. První tunel, druhý... na konci třetího Sejček zastavil.
„Co je, unavenej?“
„Já? Nikdy. Ale hele, je noc a tohleto...“ poklepal na vagón, který stál relativně rovně, „toho jsem si všiml, když jsme šli dovnitř. To je lůžkový vagón.“
„Lůžkový? Jako s postelema?“
„Jako s postelema.“
„Dobrý!“
No, moc dobré to nebylo. Seschlé pozůstatky dávných cestujících sice nesmrděly, ale překážely. Okna byla jak malá, tak neotvíratelná (i když Vran se nabídl, že je otevře), chodbičky úzké, takže těla ani nemohli snadno vytáhnout ven. Nakonec naštěstí našli jedno neobsazené kupé. Přeměnění sice moc spát nemusí, ale trochu toho pohodlí neodmítnou. Odpočinou si. A přes tu ocelovou barikádu přejdou v denním světle.
Sejček se zachumlal do pokrývky a vzdychl. Začal zlehka poklimbávat... a taky zlehka sklouzávat ke stěně.
„Sakra.“
Vagón stál jen relativně rovně.
Nakonec skončili u stěny oba. Naštěstí měl každý z nich pro sebe dostatečný životní prostor. A vlastní přikrývku. Což je extrémně důležité, ale v těchhle končinách bohužel ne úplně samozřejmé.
Vran chvíli přemýšlel, že by držel hlídku, ale pak si vynadal do plašanů a usnul, i když spal jen na jedno oko.
To, že jste paranoik neznamená, že po vás nejdou.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Elluška

A spali, a spali, a spali, až do konce dnů.
Úžasně děsivý detail, když to právě začalo vypadat jako romantická komedie :)))

SH: "o pět minut později" je moc zkratkovité, ale já vím, birthday girl, žes zapomněla, že je neděle, a v románu to rozvedeš ;))

Obrázek uživatele Tess

Děkuju. Určitě rozvedu.

Obrázek uživatele Tora

Dobře udělali, Vran má pravdu. Teď jen co na ně vlítne kde dalšího.

Obrázek uživatele Tess

Nikdy nevíš!

-A A +A